forsythia

Obrázky jak krví malované. Ať už člověk provedl cokoli, jednou se mu to prostě vrátí. Je jedno, jestli je to pomsta, trest nebo jen potřeba nějak se s věcmi vyrovnat a interpretovat si události podle svého. Když se to takhle pěkně nakreslí a natočí, okoření trochou temného a tajemného záhrobního světa a šílenství, výsledkem je dokonalost.

Jakákoli spojitost s řeckou mytologií čistě náhodná. Jména bohů a hrdinů by se dala půjčit kdekoli jinde a příběhu by to nijak neublížilo. Na druhou stranu zábava to byla celkem pěkná.

Nejvíc mě dostala "modlitba" o myších v mléce. Kdo takhle přistupuje ke všemu, tomu musí nakonec vyjít všechno.

Dlouho jsem ani nechtěla vědět, co má Landa za Tajemství, ale nakonec mi to nedalo. Ačkoli se zcela míjím s žánrem - muzikály nejsou můj šálek čaje - i s Landou, tohle se myšlenkově povedlo, takže pro mě poslech songů nebyl ani tak velkým utrpením. Jediná písnička, která za něco stála, byla ta úvodní. Pak už to šlo po hudební stránce do kytek. No a to, že člověk potřebuje mýtus, aby se dokázal aspoň trošku zorientovat ve věcech, které ho přesahují, říkám už dlouho.

Kdy už do hororů přestanou cpát mimina a jejich matky? Když tam není nic moc navíc, nic, co by nějak odpodstatňovalo jejich roli ve filmu, tak prostě zůstanu otrávená už od začátku, kdy se tam to mimino zjeví, protože mi je jasné, že tam nepůjde o nic víc než o tu (ach jo) mateřskou hrůzu, že se tomu ubožátku malému nedejbože něco stane. A to mě fakt nebaví. Někdy se povede tohle počáteční zklamaní přebít zajímavým dějem, ale tady fakt ne. Zajímavá byla ta mrňavá zrůdička, která taky mohla dostat trochu víc prostoru, pak by i závěr mohl mít mnohem větší grády.

"Hned na začátku ji mělo něco sežrat, nánu blbou pitomou." Komentář mé třináctileté dcery.

Stárnu a přidávám hvězdy dalšímu počinu ze světa, kde se děti stávají tak trochu dospělými, ale přitom jsou ještě děti. To je vlastně fajn a řekla bych, že správný postup je zůstat dítětem a naučit se dovednosti, které vedou ke schopnosti se samostatně rozhodovat a přebírat zodpovědnost. Ono to je v našem světě často úplně naopak. Lidi fyzicky dospějí, ale přitom pořád zůstanou tak trochu dětmi - neschopnými a nekompetentními.

Hurá, vtip bez trapnosti ještě nevymřel! Citlivě skloubit historické prvky s moderními zdaleka neumí každý, většinou z toho vyleze právě trapný, blbý paskvil. Tohle bylo velmi citlivě provedené, fóry v situacích, které si je opravdu žádaly - což taky každý neumí - a přitom to příběh samotný nijak nedegraduje. Tomu říkám kumšt!

Po letech přidávám hvězdu. Odstup je někdy prostě fajn. Najednou ta Lucka není tak neohrabaná, tlustá a nevzhledná a celé zpracování zdaleka není tak nešťastné, jak se mi zdálo. Mrzí mě, že jsem jako dítě tenhle pohádkový svět neznala. A to i přes to, že je to vlastně podobně moralizující dílo jako Karafiátovi Broučci a klade si za cíl dětem pomoci, aby lépe pochopily nedělní kázání a byly pěkně poslušné. A až přijde čas, aby jako ti Broučci taky poslušně umřely.

Film s dějem, co je jako potok, který tu teče. Vlastně nevím, odkud a kam. Ale stoprocentně tam vždycky je, když jdu ráno na zastávku. A stoprocentně odněkud někam teče a některé jeho úseky znám, jiné jsem nikdy neviděla. Příjemný především díky hercům, které mám ráda.