Willy Kufalt

K Dámě v jezeře jsem se dostal vyloženě jako k snímku s dobově unikátním nápadem snímámí (téměř) kompletního filmu subjektivní kamerou z pohledu hlavní postavy. To téměř doplňuji proto, že se tu víckrát v průběhu filmu objeví i prostřihy na scény s druhou možností filmového vyprávění v 1. osobě, když hlavní postava komentuje děj přímo divákovi do kamery – nicméně tyto prostřihy v odlišném stylu mě poněkud rušily. Montgomerymu se povedla celkem slušná atmosféra, která sice nevytváří výraznější temno, ale v nejedné scéně vyniká nezaměnitelnou stylovostí klasických noirů. I provedení zmíněného nápadu přináší své kouzlo... tedy pokud se zrovna na scéně nepohybuje Audrey Totter, která (bohužel) má ze všech před kamerou největší prostor, a nevystavuje do kamery vypoulené oční bulvy v takové kadenci, že rázem svýma okálema s pokusem o rázný projev mění film na frašku. Také se mi 105 minut párkrát vidělo utahaných a Robert Montgomery jako Marlowe si mě zrovna nepodmanil, ani hlasovým projevem (na němž jeho výkon stojí nejčastěji), ani v těch pár scénách před kamerou. Mezi tím ale došlo na řadu scén, kde film na mě skvěle fungoval: Do exteriérů se vydáme jen jednou, ale nápad snímání z pohledu postavy se tu atraktivně využije na jízdu autem s havárií na konci, na lezení po zranění k telefonu, jindy zase fackování do kamery nebo zajímavá vplížení či prohlížení si interiérového prostoru i častá zahlédnutí hlavní postavy v zrcadle. Scéna krátké návštěvy rodičů mrtvé ženy s pokusem o výslech je dokonce vyloženě silná. A cynicky suchého detektiva DeGarmota (Lloyd Nolan) jsem se skoro nemohl nabažit. Celkově tedy smíšené pocity, i když jako experiment s netradičním nápadem v dobové žánrovce se mi to docela líbilo. [65%]

Storm Warning přináší v rámci žánru další z řady variací na střet dvou skupin lidí – domácích a cizích na půdě jednoho pozemku, mezi nimiž začne od první společné chvíle panovat napětí s hrozbou násilí a smrti. Podobné schéma lze sledovat v celé řadě snímků od tradičních home invasion horrorů / thrillerů, klidně i toho nejbéčkovějšího ražení, až po třeba společensky hlouběji zasazená dramata typu Stínů horkého léta... Storm Warning se však od mnoha filmů s tímto schématem odlišuje tím, že spouštěčem nežádoucí hrozby během střetu se nestávají zvenčí příchozí „vetřelci“, nýbrž slizcí domácí obyvatelé, do jejichž chatrče v jednom ostrovním australském zapadákově zabloudí dva turisté. Úvodní poetický styl střídaný s předtuchou temného přízraku v holé přírodě se mi v prvních 15ti minutách zamlouval hodně, stejně tak efektně pojatý začátek střetu i servírování jednotlivých zvratů. Ani by mi tolik nevadilo, že se film od jisté chvíle začne ubírat nejtradičnější a málo objevnou žánrovou cestou, když na mě po dlouhou dobu svým napětím fungoval. Dlouhodobě se mi jevil jako hodně nepříjemný, ale zároveň sugestivní. V poslední třetině na mě svou extrémní drsností a nepříjemností začal působit až nesnesitelně, včetně místy rozklepané kamery a hlavně šílené kadence neustále sílících blesků ve tmě. V těchto finálních scénách jsem to sledování už moc nedával, až jsem se otráven od extrémně nepříjemných pocitů a místy již pocitově natahovaného děje rozhodl utéct ve své mysli k pozitivnějším myšlenkám. A jelikož si mě tedy v zcela nejvypjatějším ději neudržel film plně při sobě, víc než 3 hvězdičky ani za vše dlouhodobě skvělé nemohu dát. [65%]

Technicky nadprůměrně zvládnutá sci-fi komedie pro děti a mládež – paradoxně bez dětského hrdiny, zato s milým sympatickým robotem, který vzhledově zřejmě hodně inspiroval animovaného VALL-iho (2008). Pořádně jsem se však bavil jen ve vybraných scénách a film zas tolik ve mně nezanechal, což může souviset i s tím, že vidím Číslo 5 žije snad „příliš pozdě“. Obsahově byl ten film, i přes drobný myšlenkový náběh, možná až příliš naplněn neustálými honičkami x lidí po jednom robotovi a herecké výkony přes jistou snahu zrovna moc zapamatování hodného nepřinesly. Může to v dnešní době prudce se vyvíjející AI vyvolat až zneklidňující dojem, ale zcela nejlepší výkon si za mě vystřihl uměle stvořený robot č. 5 a na jedny z nejhezčích scén (mimo první příhody „pětky“ doma u Stephanie) došlo během krátkých sešlostí více robotů – ať už u projevení silného pomocného gesta po prvním rozmontování nebo u vzájemného podpichování ve trojici před útokem. A líbil se mi i v závěru odhalený rafinovaný krok, k jakému se robot č. 5 dokázal pro cestu k šťastnému konci vypracovat. Jinak se více ztotožňuji s výrazně nižším hodnocením na IMDb (6,6), bez nostalgie to u mě na víc než obstojnou jednohubku své doby nevydalo. [65%]

„Zmizela v noře“ sice pro mě zdaleka nebylo AŽ TAK netradičním filmovým zážitkem, na jaký vás můžou připravit některé zdejší komentáře. Spíše jen vybrané prvky příběhu, jako např. spolužití hlavní hrdinky s liškou, posouvaly toto barevné kostýmní melodrama k čemusi méně obvyklému. Vizuálně pestrobarevná výprava spolu s vedením romantické zápletky mi v jistých chvílích působily až menší boj s pocitem, že nesleduji o moc víc než dobový kýč pro pamětníky, ač na druhé straně mistrně zvládnutý, protože mě příběh i podání dostatečně přikovaly. Čím však déle tenhle neklidný romantický biják z horského lesa, zelených plání a tamních obydlí plynul, tím ještě víc mě dostávala silná atmosféra spolu s příchozími událostmi a výraznou magií, která se linula ze zvoleného prostředí i v souvislosti s motivy nadpozemské víry a spjatosti člověka s přírodou. Moje předchozí (a první) setkání s tvůrčí dvojicí Powell–Pressburger v Otázce života a smrti dopadlo možná o půl schůdku větším nadšením, ale i tady jsem si zvláště ke konci uvědomil (a pár hodin po skončení teprve plně pociťuji), že jsem měl čest s něčím, minimálně v rámci filmu svého druhu hodně vydařeným a působivým, ve finále s nezapomenutelnou dramatickou tečkou... Navrch bohatá zvířecí společnost, neobyčejná ženská hrdinka skvěle ztvárněná Jennifer Jones a ze zbylých herců svým charismatem vyčnívající David Farrar, ač v částečně negativní roli. [80%]

První čtvrtina (asi půlhodina) mě nesmírně upoutala až dokumentárně přínosným náhledem do vstupu, podmínek a průběhu terapeutické komunity dospělých jedinců léčících se z drogové závislosti. V další čtvrtině mé dojmy klesaly, protože film pokračoval pouze dalším trávením času s touto komunitou, jejíž nejmladším členům se věkově pomalu i začínám blížit a začal jsem cítit, že problémy těchhle drogově závislých mi mohou být docela ukradené. Naštěstí jsem to nevzdal a ve druhé polovině přišel nejdřív menší zvrat a posléze napínavě gradovaná zápletka kolem „zakázaného“ milostného vztahu uvnitř komunity. Určitě nečekejte na základě tohoto popisu žádnou romantiku, ale právě s těmito motivy mě Pravidla lži zpátky přitáhla k plnému zájmu a očekávání nad vývojem dalšího dění. Moc pozitivního toho možná tohle psychologické drama celkově nenabízí, ale kromě jedné z úvodní scén zkoušky v ledovém jezeře se mi jako pozitivně silná jevila scéna trojitého zapalování plamenu za abstinenci, pokoru a lásku... Po necelém týdnu od zhlédnutí zvedám hodnocení na 4. hvězdičku – přestože jsem se tím chvílemi prokoukával hůř, zjišťuji, že zážitek z Pravidel lži nebyl vážně marný, dokázal ve mně cosi zanechat a že si vybrané silné momenty z dění v sledované komunitě pořád vybavuji. [75%]

Poetické putování jedné dívčiny s kloboukem na hlavě, po slovenské krajině, dle mapy ručně malované... Martin Šulík má dar a cit vést podobné příběhy, se všedními i nevšedními příhodami, protkané mezi tím humornými zastávkami, odkazy na slovenskou kulturu a pestrými střípky lidských osudů, v nichž se v tomto případě víckrát zrcadlí i cosi ze života v první dekádě nové (kapitalistické) epochy po roce 1989. Předchozí Zahrada mě místy fascinovala víc, ale i tady mě po celou dobu bavilo sledovat poetický děj v podobně osobité atmosféře, za účasti řádky legendárních herců, občas i v lehce muzikálním opojení (např. ve skvělém finále epizodky s dvojící Labuda – Turzonovová) a opět fantaskním finále... v němž se objeví Emília Vášaryová v hned dvounásobně překvapivé podobě, v jaké bych tuto za jiných okolností šarmantní dámu nečekal. Především jsem však byl v očekávání silnějšího, víc uzemňujícího závěru, který jsem s tímhle neotřelým povznesením se kamsi mimo realitu pocítil spíše jen částečně. Jinak ale hezké filmové putování (walk/road movie) podél kousku „mapy života“... [80%]

Krásné... ač v několika chvílích vyvolávající náhlou tíseň. Claude Autant-Lara našel opět zalíbení v návratu do dramatické doby 2. světové války s výraznou nadsázkou a mám pocit, že tady vedl zvolený příběh i citlivější rukou než v Napříč Paříží. Na pozadí humoru zručně vykresluje sociální bídu a navzdory banální ústřední zápletce shánění brambor dokáže poutavě vyprávět o životě a běžných lidech ve své době. Brambory se sice nemohou pochlubit hvězdným obsazením, ale to mi vůbec nevadilo, protože Pierre Perret (rovněž autor hudby) převáděl po celou stopáž naprosto suverénní komediální výkon, s nenuceně zábavnou mimikou i hlasovým projevem, doplněný v správné chvíli o více emocí, že bez potíží strčí do kapsy i pár slavnějších kolegů své doby... až se mi nechtělo věřit, že jde o příležitostného (ne)herce pouze dvou velkých rolí na plátně. (Mně dosud také zcela neznámý) Henri Virlogeux mu víc než zručně sekundoval a v postavách otce a syna působí pánové zvláště v poslední humorné scéně jako rolově netypická, přesto báječně sehraná komediální dvojice. Pan režisér plně porušuje pravidlo, že v „lidové“ komedii se o nikoho z hlavních hrdinů nemusíte bát, protože v takto laděném filmu musí přeci všichni ze všeho vyváznout. Inu, nemusí... v době přející plné tvůrčí svobodě si již mohl Autant-Lara dovolit vypálit na diváka zcela nečekaný zvrat v závěru, který náhle a bez další cesty zpět bezútěšně zabolí jako krutá rána... ale nakonec teď o to víc dnešní zážitek nevytěsním zpaměti. Dost nepříjemná byla i scéna kontroly nákladního vozidla, ale tu posléze skvěle vyvážila vypointovaná groteskní příhoda s policajty, která spolu s honem králíka na pohřbu patří zas k tomu nejvtipnějšímu. [90%]

„Tropická nemoc jsou vlastně filmy dva,“ tvrdí začátek obsahu a přesně pocit volného spojení dvou delších, pomalu plynoucích povídek jsem i měl. Ta první mě nejvíc zaujala dvoupísňovým vystoupením zpěvačky, mezi tím se objevily ještě poutavé realistické záběry na nějakou tu pracovní činnost a pár jiných záběrů z přírody aspoň přišlo s náznaky neurčitě tajemné atmosféry. Ale jinak mě místy až nulovým dějem často těžce nudila a nevzešlo z ní o moc víc než mdlá gay romance vrcholící mj. bizarně nevkusnou scénou vzájemného lízání si rukou. Pak přijde ale druhá povídka, jíž otevírá stará legenda o tygrovi a zde sledujeme jednoho z dvou hrdinů předchozího příběhu coby (snad) vojáka v džungli, který v pralese, často ve tmě a chvíli i s černou maskou čeká na tygra, kterého by ulovil a to už bylo opravdu zajímavé sledovat po celou dobu, navíc atmosféra míchá napětí velmi pomalé akce až s lehce poetickým nádechem prostředí. Fantaskní závěr kdesi mezi nebem a zemí – nebo spíše mezi skutečností a bludnou představou pod vlivem oné tropické nemoci, jak jsem to spontánně vnímal já – neberu vůbec jako špatné zakončení, když se navíc nevšedním způsobem navrátí k prvnímu příběhu a záchvěvem vnitřních pocitů naváže na osudový zásah a osamění po onom náhlém odloučení. Druhá polovina hodně povýšila mé dojmy z filmu, který mi však stylem a obsahem té první a do jisté míry i celkovým konceptem zas tolik nesedl. Tudíž ani třetí návštěva thajského filmu (opět fantaskního a opět přesto zcela odlišně laděného) u mě neskončila nadšením, byť jistý potenciál přinést za jiné kostelace i mimořádný zážitek u pana režiséra do budoucna vnímám. [60%]

Tento Švankmajerův film jsem už sice viděl asi 6 let zpátky, ale v ne zrovna nejlepších podmínkách na školní hodině mezi studentkami, které pravidelně komentovaly, jaký je to nesmysl, a hlasitě si řešily i jiné věci. Dnes jsem si konečně tuto kreativní nálož fantazie se směsicí výtvarného, divadelního a filmového umění vychutnal nerušeně a líbila se mi ještě víc než tenkrát. Až nepříjemně bizarní a depresivní začátek záhy vystřídalo okouzlení nad přenesením do jiného světa v doprovodu divadelního kašpaře, loutek a malovaných kulis. Jestli bylo pro mě Prokletí domu Hajnů důvodem, proč nenávidět Petra Čepka, Lekce Faust je pak důvodem, proč Petra Čepka zároveň obdivovat a zůstat jeho herectvím fascinován. Čepek tady předvedl neskutečně zajímavý výkon, kdy sám tahne dlouhé pasáže zcela beze slov, převtěluje se do vícera podob a rolí a také různě pozměněným hlasem namlouvá hromadu loutek! Ze strany pana režiséra mě zase fascinovala řada surrealistických přechodů z prostředí do prostředí včetně divadla, nečekaně vtipné nápady i hlody některých loutek („Já jsem to asi spletl. Já, co jsem měl křiknout pan Luké, já na něj řekl piluké!“ :D). Už jen scéna z hospody s vývrtkou si zaslouží hvězdičku navíc – i pro samotný nápad a vtip, ale rovněž za to, do jaké úplně odlišné atmosféry dokáže vhodit už jen hudebním doprovodem na akordeon. Když se zdálo, že se mi takto neotřelá podívaná časem může omrzet, začal jsem v pozvolna rozvíjeném příběhu vnímat hlubší odkazy nejen na klasický faustovský motiv „zaprodání duše Ďáblu“, ale také myšlenky o manipulaci lidské i společenské (což skvěle podtrhují mj. záběry na ovládání loutek či nasazování loutkovského nářadí na člověka) či později i pozitivnější verzi vztahu pána a sluhy spočívající v možné ochraně a jistotě... OK, Švankmajerovy krátké experimenty 60. let mě nikdy moc nebraly, ale Lekce Faust je pro mě vedle Alenky a Otesánka další mistrův velký film, kde svůj styl rozpracovaný v celovečerním formátu a zasazený do (polo)hraného filmu pro mě dotáhl k dokonalosti. [90%]

První třetina si mě získala i přesto, že Molinarovy pokusy o lekačky působí spíš úsměvně a že obsahuje ne zrovna nejzdařileji pojaté skoky v čase – to když Drákula po vyzvednutí pár chlápky po úrazu už najednou z ničeho nic točí film a také když na začátku vidíme titulek „Transylvania 1784“, ale brzy pak s plynutím děje rázem procitneme v moderní současnosti plné aut. Atmosféra prvních 20 minut se mi líbila svým temným poetičnem, které mohlo být skvělým podložím pro osobitě podanou variaci na klasický horror s legendárním upírem. Příchod vládnoucích komunistů na Drákulův zámek přinesl pak vtipnou absurditou, na chvíli mě pak ještě ten praštěný děj zabavil, občas se i později našel zdařilý vtípek (hlavně dialog z rakve do rakve a probuzení se škrabkáním na rakev), ale s přechodem do úplné současnosti mě film většinou přestával bavit. Působil na mě jako docela mdlý pokus o crazy komedii s nevýraznými herci (a Raymond Bussières, který to osvěžil nejvíc, má žel jen krátkou epizodku), smíchaný navrch se spoustou plytké romantiky, u níž je po většinu času prakticky až jedno, že hlavními postavami jsou upíři a že příběh kdesi na začátku vůbec byl horrorem. Do poloviny bych to aspoň na zlaté střední 3* viděl, po celém filmu již ne... a to jsem tady před časem trochu tepal Molinara za výsledek Hibernáta a neoslovil mě příliš ani Můj strýc Benjamin, ale Drákula a syn dopadli u mě ještě hůř. Kdepak ty časy skvostných černobílých prvotin páně Molinara jsou... [50%]