Hodina života

Vzhledem k zdejšímu nízkému hodnocení jsem si od tohoto snímku mnoho neslibovala. Výsledek mne pak vcelku příjemně překvapil. Film o Josefu Hybešovi, sociálním demokratovi, který po vlastním dětství stráveném dřinou v textilní továrně zasvětil život snaze o zlepšení životních podmínek dělníků, stal se později poslancem Říšské rady a necelý rok před smrtí se přidal ke Komunistické straně. Snímek se soustředí na krátké období v roce 1884, kdy se mu ještě jako redaktorovi Dělnických listů podařilo zorganizovat stávku textilních dělníků. Ač se film v období normalizace jistě tématicky hodil, tak vlastně neobsahuje žádnou skutečnou propagandu, pouze konstatuje základní fakta ohledně Hybešovy postavy. To platí konec konců i pro jeho finanční zajištění a přístup k penězům, který vedl mnohem později k rozvodu s jeho ženou. Pouze jeho známost s továrníkem Ulrichem je, jak alespoň soudím, patrně fabulací ve snaze o dosažení silnějšího dramatického efektu. Snad jen ten Marxův portrét v redakci si mohli tvůrci odpustit, ale možná to byla povinná úlitba. Atmosféra strachu po sérii policejních razií a zatýkání je vykreslena dobře, už i počáteční atentát je pojat dramaticky téměř jako atentát sarajevský. Zajímavý je úvod v podobě četby z policejního spisu. Štěpánek je namaskován tak, aby byl skutečnému Josefu Hybešovi opravdu podobný, a nevidím v jeho obsazení problém. K výkonům žádného z herců rovněž nemám výhrady. Někomu možná může snímek připadat nudný, ale to je podle mě do jisté míry i současným uvyknutím diváků na neustálou akci. Pro mne byl spád i vystupňování dramatu v závěru dostatečné. Je nicméně pro dnešek velmi příznačné, že filmy jako tento jsou často házeny do odpadu z důvodu osobního politického přesvědčení či neznalosti historie ze strany některých recenzentů. Pozoruji to zde na čsfd totiž opakovaně u řady filmů. Přitom existují snímky, z nichž ta propaganda opravdu stříká na všechny strany a které jsou současně tak mizerně natočené, že jsou nesledovatelné. Tento k nim podle mého názoru ale nepatří. Sociální realita dělníků v 19. stol. byla skutečně zlá, přičemž továrníkům se vyplatilo zaměstnávat i ženy a děti, neboť jim mohli dávat menší plat, což opět vedlo k zaměstnávání dalších členů rodiny, aby tato vyžila. To platí například i pro Anglii, která velmi bohatla na zpracování vlny. Pobyt v neustálém hluku pletacích strojů pak často vedl u dětí a mladistvých v dospělosti k hluchotě. Rozhodně nelze směšovat snahy lidí v 19. stol., jimž vděčíme za řadu věcí, které dnes pokládáme za samozřejmost, s pozdějším poválečným vývojem u nás či s Leninovými a Stalinovými činy, byť se tak zhusta děje. Stejně tak když se v nějakém současném filmu z předválečného či meziválečného období objeví tehdejší smetánka ve vykřičeném domě či ve varieté, nikdo neprotestuje a za propagandu to nepokládá. Je pravda, že Ulrich je pojat jako značně bezohledný a surový člověk, na druhou stranu ani jeho postava není úplně plochá a prosta nějaké motivace a jeho postoj ,, Musím splatit směnky u banky, jinak přijdu o vše.“ a ,, Celý život jsem dřel, tak teď, když konečně něco mám, si to nenechám nikým vzít, a už vůbec ne svým bývalým spolužákem.“ je z psychologického hlediska do jisté míry pochopitelný. Roli v jeho případě navíc hraje právě ona výše zmíněná osobní rovina. Ovšem i kdyby byla jeho postava pojata beze zbytku negativně, ničemu by to nepřekáželo. Je totiž iluzorní se domnívat, že bezohlední průmyslníci dnes již neexistují. Před časem jsem shlédla dokument o těžbě drahokamů na Madagaskaru, kde dělníci těžce pracují celý den a riskují život v nezajištěných jamách a leckdy měsíce nevidí vlastní rodinu, aby pak od majitele dolu dostalo 15 lidí za hrst diamantů asi 20 dolarů. On je pak nechá dalšími dělníky vybrousit a prodá za mnohonásobně více. Na kameru si tento člověk ovšem nepřipadal jako obchodník s lidským neštěstím, ale jako dobrodinec. Vždyť on jim přece dává práci, bez něj by neměli vůbec žádnou, tak co. Souhlasím ovšem s tím, že život Josefa Hybeše by si zasloužil podrobnější, možná i seriálové zpracování. Byla bych ho ráda viděla v tomto obsazení, protože příběh mne zaujal a stála bych o pokračování, i když následující díly by patrně k nějakému ideologickému podbarvení už vedly. Na druhou stranu když vidím současnou produkci historických filmů, leckdy plných nepřesností či přímo ovlivněných pro změnu současným politickým zadáním, a pojatých poněkud laciným bulvárním způsobem (navíc často ještě s absencí jakékoli dobové atmosféry, chování a mluvy postav), tak si snad ani nepřeji, aby byl nyní natočen. Navíc by bylo těžké ho i obsadit, protože skvělí herci nám postupně odcházejí. Možná, že Hodina života není natolik strhující snímek, aby zasloužil plný počet, je spíše na 4 hvězdy, nicméně půl hvězdy přidám, neboť zdejších 40 % je opravdu jeho nespravedlivým podhodnocením. Pro další film na podobné téma viz Vávrova Policejní hodina s Jiřím Valou a Marií Tomášovou oplývající koloritem takřka nerudovských postaviček. A na závěr si dovolím ještě jeden kacířský názor a úvahu. Domnívám se, že podobné filmy stejně jako například Kachyňův válečný snímek Tenkrát o Vánocích by měly být o Vánocích vysílány, třebas někde na ČT2, jako alternativa k všudypřítomným pohádkám a americkým komediím. Ne proto, že se odehrávají o Vánocích či na sněhu, ale když kolem sebe rok co rok před svátky poslouchám řeči lidí o tom, kterak Vánoce nesnášejí, jak je otravuje dělat štědrovečerní večeři a péct cukroví, nakupovat dárky či jak to mají zrovna blbé v práci apod., tak si myslím, že by mnohým prospělo si připomenout, jaké to bylo, když toho lidé měli mnohem méně, mohli se o svátcích ocitnout bez střechy nad hlavou, v práci dřeli do úmoru nebo umírali pod nacistickou palbou zrovna o těch Vánocích. Zvykli jsme si mnohé mít, chceme stále víc a občas se zdá, že nám chybí vděk. A na ten bychom zapomínat neměli. (03.01.2022) (menej) (viac)