Schlierkamp

Československý kriminální film s prvky film-noir zabývající se odcizením a následnou distribucí metylalkoholu. Dvojice kumpánů Kubíček a Rezek (F. Filipovský a F. Holar), kteří si rádi přihnou, odpustí z cisterny odstavené na železniční stanici označené výstražnou tabulkou upozorňující na jedovatou látku dva demižony této kapaliny a uschovají ji do hostince, jehož je jeden z nich majitelem. Brzy po konzumaci se projeví účinky jedovaté látky a oba muži zaplatí za svou hloupost smrtí. Neobvyklé úmrtí otravou metanolem vyšetřují kriminalisté ve složení kapitán Drahota (impozantní a ledově klidný L. Tokoš) a nadporučík Bláha (Z. Dítě), kterým vydatně vypomáhá zástupce veřejné bezpečnosti na železniční stanici R. Deyl. Vzrušení nastane ve chvíli, kdy se zjistí, že F. Filipovský vědomě daroval láhev s jedem řidiči Janu Valenovi (J. Bek) jedoucímu jako svědek na svatbu svého přítele. Nastalo veliké zděšení, neboť tento nevhodný svatební dar mohl ohrozit mnoho nevinných životů, a okamžitě se začalo pátrat po místu konání svatby a totožnosti ženicha s cílem zabránit otravě. Nenápadný hodinový snímek od M. Hubáčka má poměrně slušnou atmosféru, která vrcholí těsně před koncem a na nebezpečí plynoucí z konzumace metylalkoholu upozorňují i dramatické scény z nemocnice. V zajímavém filmu se ve vedlejších rolích objeví D. Medřická jako Rezkova manželka Věra, kterou pojilo citové pouto k vdovci Valenovi či příslušník bezpečnosti J. Kemr, který dokázal zabránit hromadné otravě na veselce Bekova přítele. Pokud pominu podivný mluvený úvod v socialisticko-dokumentárním stylu, nevidím důvod, proč Černé sobotě neudělit nadprůměrné hodnocení, neboť na mě dobře filmařsky zvládnutý snímek zanechal velmi dobrý dojem.

Český dvojdílný televizní film natočený podle předlohy K. Poláčka, v němž je budoucnost rodinné firmy Adolfa Štorkána (J. Somr) v ohrožení, neboť její bezstarostný, nezodpovědný a hýřivý majitel se místo řízení podniku věnuje návštěvám barů a tanečních podniků. Přijíždí majitelův syn Jiří (O. Vetchý), jež se vyznačuje totální pedantickou, šetřivou a asketickou povahou a změny ve firmě jsou ihned k poznání. Komický účinek díla je založen právě na této neobvyklé a převrácené situaci v tradičních rodinných úlohách. V díle K. Smyczeka se vyskytuje snad až příliš mnoho vedlejších postav v nepatrných rolích, čímž může film působit překombinovaně a je některými okrajovými scénami zbytečně natahován, neboť dvě hodiny se mi na tento jednoduchý příběh zdá příliš. V malé roli Štorkánovy příbuzné se ukázala E. Holubová, jež nejdřív nabízí svoji dceru Kamilku (K. Oltová) mladému Jiřímu, který ji rázně odmítne a sám mladou dívku potom přesvědčuje, aby si vzala jeho otce, který se sňatkem rovněž nesouhlasí. Co se týká oné rodinné firmy, absolutně mě nenapadá obor podnikání, kterému se věnovala, a ani ve snímku to nebylo nikterak naznačeno. Součástí firmy byl upovídaný zřízenec Hustoles (P. Nárožný ve slušivém klobouku), sekretářka B. Srncová, účetní P. Brukner a drzý povaleč B. Klepl, jenž byl ihned po Jiřího příchodu nekompromisně vyhozen. Vedlejších postav by se dalo vyjmenovat mnoho, ale žádná z nich mě dokázala natolik zaujmout, abych ji zde uvedl. Navzdory kvalitním hereckým výkonům otce a syna Štorkánových na mě působil tento snímek dosti rozpačitě, neboť komických scén nebylo mnoho a hlavně děj je příliš rozdělován nepodstatnými a neúčelnými scénami a celé to tak nějak šustilo papírem. Naopak překotný závěr spojený s podivnými Jiřího námluvami směrem k sekretářce B. Srncové mě přesvědčil o podprůměrnosti tohoto nezáživného snímku.

Slovenský poetický film popisující příběh mladého muže, jenž se z bratislavského bytu, kde žil se svým otcem, přestěhoval do zpustlého venkovského domu obklopeného zahradou, kde dříve bydlel jeho děd. Mladý, málomluvný Jakub (R. Luknár) hodí za hlavu všechny starosti a užívá si diametrálně odlišného, bezstarostného a nekonzumního života. Aby se oprostil od všech materiálních závazků, vzdá se i svého červeného automobilu Peugeot 205. Snímek je rozdělen na čtrnáct krátkých částí, na jejichž začátku je vždy Jakubovými slovy naznačeno, co se v nich bude odehrávat. Na svažité zahradě poseté jabloněmi, kde se odehrává vše podstatné, se seznamuje s mladou dívkou Helenou (Z. Šulajová), jež je v Jakubově mysli označována jako Panna čarovnica, a téměř ihned mezi nimi propuká citové pouto. Předtím než se ale Jakub odhodlá ucházet o přízeň mladé dívky, musí ukončit svůj milenecký vztah se starší vdanou ženou Terezou (J. Švandová), jež však o svého mladého a urostlého milence nechce přijít. Hysterická Tereza se neváhá přijet na Jakubovu zahradu i se svými dětmi a manželem chtíc dostat svého milence pod tlak, avšak Jakub z této scény elegantně vybruslí, neboť jeho tužby již směřují jinam. V průběhu lyrického snímku M. Šulíka dochází i k nápravě vztahu mezi Jakubem a jeho otcem (M. Labuda), neboť ten se cítí v bytě osamocen, navštíví svého syna v jeho novém bydlišti a je mile překvapen novým způsobem jeho života i jeho mladou láskou. Ve snímku se objevují tajemné až mystické postavy a celý film působí velmi uklidňujícím dojmem s magickým až nadpřirozeným nádechem, k čemuž přispívá i nalezený dědečkův deník, jenž je psán zrcadlově obráceným písmem. Snímek byl oceněn mnoha filmovými cenami a někdo o něm hovoří jako o nejzdařilejším porevolučním slovenském filmu, já bych však byl při hodnocení opatrnější.

Československý film odehrávající se v létě 1945 a popisuje situaci při osídlování pohraniční vesnice Severov, z níž byli odsunuti původní němečtí obyvatelé. Hlavní postavy reprezentuje rodina pražského zelináře Pavlase, která se nastěhují na opuštěný statek. Postupem času, jak se počet nově příchozích obyvatel Severova zvedá, bylo nutné založit organizace nutné pro funkční chod obce, jako místní samosprávu či předchůdce budoucích družstev. V hlavní roli charakterního otce Pavlase, který byl jako přirozený vůdčí typ na provizorním zasedání v místním hostinci zvolen do čela obce, se představil J. O. Martin, jeho ženu hrála J. Kurandová, B. Záhorský (v jeho 42 letech!) dědečka a čestného syna Josefa ztvárnil R. Hrušínský. Vedlejší, dramatickou linii představovala vražda správce místní pily, kterou spáchal tajemný J. Pivec, jenž poté přebral identitu i funkci mrtvého. Jeho hrdelní zločin, ke kterému přidal i pašování, byl odhalen v závěru, kdy v potyčce s mladým Josefem vyšla najevo jeho pravá totožnost německého příslušníka sborů SS. Zábavnou dvojici trampů, kterým budování nového československého pohraničí a práce s tím spojená nevoněla a vrátili se zpět do Prahy za lehčím životem, představovali K. Effa a L. Lipský. Nově obnovenou důvěru a spolupráci mezi Čechy a Slováky představovala postava slovenského osadníka Hrianka (A. Bagar), jenž byl přizván do užšího vedení obce. Filmařsky velmi dobře zvládnutý snímek J. Krejčíka se natáčel v roce 1948, avšak film rozhodně není prvoplánově budovatelský a negativně poznamenaný nastupujícím režimem. Autor se snažil poukázat na problémy nejen zemědělského rázu, které čekaly na nové osadníky v pohraničních oblastech v dobách, kdy se nová republika teprve stavěla na nohy a to vše je zobrazeno nenásilnou, přirozenou a dostatečně poutavou formou.

Americké drama o muži, jenž s letadlem havaruje uprostřed nekonečné arktické krajiny. Dánský herec M. Mikkelsen v hlavní roli polárního trosečníka si byl nucen osvojit praktiky polárníků a Eskymáků včetně lovu ryb a snažil se pomocí vysílačky dovolat pomoc. V jednom okamžiku spatří záchranný vrtulník, který však ve sněhové bouři taktéž havaruje. Pilot je během pádu usmrcen, avšak jeho asijské spolucestující se trosečníkovi podařilo zachránit život. V následující části vyvine Mikkelsen nepředstavitelné a obdivuhodné úsilí udržet tuto raněnou ženu v krutých podmínkách naživu, ačkoli při tom ohrozil svůj vlastní život. Zoufalý muž se rozhodne opustit přístřeší, které mu poskytovalo jeho letadlo, a vydat se i se zraněnou ženou mrazivou krajinou do polární stanice, která byla zakreslena v mapě nalezené ve zříceném vrtulníku. Snímek, v němž se téměř nemluví, nabízí neobyčejně zajímavý a strhující pohled na život v polárních pustinách. Pomalé, téměř dokumentární tempo a zpracování jednotlivých příhod na strastiplné cestě zvyšuje autentičnost tohoto výjimečného snímku. Bohužel se mi nepodařilo blíže lokalizovat ono místo, kde ke ztroskotání došlo, z filmu je pouze jasné, že k tomuto neštěstí muselo dojít během letních měsíců, neboť v zimním období by se taková cesta vzhledem k smrtícím arktickým teplotám ani vykonat nedala. (Až později jsem zjistil, že natáčení probíhalo na Islandu, z čehož jsem byl poněkud zklamán, neboť Arktidu si představuji někde v nekonečných severních krajích Ruska či Kanady). Jednoduchý a přímočarý film jedinečným způsobem divákovi přibližuje podmínky v opuštěných polárních končinách, v němž nesobecká touha hlavní postavy po přežití působí velmi impozantně.

Československý televizní film popisující poměry v socialistickém hotelu, kde se právě chystá velká společenská akce. Vedoucí podniku pan Jozífek (I. Prachař) se snaží vést podnik čestně a mít v účtech pořádek, zatímco jeho manželka K. Slunéčková si ráda přivydělá bokem, v čemž jí ochotně napomáhá protřelý číšník J. Krampol. V předvečer společenské události do podniku nečekaně zavítá inspektor Zmok (J. Langmiler), který je díky své údajné náklonnosti k ženám přezdíván Casanova. Mazaná paní vedoucí se rozhodne nežádoucího inspektora zabavit, aby měla prostor ke svému nezákonnému obohacování na státním majetku. Onu slečnu se špatnou pověstí reprezentuje Alena Smrčková (D. Veškrnová) pracující ve vrátnici, nad níž je pověšen obraz nahé ženy, ve tváři nápadně podobný Aleně a z kterého pramenili všechny smyšlené řeči o její údajné povolnosti. Pomocí důmyslných machinací K. Slunéčkové jsou vysmívaný inspektor Zmok a přehlížená Alena uzavřeni na hotelovém pokoji, kde vyjde najevo pravda o jejich skutečné minulosti a vzniku oněch pomlouvačných historek. Po nadějně podaném začátku však v druhé polovině snímku však dochází k výraznému zpomalení děje, scénář přestává být zajímavý a po roztržce, která se odehraje mezi manžely Jozífkovými kvůli neshodám o hospodaření v podniku, snímek překvapivě bez jakéhokoliv smysluplného závěru končí. Ve vedlejších rolích se objevil L. Pešek, coby dobromyslný důchodce Tlamicha vypomáhající občas ve vrátnici, dále servírka Vlastička (L. Šafářová), jejíž neobvykle naditý výstřih přitahoval mocnou silou všechny její kolegy, snad kromě jejího manžela J. Teplého, který se dostavil na onen večírek a místo své vnadné partnerce se věnoval popíjení alkoholických nápojů. Ne zcela podařený závěr televizního film E. Sokolovského snižuje mé hodnocení na průměrné, přestože začátek snímku vypadal nadějněji.

Francouzsko-italská komedie, v níž J. P. Belmondo vystupuje v jedné ze svých oblíbených rolí mazaného podvodníka vystupující pod svým občanským jménem Alexandre Dupré nebo používající smyšlený titul vikomt. Po začáteční fázi, kdy Dupré tahá za nos různé boháče, aby z nich dostal co nejvíc bohatství, se při cestě do Benátek nevědomky zaplete s tajnou službou a mafiány. Do rukou se mu dostane tajemný kufřík obsahující na první pohled obyčejné věci, avšak pro jisté muže měl zřejmě vysokou cenu, neboť neváhali nekompromisně zabíjet osoby, kteří se kolem kufru točili. Velká část filmu se odehrává v italských Benátkách, kde Belmondo zkouší různé podfuky a dost času je oblečen pouze do trenýrek se srdíčky, saka a cylindru. Bohužel brzy po rozjetí špionážní hry není zřejmé, kdo ke komu patří a jaké pohnutky vedou dotyčné k získání výše zmíněného zavazadla a ačkoli Bebel produkuje jeho klasické bláznivé kousky, v tomto snímku G. Lautnera nepadají na zcela úrodnou půdu. Nepřehlednost velké spousty postav a nesrovnalosti v ději, který k závěru začíná nudit, se také podepsali pod mým hodnocením. Ve snímku se ve vedlejších rolích objevil M. Galabru hrající Belmondova kamaráda, dále M. Beaune, zavražděný na letišti, poté co, předal Duprému onen kufřík a dále Ch. Gérard, jehož postavu nedokážu nikam zařadit. Z ženských postav mě nikdo výrazněji nezaujal a jejich jména jsou pro mě neznámá. Název snímku pochází z označení Belmondovy postavy muži, kteří se zajímali o kufr, avšak tento podceňovaný kašpárek jim dokázal pěkně zavařit. Co se týká Belmondových akrobatických kousků, automobilových honiček či celkově akčních scén, byl Kašpárek docela skromný. Dle mého názoru se jedná o jeden ze slabších Belmondových filmů, který nezachránila zajímavá lokalita italského ostrovního města.

Československý televizní film s komediální zápletkou odehrávající se v jednom bytovém domě zřejmě na konci 80. let, v níž je paní Hrabětová v podání J. Bohdalové záměrně uvedena v omyl. Její sousedka, paní Lukešová, ji totiž požádala, aby vystupovala jako korunní svědek v jejím rozvodovém řízení a kvůli odstranění soudních průtahů dosvědčila neshody s manželem. Prostomyslná paní Hrabětová tuto svou novou roli svědkyně pojmula s velikou vážností. Vystupování a vzájemné chování manželů Lukešových, klavíristky V. Freimanové a překladatele V. Preisse, bylo i bez tohoto oklamání své sousedky, jež jim občas chodila uklízet, velmi podivné, neboť divák nevěděl, jak chápat jejich řeči o rozvodu, Preissovy narážky na milenky a jeho suchý humor. Těžce vykolejenou Bohdalku, která si dokonce připravila svou řeč u soudního stání a jejíž sympatie k oběma účastníkům domnělého rozvodu značně kolísaly, se snažil uklidňovat její manžel J. Somr, který svůj volný čas trávil vynášením popelnic, popíjením lahváčů a lepením papírových modelů památkových rezervací. Paní Hrabětová nakonec zjistila od třetí osoby v kadeřnictví, že rozvod se konat nebude, dala si pár loků rumu a ztropila v bytě Lukešových a poté i doma před svým manželem hysterickou scénu. Domnívám se, že až do této chvíle se jednalo o lehce podprůměrnou komedii, avšak v závěru, kdy byla Bohdalka domovním důvěrníkem O. Vlachem dotlačena, aby i nadále chodila do bytu ´intelektuálů´ uklízet a podávat mu zprávy, o čem se tam hovoří, kvalita a smysl snímku Z. Zelenky ještě poklesly. Zejména díky zkaženému a nevhodnému závěru, který komedii změnil na zcela jiný žánr, toto dílo nemohu zařadit mezi zajímavé a kvalitní televizní filmy z období československé federace, které mám jinak ve velké oblibě.

Československý kriminální film zabývající se krádeží zboží v textilním podniku a vraždou člověka zapleteného do tohoto činu, jehož představoval v malé roli R. Brzobohatý. Vyšetřování se ujal klidný a přátelský kapitán Chládek (Č. Řanda), pod jehož velením se případem zabýval vzpurný a vznětlivý mladý poručík Janda (J. Pohan), který se dokonce neuváženě zabýval myšlenkou opustit na vlastní žádost řady policie, když vyšlo najevo, že do případu je zapleten i jeho čerstvě dospělý bratr V. Tomšovský. Ten však, místo aby přiznal, že strávil s partnerkou noc v zavražděného bytě, raději na sobě nechal podezření v tak těžkém zločinu. Na přísného J. Pohana znenadání začala dělat oči účetní onoho vykradeného podniku (J. Smejkalová), a to jen proto, aby se pokusila odvést pozornost a zamaskovat skutečnou podstatu události, totiž fingovanou loupež neboli zpronevěru socialistického majetku. Totožnost poměrně velké skupiny pachatelů, do níž patřily kromě J. Smejkalové a jejího bývalého manžela O. Nového i vedoucí postižené prodejny usměvavý a klidný B. Švarc a jeho asistent L. Kostelka, byla nakonec odhalena díky fotografii, jež byla nalezena v bytě zavražděného. Byla na ní spolu s obětí i neznámá žena s neobvyklou bílou sponou ve vlasech, přesně takovou, jakou nosila i paní účetní. Poněkud mě zaráželo, že nebyla zcela jasně vysvětlena smrt řidiče Brzobohatého, ale i tak se domnívám, že šlo o poměrně slušný civilní kriminální film. Jeho autor, legendární M. Frič, natočil zcela jistě mnoho lepších snímků, avšak na druhou stranu v jeho tvorbě se nenacházejí propadáky, neboť tento režisér prostě uměl točit a i z mála dokázal udělat minimálně průměrný film.

Český animovaný film vytvořený k příležitosti 50. výročí legendárního komiksu Čtyřlístek. Vizuální stránka filmu se maximálně snažila přiblížit kreslené předloze od mistra J. Němečka, což je největší deviza díla a také největší rozdíl a kvalitativní posun od předchozího filmového díla o oblíbené čtveřici s názvem Čtyřlístek ve službách krále z roku 2013. Animace vskutku působí velmi mile a byla pro mě příjemným překvapením. Děj filmu je rozdělen na čtyři příběhy, které si kreslení nerozluční přátelé vyprávějí u táborového ohně na zahradě u svého domu. První příběh pojednává o zapomenutém Myšpulínově vynálezu, díky němuž se celý dům, v němž Čtyřlístek bydlí, vydal z Třeskoprsk za svými majiteli, kteří mezitím odjeli na výlet. Druhé vyprávění se věnuje honbě za vlkodlakem, jehož přízrak děsí okolní obyvatele a postupně vyjde najevo, že je to pouze výmysl dřevorubců, kteří ním chtěli zakrýt nepovolené kácení lesa. Třetí příběh popisuje průběh uklízení odpadků v okolí rybníku Blaťák a poté dobrodružství ve vesmíru, kde se Čtyřlístek potká s vesmírnými piráty, kteří vyvážejí nepotřebné věci a železný šrot na oběžnou dráhu. V posledním příběhu veze Čtyřlístek Mikulášskou nadílku dětem na opuštěné místo v zasněženém lese a díky nešťastným okolnostem zamíří do Čertova mlýna a obdarují malé čerty. Domnívám se, že se autoři v čele s režisérem M. Žabkou snažili o to, aby animace byla co nejvěrnější napodobením komiksové předlohy, což se jim povedlo, dějová stránka však není tak výrazná jako vizuální a je věnována těm nejmenším dětem. Přesto se jedná o posun dopředu a důstojnou poctu půlstoletí nejslavnějšího československého a českého komiksu, a kdyby byl příběh ucelený, delší a napínavější, hodnocení by bylo vyšší.