Schlierkamp

Československé drama odehrávající se v roce 1884 a popisující dělnické nepokoje v textilní továrně na malém městě. Sociální demokrat Josef Hybeš, jeden z pozdějších zakladatelů komunistické strany, jemuž je snímek věnován, přijíždí pomoci organizovat stávku nespokojených dělníků, kteří si chtějí vynutit zkrácení pracovní doby (odtud Hodina života). Z výše uvedeného lze snadno odvodit, že Matějkův pozdně normalizační snímek je natáčen z jediného správného politického pohledu a navíc dosti nepovedeně. Zcela jasně jsou patrny typické černobílé charaktery jednotlivých postav (uvědomělý charakterní socialista žijící v chudobě versus nabubřelý továrník trávící čas v luxusních podnicích). Bohužel jsem na snímku neshledal příliš zajímavých prvků, dokonce ani herecké výkony, jež aspoň někdy dokáží zvednout ne úplně lichotivé hodnocení podprůměrných snímků, mě nepřesvědčily. Hlavní postavu umírněného revolucionáře Hybeše ztvárnil P. Štěpánek, v roli neústupného, cholerického a zadluženého továrníka Ulricha se objevil J. Štěpnička, jehož výkon byl alespoň trochu uvěřitelný. Ve vedlejších rolích jsme mohli sledovat L. Freje, jakožto hlavního představitele policie, jdoucího na ruku bohatému průmyslníkovi, B. Navrátila coby vídeňského policejního inspektora či M. Riehse, továrníkova prokurátora. V dělnických rolích na opačné společenské straně se objevili R. Jelínek, M. Zounar či krasavice Z. Adamovská a D. Bartůňková. Radikální křídlo revoluce spočívalo v agresivním, nemorálním udavači a atentátníkovi I. Vyskočilovi a málo přesvědčivému O. Víznerovi. Matějkovo drama mě rozhodně nepřesvědčilo, ostatně jako málokterý z jeho filmů, snad jen zobrazení společenských vrstev a vztahy mezi nimi v oné době byly zajímavé (ač ideologicky pokroucené), nicméně se domnívám, že celkově si snímek nezaslouží ani průměrné hodnocení.

Japonský historický velkofilm sahající odhadem do 16. století popisující dokonalý zánik a zkázu kdysi mocného samurajského rodu. Sedmdesátiletý stařec Hidetora, bohatý a uznávaný muž, kdysi nelítostný válečník, se rozhodne rozdělit své panství mezi své tři syny. Nejmladší Saburo naléhá na otce, aby své nepromyšlené rozhodnutí vzal zpět, avšak starší synové Taro a Giro rádi přijímají. Moc a bohatství jim však brzy zatemní mysl a propuká u nich touha dobít celé území pro sebe. Zklamaný a opuštěný otec Hidetora, vidouc jak propuká krutý bratrovražedný boj, jenž způsobil on svou ukvapenou myšlenkou, začíná mít psychické potíže a z původně důstojného muže se stává politováníhodný blázen pozorující zmar všude kolem sebe. Válečné scény, působivé dialogy a především nádherné krajinné scenérie jsou natočeny velmi sugestivně, vizuální, a troufnu si říci, že i hudební stránka dvouapůhodinového snímku je vskutku lahůdková. Druhé setkání s dílem japonského filmového mága A. Kurosawy, jenž se podílel na scénáři, opět nesmírně vzbudilo svou nenapodobitelnou atmosférou mou pozornost, opravdu obdivuji jeho smysl pro obrazové vyjadřování a celkovou působivost a monumentalitu jeho snímků, a proto nemohu Ran ohodnotit jinak než maximálně.

Vynikající irský televizní komediální seriál, jenž se odehrává na opuštěné faře na izolovaném Craggy Islandu, kam byli zřejmě za trest dosazeni 3 nepohodlní kněží, diametrálně odlišných charakterů. Otec Ted Crilly (D. Morgan, tragicky zesnulý na infarkt při oslavě na dokončení seriálu), hlavní postava seriálu, smolař, jenž víru nebere příliš vážně a nevynechá jedinou příležitost, jak přijít bezpracně k penězům. Další zdroj zábavy představuje otec Dougal McQuire (A. O´Hanlon), Tedův vikář s nízkou inteligencí, často se chovající a jednající jako pod vlivem psychotropních látek. Třetici doplňuje otec Jack Hackett (F. Kelly), vysloužilý kněz s velmi omezenou slovní zásobou, trávící čas převážně spaním či popíjením alkoholických nápojů. Jméno britského scénaristy G. Linehama, jenž se později podílel na úspěšných projektech Black Books a IT Crowd, zaručuje vysokou úroveň zábavy, což mohu plně potvrdit. Osoba geniálního D. Morgana, nadaného nevšedním komediálním talentem, dle mého názoru nejvíce přispěla ke slávě tohoto seriálu. Naprosto souhlasím se stručným komentářem uživatele Pluhy, jenž prohlašuje, že Father Ted a Black Books je to nejvtipnější, co zná.

Československé drama od slavného režiséra E. Schorma, jenž se k natáčení dostal po sedmnácti letech nuceného odmlčení. Jádrem dramatu je složitý vztah matky a dcery, přičemž matka se svou přehnanou péčí snaží odvrátit pocit viny, jenž ji tíží, neboť své dceři jako malé způsobila svou nešikovností popáleniny. Dvacetiletá dcera Šárka však trauma dávno překonala, baví ji život, její alergie na matku je způsobena nikoli její dávnou chybou, nýbrž přemírou citů, jež však nejsou na místě, a také svojí urážlivou, hysterickou a přemoudřelou povahou. V roli matky, nesoucí letité břemeno viny, se představila J. Brejchová, jež svým vyzrálým a přesvědčivým výkonem zaujala herecky jednoznačně nejvíc, zatímco její dcera T. Brodská opět dokázala, že mnoho talentu od svých geniálních rodičů nepobrala a snímek ji zastihl v její obvyklé póze nafrněné slečinky. Kouzlo dramatického vztahu skutečné dcery a matky, na něž možná režisér spoléhal a které už použil ve svém filmu Lítost, se nekonalo. Snímek celkově působí poněkud nehlubokým dojmem, na což jsem od Schorma nebyl zvyklý a jeho geniální satirické šťouchání do socialistické společnosti také dočista zmizelo. Kromě sympatické redaktorky Brejchové herecky výrazněji zaujal její syn J. Potměšil, dále se ve vedlejších rolích objevil přítel Otakar v podání Schormova kamaráda J. Kačera a horolezec M. Vašut, jehož knihu matka korigovala, zatímco u něho vzplály city k její dceři. Ve snímku se objevilo mnoho nedomyšlených či zbytečných osob, což dramatu rozhodně na kvalitě nepřidá, mám na mysli zejména podivného překupníka J. Pomejeho, ne zrovna chytrého Šárčina nápadníka J. Langmajera či ještě více podivného kolegu redaktora Z. Žáka. Snímek, jehož premiéry se autor nedožil, bych neoznačil přímo za zklamání, složité psychologické mezilidské vztahy jsou zobrazeny dosti citlivě, avšak věhlasu jeho filmů z 60.let se film, zejména kvůli plytkému nosnému tématu a nepovedeným vedlejším postavám, nepřiblížil.

Americké scifi, jež se odehrává v roce 2054 a kdy je vynalezen způsob, jak zbavit svět vražd. Společnost PreKrim totiž vlastní tři chronickým spánkem trpící vědmy, neomylně v budoucnu tušící každý těžký zločin a mohou tak před ním varovat a zabránit mu. Velitel úderné jednotky PreKrimu John Anderton však brzy na vlastní kůži pozná, že tento dokonalý systém se dá snadno zneužít pro eliminaci nepohodlných osob. V hlavní roli velitele Andertona, postiženého tragedií v rodině, se objevil T. Cruise, jenž musel často svádět nejen slovní potyčky s neústupným kontrolorem z ministerstva C. Farrellem. V roli majitele a zakladatele systému potírajícího kriminalitu se představil M. von Sydow. Spielbergova Minority report, neboli menšinová zpráva od jednoho ze tří jasnovidců, jež byla důležitá pro Andertonovu obhajobu, je velmi dobře, jak myšlenkou, tak vizuálně, natočené uvěřitelné scifi, přičemž oceňuji absenci přehnaných a často zbytečných futuristických prvků na efekt.

Jugoslávský válečný film vzdávající hold udatným Titovým partyzánům, jež dokázali vzdorovat po několik dlouhých let nacistické okupaci v neuvěřitelně nehostinných horských podmínkách. Příběh se odehrává v lednu 1943, kdy je na Balkán poslán německý generál, aby zničil veškerý odpor místních obyvatel. Veškeré boje se v tomto snímku soustřeďují do jižní Bosny, hornatého a nepřehledného území, kde je armáda chrabrých vlastenců nucena se přesunout od obrany města Bihaće cca 250 kilometrů na jihovýchod, kde dojde k opakovanému pokusu o prolomení italské obrany města Prozor. Italové jsou zde zobrazeni jako zbabělí vojáci s mizerným velením, o jejichž slabinách jejich kamarádi Němci jistě dobře věděli. Závěrečná bojová scéna se odehrává u řeky Neretvy v blízkosti města Jablanica, kdy jsou partyzáni, na dálku řízeni šéfem Titem a v poli disponujícími až pohádkově schopnými důstojníky, nuceni odrážet útoky mnohem početnější, motorizované a obrněné německé armády a čelit frontálnímu útoku fašistických Četniků. Bojové scény doprovází snímek v celém průběhu, jsou natočeny velmi poutavě, válečná morálka heroických Jugoslávců překvapivě neustále na vysoké úrovni. Současně zaujaly nádherné balkánské krajinné scenérie a pochopitelně luxusní herecké obsazení. Muže, mající pod palcem veškeré záležitosti spojené s výbuchy a umístěním náloží, si zahrála asi největší hvězda charismatický Y. Brynner. Italského důstojníka, jenž se po fiasku u Prozoru vzdal a připojil k povstalcům, ztvárnil modrooký F. Nero a v malé roli zástupce kolaborantské chorvatské vlády se představil O. Welles. Neznámým nedopatřením jsem shlédl pouze 102 minutovou verzi tohoto jugoslávského velkofilmu, avšak i tak bylo jasné, že Bitva na Neretvě V. Bulajiće má vše, co má každý válečný film obsahovat. Pro složení poklony statečnému jugoslávskému lidu, jež se bránilo okupantům obdivuhodně udatně, slouží ideálně.

Československý psychologický film o muži, vysokém funkcionáři v zahraničním obchodu, jenž prochází životní i rodinnou krizí a v tomto okamžiku se zamiluje do mladé bezprostřední dívky Kateřiny. Podoba této slečny s jeho nenaplněnou láskou v mládí rozjede sérii retrospektivních vzpomínek, jež se odehrávaly v neklidných letech 1947/1948 a my můžeme hlavní postavu sledovat coby zaníceného komunistu. Nemusím dodávat, že tehdejší doba byla dle očekávání zobrazena černobíle a schematicky. Padesátník chrlící ze sebe samá moudra, začne pátrat po osudu své milované, dceři bohatého muže, jehož rodina byla nucena emigrovat, a zjistíc, že je dotyčná po smrti, dochází u něho k urovnání psychické nestability, ujasnění cílů a celkového uklidnění osobnosti. Pro hlavní roli náměstka ředitele zahraničního obchodu Jiřího Klímu byl vybrán z neznámých důvodů polský herec S. Zaczyk, dabovaný M. Moravcem, jenž mě svým klidným, ale nevýrazným projevem příliš nezaujal. Ve vedlejších rolích se objevila J. Hlaváčová, Klímova osamělá manželka uvažující o rozvodu, dále L. Munzar, jakožto Klímův kolega bezohledně se deroucí na jeho místo, E. Píchová-Sitteová ve dvojroli Klímových objektů touhy či I. Rapaičová coby inteligentní náměstkova sekretářka. Další známí českoslovenští herci (J. Vinklář, V. Galatíková, O. Sklenčka) dostali už pouze malé role. Zrcadlení bohužel musím hodnotit jako podprůměrný film, odpovídající kvalitám režiséra J. Balíka, jenž mě dosud v žádném ze svých děl nepřesvědčil, ačkoli jsem už viděl už poměrně značnou část jeho tvorby.

Český televizní krimifilm, v němž policie hledá psychicky narušenou osobu, jež vyhledává a poté sadisticky mučí osamělé ženy důchodového věku. K vyšetřování je povolán major Bohuslav (J. Kanyza), jenž tragickou ztrátu své rodiny léčí sklenkou v ruce a jenž jako jediný svými zkušenostmi může kriminalistům pomoci. Bohuslavův pátrací tým tvořili poručík Mazancová (V. Cibulková, jež tajila dlouhodobý milostný poměr se svým nadřízeným), poručík Kotík (nenápadný T. Valík) a V. Postránecký jakožto vždy dobře naladěný psycholog. Jak bývá zvykem, vyšetřování se začíná komplikovat, je nalezena mrtvola muže, jenž s velkou pravděpodobností měl sadistické činy na svědomí (M. Etzler, jenž dokázal podobné duševně zaostalé typy ztvárnit vždy věrohodně) a k tomu se objevují další mrtvá těla. Ve vedlejších rolích, jichž měla tato televizní kriminálka snad až příliš, se představili recidivista M. Táborský, vychytralý domovník V. Zavřel, soukromé očko Ťulda Brousek či otec a syn Rybkové - senilní profesor J. Hálek a právník B. Klepl. Kriminalistická složka byla zachycena poměrně dobře, jak už bývá u zkušeného D. Kleina zvykem, avšak mám mírné výhrady k jiným věcem. Neveselá psychologická sonda do života žal v alkoholu utápějícího vdovce Bohuslava, včetně rozhovoru s jeho invalidní dcerou bylo zbytečně důkladně. Snímek doprovázela hudba skupiny Monkey Business, což dle mého názoru nebyla šťastná volba, neboť se ke snímku charakterově nehodí a jejich spojení jsem nepochopil. Jedná se mírně nadprůměrnou kriminálku, jež mě vzhledem ke svému temně znějícímu názvu úplně nepřesvědčila, avšak zápletka není úplně špatná, stejně tak jako herecké výkony.

Německé hororové drama, jež popisuje zánik jedné berlínské rodinky. Mark a Anna mají manželské problémy, jež vyvrcholí odchodem Anny z domu. Poměrně despotický a agresivní muž (Brit S. Neill) dává svou zmatenou a čím dál více bláznivou ženu (krásnou Francouzku I. Adjani) sledovat. Stopa žárlivého manžela však nedovede ke klasickému milenci, nýbrž k sokovi velmi podivnému, vládnoucímu schopností ovládat lidskou mysl. Zpočátku jsem měl dojem, že osobou trpící duševní chorobou bude cholerický Mark, avšak v průběhu filmu se jasně začalo ukazovat, že ona bizarní posedlost zcela pohltila Annu. Právě ve stupňování její duševní nestability a šíleného, neovladatelného chování v jejím vynikajícím podání, jež vyvrcholilo neskutečně brutální scénou v opuštěné nádražní chodbě, spatřuji hlavní umělecký prvek snímku. Posedlost polského režiséra Źulawského však nemohu hodnotit lépe jak průměrně, neboť z celkového pohledu mě dílo poněkud zklamalo, některé scény naznačovaly hororový potenciál, avšak jakmile došlo k zobrazení oné nepřátelské bestie, psychologická obava z neznámého se rozplynula a tajemný charakter snímku se náhle jevil banálně. Z hororového hlediska u mě Posedlost neobstála, herecké výkony obou hlavních představitelů však za shlédnutí stojí.

Československé drama z pedagogického prostředí, v němž se učitel Pelikán, silná osobnost a poctivý člověk, rozhodne řešit problémy v manželství odcestováním do malého pohraničního města, kde hodlá pracovně působit. Brzy zjistí, že tamější školní systém je nastaven nestandartně a zcela proti jeho zásadám, neboť ředitel školy (J. Mixa) a celá společnost pokrytecky preferují pochybné výsledky žáků a prvenství se státních tabulkách na úkor pedagogické činnosti a skutečných znalostí dětí. V hlavní roli se skvělým výkonem představil K. Höger, jenž mě překvapil svojí pedagogickou citlivostí a jenž svou morálně vysokou, sveřepou neústupností vzbudil v celém městě bouři nevole, a přece své principy nezradil. V debutovém dílu režiséra Helgeho, jenž točil snímky s podobnou satirickou tematikou, rozhodně nechybí kritický pohled na tehdejší společnost a nastavení zrcadla jejímu pokrytectví bylo v té době docela odvážné. Absurditu doby ilustruje i scéna, v níž se kantor Pelikán zastane třídního outsidera, ostatními označován za syna reakcionáře, a na otázku co ono slovo znamená nikdo nezná odpověď. Mladou vedoucí pionýrů, jež díky neohroženému boji za své morální principy zahořela láskou pro postaršího kantora, zde ve své první roli předvedla B. Holišová. Zcela nepřehlédnutelný byl R. Hrušínský v roli místního opilce a hrubiána. Nejen díky skvělému důvěryhodnému výkonu K. Högera v hlavní roli hodnotím tuto Helgeho prvotinu jako nadprůměrné dílo, jež by se skutečně vzhledem ke kritickému pohledu na školství dalo označit jako nadčasové.