VanTom

Vizuálně úchvatné (a to nejenom ty fantaskní části), hudebně podmanivé, režijně sebejisté a herecky vytříbené (ve většině případů). Mnohé scény fascinovaně vtáhnou, jenže originální námět na ty dvě hodiny nestačí a ještě je značně rozmělňován (zbytečná postava bábi Susan Sarandonové). Hlavně mne ale zrozpačitělo podivně nedořešené finále se směšným, předešlý děj nezavršujícím koncem záporáka.

Jako neoriginální sci-fi béčko (porouchaný zabijácký robot, paranoidní člen týmu nezvládající situaci, lidožravé příšerky na cizí planetě) vcelku sympatické, jako realistické hlubokomyslné áčko (filosofické a teologické otázky, varovný ekologický apel) dost nudné a povrchní, jako kombinace obojího (perfektní triky x spousta nesmyslů, profesionální posádka x milostné pnutí) dosti podivné a nevyrovnané. Přesto o malinký kousíček snesitelnější než konkurenční Mise na Mars. 50%

Taková fádní, mdlá a nevtahující fantasy pohádka, sotva se držící na úrovni např. Narnií. Majestátními trikovými scenériemi a monumentální hudbou se sice nešetří, ale celková stylizace nevypadá zrovna vábně, především u špinavých, prdících a v nose se šťourajících obrů, kteří mají naprosto nelogicky fungovat jako komické figurky i hrůzu nahánějící monstra. A natáčet kvanta zabití a velkou bitvu bez kapky krve zdá se mi býti poněkud pokrytecké. 5/10

Výborné dialogy, skvěle zahrané postavy a zajímavý, retrospektivně se rozplétající průběh jedné zpackané loupeže. I po 21 letech zůstává Tarantinova prvotina svěží a nezestárnuvší, nicméně trochu prostříhat některé afektované hádky by jí neuškodilo.

Tu náhlou, nečekanou a totálně devastující zkázu se podařilo zobrazit neobyčejně reálně, věrně a opravdu působivě (dokonalé triky, výprava, etc). Jenže následné hledání v troskách a trpění v nemocnici už bohužel nepřineslo nic než vznešenou nudu (i když docela dojemnou).

Ojoj, na až takhle hloupoučký a hrubě patetický výplach jsem tedy připraven nebyl. Především druhá polovina je esencí naprosté vlastenecké proamerické demence, kdy kvůli zajatému prezidentovi a dalším čtyřem(!) rukojmím se odvolávají armády a loďstva a riskuje se tak válka s miliony obětí ("Právě jsme ztratili Jižní Koreu!"). Nejde o nic, co by nespravila pořádná porce výživné akce, jenže ta se NEKONÁ!!! Po úvodním intenzivním a brutálním (sci-fi) útoku na Bílý dům se totiž dočkáme jen krátkých roztroušených soubojů (náběh na Smrtonosnou past zůstává zbožným přáním) a jedné přestřelky s vrtulníky, které prokládají naprosto neuvěřitelné scény ze štábu a z obsazeného bunkru, kde hrdinný prezident nedokáže sledovat bití svých spolupracovníků, takže raději přikáže vyzradit kódy k nukleárním hlavicím ("Dejte jim svůj kód, to je rozkaz! Můj ze mě nedostanou!"), asi aby i obyčejní Američané z toho něco měli. Nuda a neodbytná chuť film vypnout.

Chtěl jsem ten film nenávidět, abych zapadl mezi ostatní, ale nedal mi k tomu moc důvodů. Andrew Niccol dokázal komorní sci-fi dodat nádherně zahloubanou, éterickou, místy až hypnotickou atmosféru (s velkou pomocí hezkých obrázků, minimalistických tónů a půvabné Saoirse Ronan). Děj navíc spíše odhaloval vcelku zajímavé (byť za vlasy přitažené) motivy mimozemšťanů a fungování malé lidské komunity, na romantické pohledy, tápání a polibky tak zbylo překvapivě skromně času. A i když se pomalé tempo postupně změnilo v monotónní a závěr zdaleka nebyl vyvrcholením, o žádnou tragédii prostě nešlo. 5/10

Originální, bláznivá, fantaskní / pohádková, prostě svá sci-fi Luca Bessona, natočená s ohromným nadhledem, kumštem, nadšením a vtipem. Dějově nic světoborného, ale vizuálně naprostá lahůdka, od designu města budoucnosti až k extravagantním kostýmům J.P. Gaultiera, s jedinečnou neuchopitelnou hudbou Erica Serry. A také s výbornými, energickými výkony Willise, Jovovich, Oldmana, Holma a vlastně i toho Tuckera. Asi už zůstane jediným filmem, po jehož skončení jsem jen přetočil VHS a koukal znovu (a to jsem ho v té době viděl minimálně popáté).

Scénáristická svévole naštěstí nedosahuje takových zrůdností jako ve dvojce, přesto se mnoho situací nedá nazvat jinak než idiotských. Více však vadí, že dlouhé pasáže se jenom nudně romanticky toká (ano, Frank Martin se nám zamiloval) a těch několik málo akčních scén je sestříháno tak kulometně (i když ne přímo nepřehledně), že jsem měl cuky zkontrolovat, zda se mi nezadrhává a nepřeskakuje přehrávač (jako hudba na poškrábaném CD).

Chvilkama náznak atmosféry (především díky elektronickému ambientu Attica Rosse), ale jinak tato zoufale neoriginální kriminálka, kdy odhalování banální nevěry vede až ke korupci v nejvyšší politice, nemá vůbec co nabídnout. Navíc cca v polovině přestane podivně dávat smysl, jako by najednou 10-15 minut bylo vystřiženo (hlavní hrdina se během okamžiku rozejde se svou dlouholetou přítelkyní, přestože se do té doby jenom cukrovali; policajti, kteří se k němu předtím neznali, ho najednou pustí na místo činu a zapojí do vyšetřování (pár chvil po tom rozchodu, kdy ožralý výtržničil po ulicích)).