Schlierkamp

Česká televizní pohádka s velmi prázdným příběhem, jehož jednoduchost byla do jisté míry vynahrazena humornými prvky. Polepšený loupežník Voděra (neuvěřitelný O. Vlach), jenž toužíc odčinit své hříchy pošle svého syna Matěje k dědovi Dobrodědovi do učení dělat dobré skutky, se jednoznačně nejvíc zasloužil o humorné odlehčení této pohádky. Právě dialogy mezi loupežníkem Voděrou a dědem Dobrodědem v podání jako vždy skvělého J. Somra považuji za nevtipnější. Vedlejší postavy pohádky doplňují ztřeštěná, až jakoby zdrogovaná, čarodějnice Juchejka (přenádherná G. Filippi) a Matěj (nepříliš talentovaný P. Štěpán). Absence zajímavého nápadu je docela fatální problém pro tuto pohádku, nicméně kvůli jedinečnému O. Vlachovi a J. Somrovi přidávám jednu hvězdu.

Norský krimithriller popisující pátrání po vrahovi mladé dívky. Drama se odehrává v končinách za polárním kruhem, kam jsou povoláni dva švédští detektivové Engström a Vik. Při nastražené léčce na pachatele dojde k nepřehledné přestřelce v mlze a Engströmův kolega je zastřelen. Detektiv (S. Skarsgard) se poté těžce ponoří do případu, v němž jsou zahlazeny téměř všechny stopy, postupně se mění jeho psychika i vzezření, má problémy s udržováním sebekontroly a nespavostí a používá netradiční kriminalistické metody. Do případu se neustále prolínají pochyby a dohady o způsobu vraždy jeho kolegy, což Švéd těžce nese. Snímek je natočen typickým severským způsobem, čili strohým a drsným stylem bez zbytečných lyrických a emotivně laděných scén a pochopitelně je kladen důraz na čarokrásnou skandinávskou krajinu.

Československá televizní adaptace románu J. H. Chase, jenž se odehrává v Londýně v roce 1946. Záměrně jsem vynechal slovo detektivního, neboť se domnívám, že snímek má s klasickou kriminálkou pramálo společného. Totožnost pachatele je velmi snadno čitelná, kriminalisté hrají totálně okrajovou úlohu, všechny taje jsou brzy odhaleny a nápad s důmyslným návodem k trezoru též nebyl řádně využit. Atmosféru nějakého dramatického momentu jsem nezaznamenal. Naštestí herecké výkony mnohé zachránily, především náš přední umělec P. Čepek, v roli nevidomého válečného veterána, jenž potvrdil svůj standart. Ve vedlejších rolích účinkovala půvabná komorná M. Steinmasslová, elegantní a nevypočitatelný J. Kanyza a R. Rázlová ve své tradiční roli nesnesitelné psychohysterky. Zaujal též O. Vlach, jenž roli pošahaného blázna s lahvičkou vitriolu, zahrál skvěle. Rameno zákona zde představoval V. Besser, pouze však, jak už bylo řečeno, v epizodní roli. Tuto filmovou adaptaci s výstředním a nepochopeným názvem hodnotím pouze průměrně, neboť takto si kriminálku, byť se zajímavou myšlenkou, nepředstavuji.

Československý psychologický film o konci milostného vztahu mezi dvěma divadelními herci. Název snímku též napovídá, že příběh vypráví také o možnosti stárnoucí herečky Jiřiny natočit v Itálii film a nastartovat tak svou kariéru. Zřejmě z důvodu větší autentičnosti byly ponechány hercům jejich skutečná jména, a tak můžeme sledovat zoufalé počínaní J. Abrháma, toužícího získat zpět svoji vyvolenou J. Třebickou. Porovnáme-li její herecké umění například s podobně laděným Mášovým snímkem Ohlédnutí, kde zanechala velmi nevýrazný výkon, zde je tato dáma skutečně Abrhámovi vyrovnanou hereckou partnerkou. Počátek snímku se odehrává v divadle, kde můžeme sledovat i ostatní herecké kolegy, včetně mých oblíbených V. Kotvy a J. Hrzána. Po krachu s nabídkou italského režiséra se psychologický rozbor hlavních postav rozjede naplno a my můžeme sledovat veledlouhý komorní rozhovor dvou milenců před rozchodem v jejich bytě, jenž trvá neuvěřitelných 30 minut. Tato scéna, v níž každá strana vidí pouze svoji pravdu a původně nesmrtelná láska je v nenávratnu, je nesmírně emotivně silná a zrovna v této scéně předvádí oba herci obdivuhodné výkony. Šance bulharského režiséra R. Valčanova je zajímavé psychologické dílo zaměřené na kritické životní situace, bohužel ze snímku lze vypozorovat jistou nevyrovnanost, závěr také jaksi nesplnil očekávání a tak navzdory Abrhámovu agresivnímu a drsnému výrazu hodnotím pouze průměrně.

Československá televizní krimi pátrající po vrahovi panovačné a necitlivé majitelky vily madam Hlachové. Případu se ujímá poněkud nesourodá dvojice vyšetřovatelů major Valenta a poručík Novák. Majora ztvárnila česká legenda R. Hrušínský, jenž se prezentoval svým typickým herectvím, tedy klidným, až flegmatickým vystupováním s výrazným odstupem k podezřelým, ale i ke kolegům. Mladého poručíka zahrál V. Preiss, jenž však předvedl nevýrazný výkon a jeho jediná samostatná krimiakce skončila totálnám fiaskem. Existuje však osoba, jejíž nespoutané herectví zastínilo všechny, jedná se samozřejmě o S. Budínovou v roli dvojčat s diametrálně odlišným charakterem. Zejména v závěru tato nedoceněná umělkyně oslnila svým famózním projevem. Snímek Z. Kubečka představuje klasickou televizní kriminálku s několika podezřelými, pozoruhodnou dvojici kriminalistů, ozdobenou výkonem paní Budínové, díky nemuž jsem zvolil nadprůměrné hodnocení.

Československá komedie o nečekané výhře v loterii, s níž je nakonec víc komplikací jak užitku. Výhercem automobilu Škoda Spartak se stal mladý prodavač František Havelka (mírně zmatený a submisivní I. Palec), jehož od převzetí vozidla čekají pouze výdaje a starosti. Snímek je v některých okamžicích docela zajímavý a vtipný, střídají se komické situace (potíže s garáží, zbavení se rachotiny) a jedná se o vyloženě odpočinkovou záležitost, jež se soudruhům docela povedla. Ve vedlejších rolích se představila Havelkova snoubenka (neznámá J. Panýrková), jeho kolega (začínající V. Menšík), vedoucí prodejny J. Bek a tradičně nepřehlédnutelný ředitel podniku J. Pivec. Velmi zajímavou roli vyzývavé zlatokopky zde sehrála tehdejší krasavice V. Thielová. Kromě těchto zmíněných herců však ve filmu vystupuje mnoho dalších známých jmen, bohužel často jen v epizodních rolích. Domnívám se, že režisér Novák v nelehkém období tání natočil průměrnou, nikoli špatnou, komedii na jednoduché lákavé téma.

Československá krimi, jež se odehrává ve velmi ponuré atmosféře bratislavské výstavby konce 50.let. Poměrně nezajímavé pátrání po zmizelém muži přebírá nadporučík Hronec (strohý, ale elegantní J. Mareš v jedné ze svých nejhlavnějších rolí). Zpočátku se případem do jisté míry zaobírá i Hroncův známý, těžce zádumčivý novinář Zvara (K. Machata), nicméně zhruba od poloviny snímku vyjde najevo, že vyšetřování má pevně v rukou veřejná bezpečnost. Podivný nepříliš záživný styl vyšetřování spočívá v navštěvování podezřelých osob v jejich bytech, které však, jak se zdá, nikam nevede. Při závěrečné rekonstrukci činu se po pečlivém rozebrání případu pachatel vyšetřovateli sám přizná. Ze známých herců se v tomto snímku objevili výstřední kantor F. Dibarbora či L. Chudík (pouze v závěru jako oběť trestného činu ing. Kovalský). V závěru se při vyjasňování případu objevují zajímavé retrospektivní pohledy, jež jsou spolu s kvalitní kamerou a vskutku nevlídným prostředím zřejmě největšími devizami totoho díla.

Československá pohádka, jež se vyznačuje těžce nevlídnou atmosférou a depresivním pojetím. V království, kde vládne zlý král A. Švehlík, je zakázáno mluvit pravdu a kdo neuposlechne, je zavřen do tajemného labyrintu. Pozdější záběry z tohoto temného bludiště spolu s beznadějně šílenými výkřiky uvězněných tvoří dosti expresivní scénu, jež nevím, zda je vhodna pro děti. Herecké výkony démonického J. Schwarze, zrádce Hrona (S. Skopal), světa neznalé H. Ševčíkové či němé chůvy J. Březinové zcela zapadly do nastavené nepříliš povzbudivé roviny pohádky. Mohlo by se zdát, že námět by se spíše hodil pro nějaké alegorické drama o nesvobodném státu, toto pohádkové zpracování S. Simonové je však zajímavé také. Jedna z nejdepresivnější pohádek, co jsem viděl.

Československý televizní alegorický film se skvělým hereckým obsazením. Skupina osob na prohlídce starého hradu je proti všem logickým předpokladům najednou uvězněna v nepřívětivých uzavřených prostorách bez oken, neboť se jaksi ztratil únikový východ. Průvodce po pamětihodnosti (jako vždy nepřehlédnutelný R. Hrušínský, jehož výrazové prostředky jsou vskutku dosti podobné těm ze Spalovače) se začne projevovat jako autoritatvní demagog a psychopat a na dusnou a depresivně beznadějnou atmosféru je rázem zaděláno. Tato nečekaná, ale totální izolace od okolního světa nepochybně symbolizuje obklopení ČSSR státy východního bloku a její bezvýchodnou situací. V okamžiku, kdy začnou odpadat a ztrácet se aktivní, přemýšlivé osoby se svým úsudkem (Cupák, Mrkvička) a zůstanou pouze inteligentní, ale poddajní (profesor L. Boháč), úslužní jednodušší primitivové (výborný F. Řehák) a pohodlní neškodní lidé (J. Abrhám), je symbolika s totalitním státem těžce patrná. Nastalý stav má fatální dopady na psychiku J. Brejchové, jemné duše, marně doufající v únik. Poněkud zvláštní ukončení tohoto unikátního podobenství lehce rozhodilo mé pocity, přesto však volím nejvyšší hodnocení, neboť se domnívám, že tomuto opravdu působivému jinotaji bude slušet.

Americký film, jenž má se Stokerovým románem společné pouze jméno. Jednoduchý příběh je umístěn do patnáctého století, kdy v té době neporazitelná osmanská armáda žádá výkupné od Valašska (ve snímku nesprávně Transylvánie) v podobě tisíce jinochů. V čele napadeného státu stál Vlad, obávaný válečník, od jisté doby však ochranitel míru a blahobytu své země. Vládce své říše zahrál L. Evans, pro jehož výkon mám slova uznání, pokud ovšem nebudeme přemýšlet nad srovnáním filmového Vlada se skutečným středověkým tyranem. Historka s upírem v jeskyni, dodání totální síly, pomocí níž je jeden muž schopen zničit celou armádu, efekty s mračny netopýrů a podivný upíří závěr pouze poukazují na skutečnost, že snímek nemá s literární předlohou pranic společného. Závěrečné přenesení příbehu do současnosti bylo nevysvětlitelné a vskutku nemám tušení, co tím bylo myšleno. Chápu, že příběh o hraběti Draculovi byl už zfilmován několikrát, avšak přesto jsem si jist, že bych mnohem více ocenil poctivé zpracování klasického románu, než tuto rádoby fantasy záležitost.