sQelle

Dokud Michael nenasadil masku a byl to příběh zvláštního kluka z předměstí, tak to bylo dost slušný, pak nasadí legendární tvář a spadne to do ponurného klasického slasheru, kde jsou hlavně prsa, sex a krev. Škoda rok 2007 mohl přinést o dost lepší filmy než poslední reboot.

Tak jako jsem jaderným vědcem jsem i sportovcem, chápejte to tak, že jsem tím takřka nepolíbený. Jenže značka Nike a jméno Michael Jordan jsou už dávno za hranicí sportu a tak tyhle dva symboly znám velice dobře i  já. Popularita značky Air Jordan je neskutečná i po tolika letech, kdy se Nikeu jen zdálo o takovém úspěchu. Basket mi nic neříká a sportovce v tomto oboru bych stěží počítal na prstech jedné ruky. Jenže tyhle boty, tahle značka se stala symbolem, rebelstvím a nakonec i standardem botníků různých generací. Řeč Matta Damona by měla být tesaná do mramoru, protože jestli si někdo zaslouží být nezapomenut je to právě tým, který si urval velké sousto a popasoval se s ním naprosto neskutečně, i přes to, že nebyla jistota, kam až Jordan doskočí.

Pro mě Pixar studio bohužel neumí udělat zábavný film z vesmíru, jasně celkově se sci-fi žánrem mám osobní problém a tak se to dělá těžce, ale tady se vsadilo na pohádku pohádek, výběr z dětství a legendu dětských poliček Buzze Rakeťáka. Jenže to prostě není ono, rádoby smutný příběh, kde se Buzz snaží překonat sám sebe, ale zábavnost ani zábava tady pro mě není a kompenzovat to elektronickou kočičkou mi přijde už jen známkou infantilnosti.

Mangold si vzal až moc velké sousto. Natočit film o hrdinovi třech generací je prostě trošku moc, ale i tak to natočil, tak nějak líp, než se to povedlo Spielbergovi ve čtyřce. Dost to podkopává i vizuální stránka (především to finále) a celkem plytký příběh. Ale vybral si ty momenty z předešlých dílů, které bavily, referoval kultovní scény a podal si je po svém, ukázal staré známé tváře a seznámil nám s pár novými. Támhle sebral nacisty, támhle zase kobku plnou hmyzáků a je to takové hřejivé obzvlášť při těch známých hudebních tónech a při pohledu na staříka v legendární kožené bundě, s bičem v ruce a klobouk věčně někde zapomenutým.

Je to neskutečný fičák, za poslední Pixarovky mě tohle oslovilo nejvíc, žádná Duše, Coco nebo Luca. Tohle je pro mě Pixar. Od začátku se to nedrží při zemi a pěkně to svišti vzduchem. Příběh sice mapuje pouze Jiskru, které se začínají zapalovat lýtka, ale ta záplava emocí to neskutečně spláchne. Humor který se nabízí, to využívá neskutečně a po dlouhé době jsem u Pixaru zatlacoval slzu. Jasně příběh je jednoduchý, ale všude kolem je tolik věcí, že si tu komplikovanost člověk najde všude kolem. Ať už to je vztah s rodinou nebo jasně křičící fráze o přitažlivosti protikladů. Film mi zkratka připomněl úchvatné V hlavě a ackoliv tady ty kvality ještě pokulhávají, je to pro mě o dost silnější než poslední pětice filmů z Pixar dílny.

Přes veškerou moji nesympatii k Ezrovi, k DC vesmíru s Henry Cavillem a k závěrečnému digibordelu, je pořád DC aspoň k některým svým hrdinům důstojná. Vyznat se v tomto vesmíru chce sice hromadu pastelek a několik desítek archů, ale aspoň na rozdíl od Marvelu dokážou jednou za čas vytasit něco, co je pecka jako Joker nebo Batman s Pattinsonem.

Tohle je neskutečnej nářez, od hudby, přes vizuál až po našlapaný scénář. Neskutečná jízda, kde najednou první díl nestíhá a je to pomalej táhlej film, proti tomuhle tornádu. Tohle je přesně ten druh filmu, kde dává smysl si ho pustit víckrát, protože pokaždé tam člověk najde něco nového. Jasně asi by se to tomu dalo i vyčíst a říkat, že mě mrzí, že se film třeba nevěnoval víc spider-kovbojovi nebo spider-t-rexovi. Jenže proč? Miles je neskutečně silně napsaná postava, kde příběh Petera Parkera je vlastně slabota a řídká inspirace. Do to všeho vstupuje skvostná Gwen s jejím příběhem, naředěno pár dalšími verzemi spidermana a hlavně fakt zajímavýho záporáka. Miluju tu scénu, kde Spot získá víc síly a úplně se změní druh artu, do toho creepy stylu. Ale ty detaily jako, že každá kamera je v jiném stylu v rozhovoru mezi Gwen a jejím tátou a mnoho dalších. Chvilku dýchá temnota, chvilku šílené futuristické scifi, chvíli street a gangy na Brooklynu nebo na vás voní koření z ulic v Indii.

Mladý král sitcomů, který se vyetabloval do legendy mého dětství v Návratu do budoucnosti. Nadějný herec, který by mohl konkurovat dalším hvězdám jako je Will Smith a podobně, ale začal svádět úplně jiný boj. Velmi silný příběh, který je zachycen v dost zajímavém stylu dokumentu, kombinující rozhovor, hrané části, záběry z filmů, talkshow nebo behind the scene záběrů. Michael je i tak stále plný optimismu a humoru, v kterém je prostě nejlepší.

John Wick se stal vlastním žánrem a neskutečným kultem, který se čím dál tím víc prokresluje do různých filmů, kde hlavní myšlenkou je pomsta. V tomhle případě jsem dočkal spojení dvou silných témat a to právě pomsty ve stylu Wicka a odpornosti druhé světové. Film nehraje na silně lokace, ale na špínu, hnus, bahno a krev. To celé je v krásném balíčku typické severské filmografie a jediné co pokulhává, je trošku větší prokreslenost vedlejších postav a to především těch ženských, kde to je spíš jako pěst na oko tlačena emancipace, než prohloubení příběhu.

Po zpackaném 8. a 9. díle přichází totální odvaz, který si sám uvědomuje, jak moc wtf film to je a dělá si ze svých klišé legraci. Hlavní roli si tady urve zaporák v podání Jasona Momoy, který se ve své roli naprosto odváže a užívá si, že v tak bizarním filmu může hrát ztřeštěného padoucha. Takže si většinu filmu urve pro sebe a při nejhorším mu dopomůže Cena, který naprosto otočí svůj příběh z devítky a stane se z něj šílenej strejda podporující zabíjení vojaků u malého kluka. Jestli je něco co tahle franšíza nemá, tak to jsou hranice, řád a úctu k filmografii, jenže se tohle všechno zkrátka těžce nemiluje.