salisbury

Ač nejsem milovníkem muzikálové scénické hudby, která mi někdy skřípe v uších jak Solvina v zubních stoličkách, tak musím říct, že tento rádoby muzikál mě dostal na kolena zajímavou jednozáběrovou kamerou, kýčovým vzhledem, skvělými hereckými výkony a občas i nějakým tím hudebním opusem, který v podobě jazzové instrumentalistiky se mi líbil ze všeho nejvíc. Již Whiplash od Damiena Chazella mě zasáhl šípem do aorty a ikdyž ten je pro mě ve srovnání s tímto filmovým tanečním songem o jeden půltón na lepší úrovni, tak La La Land mohu v klidu doporučit na úkor příjemně stráveného času před filmovým plátnem. Ryan Gosling a Emma Stone se zhostili svých rolí skvěle a já jim uvěřil, že to vůbec, ale vůbec nehrají.

Star-Lord a Mystique vyrazili jako hibernující Pasažéři ve vesmírném korábu vstříc mimozemskou osidlující civilizační explozi. Ač se ve filmu neobjevuje mnoho postav, přesto nás film nenutí si rukou zakrývat zívající ústa a jsme udržováni příběhem mimo hyperspánek. Andy Garcia dostal v tomto filmu rychloštěk, který mi rozhodil časoprostor na vteřiny. Norský režisér Morten Tyldum se umí trefit do mé notové osnovy, což již dokázal filmem Lovci hlav či Kódem Enigma. Jeho Pasažéři mě bavili, krom příjemného vizuálu tu najdeme vtip, napětí a nějakou tu romantiku, která je nasládlá akurátně a film jsem zhltnul s něžně přimhouřeným okem jako jednohubku na mezigalaktické astroparty.

Tom Ford rozeťal mozek vedví a jeho Noční zvířata se ze všech sil do mé elektrizující hmoty zakousla i genialita díla začala proudit v mých žilách vstřebávaje tento emotivně silný zážitek. Film jenž nutí přemýšlet nad svou vícevrstvou linkou mě nenechal na pochybách, že tady se rodí úctyhodné filmové drama potřísněné stylizačním artem. Jake Gyllenhaal opět nezklamal a jsem rád, že je stále sázkou na kvalitativní jistotu, která v tomto případě naráží laťkou v strop filmových majstrštyků. Velmi rád ze zvědavosti sáhnu po předlohové knize Austina Wrighta, která mě čtivostí vrátí zpět do filmových kulis a já si to literárně prožiji bez biografických okének ještě jednou.

Jack Reacher je zpět a jak napovídá podtitul s názvem Nevracej se, tak v jistých filmových okamžicích si při sledování tohoto opusu řikám, ano Jacku, nevracej se. Tom Cruise si na stará, stále ještě abnormálně funkční kolena umí udržet pozici prvoligového akčního hrdiny, jen scénář není doveden k dokonalosti a tak trochu Tomův výkon stahuje do hlubokých vod průměrna. Edward Zwick není špatným režisérem, pár kousků jako Legenda o vášni, Poslední samuraj či Krvavý diamant jsou dle mého skromného uvážení velmi dobrými pohyblivými obrázky i chápu, že se nedá udržet po celý čas běhu stejný kmit dechu, jako u tohoto filmu, kde se občas po dechu lapalo. Věřím, že toto nepříliš zdařilé dýchání se v možné příští epizodě neobjeví a laťka od prvního dílu, nyní ponížena, se opět vypraví směrem vzhůru.

Danteho Inferno vteklo na filmové plátno za asistence inkoustového doteku Dana Browna a další příběh Roberta Langdona v podání Toma Hankse spatřilo divácký svět. Z počátku jsem byl rozradostněn zajímavým zpracováním lišícím se od prvních dvou již naservírovaných kousků, ale postupem sledovacího času jsem s filmem upadal do břitké normálnosti. Herectví se nedá vytknout ani špetka radioaktivního spadu, neb to je to co táhne za hodně unavený provaz celý film. Ron Howard bez velkých debat umí natočit skvělé filmy, ale tenhle mezi ně bohužel nepatří. Cítím, že jediné co mi v tomhle případě může srovnat náladovou hladinu, je začtení se do Inferní Brownovy pisatelské geniality.

Novodobé zpracování Sedmi statečných se dá velmi dobře zhlédnout, ale nejsem si jist zda toto jedno zhlédnutí nebude v životě naplněném jiným filmovým bohatstvím nadmíru stačit. Pár chvil po opuštění kinosálového prostoru jsem věděl, že tohle se mi hluboko do paměti nevryje. Dokonce jsem ani nepocítil žádné duševní spojení s hrdiny, kteří se snaží ochránit vesnici před tyranstvím. Chris Pratt je zapasováván do stejného typu postavy, kterou výrazně nastartoval Star-Lordem, takže se dá vcelku velmi dobře očekávat co bude hrát. Ethan Hawke svými malými chvilkami herectví, které mu scénářem byly dopřány, pozdvihl obočí nad mými zraky a ve mně vzplála pochodeň naděje. Denzel Washington udržuje svoji kvalitu a není nutné se strachovat, že by díky svému nastavenému monotypu zklamal. Musím říct, že nyní mám velkou chuť otevřít si láhev s původní partičkou chrabrých ostrostřelců a opět si vychutnat bouquet nestárnoucí klasiky všech westernových klasik.

Nepříliš dlouhý film s Melem Gibsonem v hlavní roli mě nenutil zíráním trpět. Kdyby film byl o několik kusů látky delší, asi bych se raději díval do tmy, ale takhle jsem v rámci tohoto akčního žánru spokojen. Klišoidní, ale přímočaře pohodové. Mel do starého kovošrotu ještě nepatří, pořád má co nabídnout, aby utáhl film jen tím, že tam prostě je. Ve jménu krve se Blood Father jen tak nevzdává a s úsměvem sobě vlastním drtí písek svými nezkaženými zuby za zvuku cvakajících kohoutků dobře ošetřených devítek. Odpočinkové pokoukání po náročném dni.

Božská Meryl rozvlnila svůj hlas do operní falše a Florence na plátnech kin povstala jak Valkýra v úžasnou podívanou. Herecké trio v seskupení Streep, Grant a Helberg bylo opravdu výtečné, spoluladilo krom zmíněného zpěvu naplněného děsivým kvílením a já si vychutnával každý hlt tohoto citlivě vtipného dramatu za neustálého tikotu metronomu. Inspirací filmového opusu je skutečná událost, která naučila lid si pevně svírat ušní dutiny, aby náhodou díky Božské Florence nedošlo k jejich destrukci a necitlivému zahlušení. Naštěstí film mi žádnou destrukci nezpůsobil, ba naopak mě příjemně po duši pohladil.

Seth Rogen a jeho parta HIC vytvořila animák, u něhož i dospělý jedinec lape po dechu a snaží se nečervenat. Slovo FUCK zaznívá snad v každé větě, v některé i vícekrát pro větší zdůraznění tématicky laděné akce. Z počátku jsem se tohoto snímku bál, neb mi to přišlo jak sledování pornofilmu na nějaké noblesní společenské události, ale ve finále to není tak strašlivé a dá se u toho opravdu dobře pobavit. Pár scének je nadmíru výtečných, je u nich cítit scénáristické pyžmo s náznakem chvíle, kdy se zapojil do hry i mozek vypumpovávajíc nápaditou gagystickou orgii. Několik perverzně znějících kousků se pohybuje nad rámec nechutné bizarnosti, ale s tím se tak nějak dalo u tohoto sprostého adult animáku počítat. Závěrem tedy mohu s klidným narušeným svědomím říct, že nemám nic proti případnému pokračování v nově nastaveném trendu eRkových omalovánek.

Se Star Trekem se Do neznáma vydávat nedá. Tahle franšíza je natolik zavedená, že málokdy umí něčím neotřelým překvapit. Spíše bych poznamenal něco ohledně rutinně skvěle odvedené práce, která umí nejen efekty pobavit. Občas je cítit, že Justin Lin ponechal nůžky ve střižně kmitat rychle a zběsile a já díky tomu blikal víčky jak splašená vrtule větrného mlýna. Rozhodně film nenudí a vzhledem k tomu, že na scénáři spolupracovalo lidí víc než je zdrávo, tak výsledek je na úkor této kvantity parádní. Tomuto týmu scénáristů bych v pohodě mohl svěřit i výměnu již odsloužené čtyřicetiwattové žárovky, aniž bych si z toho musel utírat pot z čela.