Schlierkamp

Československý televizní komediální film na poněkud košilaté téma. Elegantní, avšak stárnoucí ředitel hotelu pan Vika (I. Prachař) se svou půvabnou ženou M. Drahokoupilovou nemohou mít děti. Jelikož je vina na mužské straně, je po vzájemné diskuzi a souhlasu obou manželů přemluven k jistým výpomocným úkonům podle počtu dětí velmi plodný zahradník V. Menšík. Právě dialogy mezi Menšíkem, jenž se dokonce podílel na scénáři, a zejména jeho ženou skvělou I. Janžurovou patří mezi nejzdařilejší scény. Kromě těchto dvou manželských párů se výrazněji v komedii objevuje W. Matuška v roli bohémského a atraktivního sochaře a také J. Kemr, jakožto nečekaně schopný gynekolog. Kam slunce nechodí hodnotím jako jednoduchou komedii s vynikajícím hereckým koncertem Menšíka a Janžurové a současně jako nadprůměrné dílo režiséra I. Nováka.

Další americké válečné drama z vietnamského pekla založené na skutečné události. Během plnění bojových úkolů se psychicky rozložená jednotka vojáků rozhodne poněkud si zpestřit bezvýchodnou situaci, kdy smrt číhá na každém kroku, a unesou mladou vietnamskou dívku. Jediný člen čety, vojín Erikson, stále si ještě udržující rozumné uvažování a lidskou důstojnost, je zásadně proti tomuto činu a dostává se tak do konfliktu se zbytkem oddílu. V roli nadstandartně morálně vybaveného člověka, jenž necouvne před hrozbami, se představí ve své snad jediné dramatické roli M. J. Fox, jenž tuto nabídku skvěle využil a jeho jedinečný herecký výkon je jednoznačnou ozdobou snímku. Obětmi války se v tomto případě pochopitelně rozumí nejen ubohá znásilněná a zavražděná Asiatka, ale i pachatelé činu, samotní vojáci, neboť nesnesitelné válečné podmínky si vybrali svou daň na jejich uvažování a rozlišování reality. Kromě vzrůstem nevelkého Kanaďana v dramatu rozhodně zaujme velitel čety seržant Mezerf (výborný S. Penn), statečný, ale bojovými útrapami psychicky zlomený muž. De Palmovo drama, spolu s hvězdným duem hlavních postav, Foxem a Pennem, včetně Morriconeho hudby, jež tentokrát není tolik výrazná, hodnotím výrazně nadprůměrně.

Československá televizní inscenace, jež se celá odehrává v nevábné ostravské pivnici. Nově příchozího hosta, v minulém režimu prominentního úředníka, jehož ztvárnil vynikající český herec E. Cupák na sklonku svého života a svým vyzrálým, postupně se rozvíjejícím projevem jednoznačně potvrdil svou velikost. Bývalý vysoký komunistický představitel nese svůj osud po revoluci až příliš hrdě, poukazuje na dřívější služby přítomným návštěvníkům nálevny, jež však nad ním nyní ohrnují nos. S přibývajícím alkoholem v Cupákově krvi se začíná chovat až příliš zběsile a dokonce agresivně a v tomto okamžiku je jeho mimořádné herectví na vrcholu. Závěr dramatu nabízí zbytečně brutální a do snímku se nehodící drastickou scénu, naprosto nesouvisející s celým příběhem o ospravedlňování a posléze urážkách bývalého bolševika. Vedle drtivě dominujícího rodáka z Brna se v inscenaci představí například výčepní O. Navrátil, intelektuál a mizerný herec J. Vyorálek a štamgasti N. Lichý či S. Tříska. Přiznám se, že pan J. Černý, autor Cupákovy biografie, mě na tuto Koskovu inscenaci vysloveně nalákal a po zhlédnutí jsem nucen konstatovat mírné zklamání, nicméně to rozhodně neplatí o exkluzivním výkonu pana Cupáka.

Československá televizní komedie vyprávějící o příhodách obyvatel slavného městečka Kocourkov. Příběh se zaměřuje především na stavbu místní radnice, jež je pečlivě plánována tamější městskou radou. Právě tato městská smetánka ve složení dlouholetý starosta L. Tokoš, továrník M. Maděrič, předseda spolku holubářů O. Navrátil (což dokazuje jeho kabátec notně potřísněný ptačím trusem), koktavý L. Kostelka a písař M. Suchánek má na svědomí veškeré komické prvky. Ve druhé polovině se na scéně začíná objevovat kocourkovský chytrolín Nácek, jenž se záhy stává starostou. Postavu s kontroverzním jménem zahrál naprosto jedinečně M. Donutil, jenž v druhé polovině této taškařice zářil a jemuž podobné role hlupáčků neskutečně sedí (stejně neuvěřitelně vtipný byl mimojiné i jako líný Honza v pohádce O buchtách a milování). Zpěvem snímek obohacuje M. Eben a kromě jiných vedlejších postav zaujal M. Táborský jako tajný Brettschneider (zbytečná, ale svými gesty velmi zábavná postava) a J. Smutná jakožto půvabná Náckova manželka Kačenka. Zdá se, že se dalo z tohoto typicky českého kocourkovského tématu získat ještě víc zábavy, nicméně vzhledem k zajímavým hereckým tvářím z nepříliš prozkoumaného počátku 90.let a zejména díky M. Donutilovi hodnotím tento komediální Smyczekův počin nadprůměrně.

Československé drama natočené podle povídky A. Lustiga, v němž sledujeme únik dvou anonymních mladíků z nacistického transportu smrti. Věřím, že povídka nemusela být špatná, nicméně nesmírně naturalisticky a experimentálně pojaté filmové zpracování je velmi těžko divácky stravitelné a kromě jednotvárného a němého (neboť ve snímku je totální absence hudebního doprovodu, pouze občas je slyšitelný tikot hodin) úniku dvou osamocených a odepsaných jedinců nic dalšího nenabízí. V dramatu může divák sledovat dlouhé neměnné pasáže marného běhu za svobodou v depresivním lese, často chaoticky přerušované retrospektivními obrazy, jež se některé dokonce nelogicky opakují. Ve snímku, časově i filmařsky zapadající ho do počátku tzv. Nové vlny, se pochopitelně objevují neherci, často to může snímku pomoci, v tomto případě se však domnívám, že dvojice charakterově nerozvinutých utečenců ani skupina senilních německých myslivců, jimiž se nechali dopadnout, nenabízí nic významného. Jediné, co bohatě splňuje jakási měřítka a dokonce převyšuje všechno ostatní, je práce světoznámého kameramana M. Ondříčka. Vskutku lze do jisté míry tvrdit, že hlavní roli v tomto Němcově experimentu sehrálo oko kameramana. Obávám se, že Démanty noci nedosáhnou ani průměrného hodnocení a vzhledem k tomu, že stejně jako o rok mladší, tematicky velmi podobný Finský nůž, jsem měl problém dokoukat, hodnotím dílo jako nepovedené.

Francouzsko-italské drama z gangsterského prostředí, v němž se jako nerozluční přátelé na špatné straně zákona objeví poprvé spolu dvě nesmrtelné herecké ikony A. Delon a J. P. Belmondo. Příběh se odehrává v Marseille někdy kolem roku 1930, kdy dochází ke střetnutí kvůli společné ženě právě propuštěného trestance R. Siffrediho a podvodníka Capella. Po seznamovací mlátičce neobyčejně elegantního Delona a žoviálního Belmonda se z nich stávají přátele, jež spolu dokáží stoupat ve společnosti podsvětí stále výš. Pochopitelně díky dvěma geniálním hercům v nejlepší formě a dobře napsanému scénáři se snímek nedá hodnotit jinak než vysoce nadprůměrně.

Československá televizní pohádka s jednoduchým námětem a veselými dialogy. Jednoznačně nejvýraznější a nejkomičtější postava je vévoda Žán, zahraná P. Nárožným, o jehož genialitě se přesvedčujeme v každém záběru. O panování se v tomto vévodství stará trio intrikánů hrabě Brindalini, hrabě Cintalini a madame Bombelesová (O. Kaiser, J. Lábus, D. Veškrnová), jejichž některé momenty jsou nadčasové, na což poukazuje téma jejich ústředního songu, anebo scéna, v níž chtěli ´zachraňovat´ majetek při útěku, nicméně mnohdy na mě působí nevtipně až trapně. Velmi povedenou a vtipnou postavu spatřuji v princi inženýru Horáčkovi, nápadníkovi oné mechanické princezny Mařenky (životní role S. Nálepkové?), líbily se mi hlavně jeho zběsilé výpočty na kalkulátoru a i jinak hraje M. Vladyka svou postavu velmi dobře. V malé roli doktora se v této taškařici objeví i J. Wimmer. Pochopitelně nesmím zapomenout na elegantního Růžového kavalíra P. Trávníčka, zejména jeho entreé na taneční bál bylo vskutku mistrovské. Hudební doprovod nebyl vždy na vysoké úrovni a ani závěr mě příliš nenadchl, ale i přesto se pohádka O princezně na klíček z nekonečné dílny pohádkové královny L. Koutné může klidně připojit do dlouhé řady herecky vynikajicích, vkusných a nesmrtelných televizních pohádek 80. let.

Československá krimi, jejíž námět mě velmi zaujal, neboť tentokrát řeší kriminalisté dvacet let starý, uzavřený případ, v němž se nečekaně objevily nové skutečnosti. Poklidné pátrání po vrahovi majitele domu Kostky (typický nervozní, dýchavičný a neškodný dobrák B. Záhorský) vedené nesourodou dvojicí M. Nedbal (překvapivě ne úplně výrazný) a G. Heverle (tradičně mdlý a nezajímavý) se tak zaměřuje pouze na výslechy tehdejších účastníků a svědků případů, avšak pomalu se odkrývá staré tajemství. Ve vedlejší roli silně podezřelého nájemníka bytu se představil R. Hrušínský, jenž rozhodně z hereckého hlediska zaujal nejvíc, jehož bezeslovná genialita, jež ho později proslavila, se objevila zejména v přemlouvací scéně s O. Lukešem v závěru. Dobový tendenční nádech je dostatečně patrný, avšak domnívám se, že do hlavní devizy snímku, čili do spousty působivých promyšlených retrospektivních pohledů o jednu generaci zpět, pomineme-li společenské postavení záporných postav, výrazně nezasahuje. Mám dojem, že na rozdíl od mnoha jiných, mohl být na jedno ze svých posledních děl Na konci města plodný československý režisér M. Cikán pyšný.

Československý televizní film podle scénáře J. Hubače o těžkém smiřováním se se stárnutím. Čerstvý penzista Jan Mrákota má velké problémy uvědomit si, že splněním pracovních povinností nemusí skončit také veškerý aktivní život a že starý člověk nutně nemusí být na obtíž, pokud svým despotickým, vztahovačným a zároveň uplakaným chováním tomu nebude dávat příčinu. V hlavní roli otce rodiny uvidíme výborného L. Peška, starého muže, jenž neví, k čemu kromě práce věnovat svůj čas a současně ho chce trávit důstojně a užitečně (viz návštěva ´Trampského klubu´ v čele s nezvykle vtipným B. Prokošem). Zejména noční rozhovory s jeho milující ženou A. Hegerlíkovou ukázaly kvalitu Hubačovy předlohy v pravém světle. Rodinu dále doplňovali syn J. Vala, mající problémy s dějepisnými znalostmi a snacha V. Galatíková, oba sdílející byt společně s rodiči. Nikdy mne nenapadlo, co všechno se může skrývat za nehybnými a strnulými pohledy starců a stařen z okna na ulici, tento snímek mi to dostatečně osvětlil a současně se jednalo o jednu z nejlepších scén, v níž se projevilo Peškovo jedinečné herectví. Moskalykovo televizní drama hodnotím jako velmi zajímavou podívanou, plnou Hubačovy, jehož dílo nesmírně obdivuji, moudrosti.

Československé komorní psychologické drama o hledání vlastní identity a o povrchních vztazích mezi námi. Dvacetiletý zádumčivý, odtažitý a nemluvný Šimon (maďarský herec G. Benkö), nerozumící si s rodiči a chtivý nalézt svou cestu životem, odejde z domova a náhodně se seznámí s Viktorem a Márií, starším, velmi podivným mileneckým párem, jejichž vztah se vyznačuje vzájemnou necitlivostí, pouhou setrvačností a krutostí. Zejména Viktor (opět Maďar G. Cserhalmi) se k Márii často chová jako idiot a ponižuje ji. Šimona však nejen tento bizarní vztah, stále na hraně rozpadu, ale i tajemná Máriina (nepříliš přitažlivá Polka M. Pakulnis) osobnost fascinuje a vzniká tak zvláštní milostný trojúhelník. Postupně se divák seznamuje s minulostí obou nepřátelsky naladěných partnerů a poznává tak příčiny jejich pohrdavého vztahu. Velmi depresivní atmosféru snímku, odehrávající se většinou v poloprázdných, studených a nezařízených bytech, ještě více doplňuje seznámení se s Viktorovou milenkou, hluchou bezbrannou matkou v domácnosti starající se o dítě (I. Bittová). Kromě opravdu temné a neradostné nálady, v níž se nese celý film, mě zaujaly originální předěly snímku, v nichž opakovaně za zvuku tesknivé hudby hlavní hrdina Šimon běží kolem Dunaje a po této scéně následuje delší tmavá odmlka. Náročný snímek Martina Šulíka, v němž něha či jiný hřejivý cit je to jediné, co se v něm neobjeví, hodnotím však pouze průměrně.