VanTom

Pohádka o nezapadající 13leté holce, které se v den jejích narozenin splní bláhové přání být "přes noc třicítkou" (ovšem nedojde k tomu tím, že náhle vyroste, ale že se přesune o 17 let do budoucnosti), nemá zkušenějšího diváka vůbec čím překvapit. Samozřejmě se jí nelíbí, jak žije a kým se stala, takže se výchovně moralisticky napraví (jak svoje dospělé, tak dětské já). Jestli něco stojí za vypíchnutí, tak je to přesná Jennifer Garner, která je ve svém živlu a nelze si ji nezamilovat (a ještě Andy Serkis jako její přepracovaný šéf).

V porovnání s mistrovským Mooreovým grafickým románem samozřejmě došlo k brutálnímu zploštění košatého příběhu i konspirační teorie, ukazující v souvislosti s vraždami Jacka Rozparovače na nejvyšší místa monarchie. Ponurá atmosféra špinavého, zkaženého viktoriánského Londýna nicméně bezezbytku vtáhla (pokud tedy připustíte její lehce kašírovanou, "komiksovou" stylizovanost) a unesla i občasné videoklipové manýry režisérské dvojice.

Když na titulního týpka, nenápadně vlezlého patologického lháře a latentního homosexuála s talentem akorát pro napodobování a manipulaci, se opravdu nedalo napojit, chápat ho, cítit s ním. Určitě to ani nebyl scénáristický záměr a Matt Damon jej ztvárnil přesvědčivě neuchopitelně. Jistým způsobem fascinoval/odpuzoval, ostatní i diváka, přestože právě pro svou amorfnost se jeho proměna (ze snaživce k vrahovi) vzpírala čitelnějšímu psychologickému ponoru. Ten kluk byl sám prostě úplně prázdný, a tak (též talentovaný, perfekcionistický) Minghella ani nemohl dodat lehký, divácký film… který navíc postrádá doslovný konec.

Uff, těžké nějak sesumírovat své pocity z první sezóny… Jako nejít o tolik milovaný svět (knihy jsem nicméně nikdy nečetl), bylo by to jednodušší, produkčně takto výpravné, líbezné fantasy nenachází moc konkurenci. Po uspávacích prvních dvou epizodách se široce rozmáchlé dějové linky přece jen vyvrbily a k něčemu nasměřovaly, většina postav jakousi osobnost také ukázala (ovšem jen málokterá si získala sympatie – Durin, Nori, celkem Elrond). Jenže "líné", povrchní, divné (třeba krátící se čas elfům kvůli nemocnému stromu vs. mithril?!) nelogičnosti a hlouposti ve scénářích či ostudné zpomalovačky (hořící kůň v E7, šmarjá) chvílemi bolely, to bohužel. Občas, a postupem spíše častěji, se však dařilo vykřesat hezké momenty, hovory, hudební motivy a připomenout náladu Jacksonovy filmové trilogie. Rozhodně nad Prsteny moci hůl nelámu – i když po rozležení zatím nad průměr nepůjdu.

Řekl bych: typická malá/mladá "indie intoušská" vztahovka – aneb netradiční milostný propletenec mezi univerzálními moudry, sexem a knihami (a newyorským geniem loci). Ve finále se ještě víc zašmodrchá, aby (trochu krkolomně) všechno souviselo se vším. Pohodová hodinka a půl, ale nemyslím, že mi z ní v paměti něco zůstane.

Proměnu schopné, leč upjaté až frigidní "bílé labutě" v nespoutanou, živelnou "černou" variantu sebe samé, při vyčerpávajícím nastudování Čajkovského baletu, dotahuje formálně brilantní Aronofsky z intenzivního psychického náporu pomalu do hájemství expresivního "body hororu". Pod zástavou paranoidní schizofrenie, rozostřující realitu ze stresu, trémy a zášti, se béčkový žánr schová – zatímco vějička uměleckých ambic zůstane na odiv. Další zásadní elementy úspěchu pak samozřejmě představují pronikavé herecké soustředění Natalie (a Vincenta i Mily) + strhující hudební kompozice ruského klasika. [Původně nicméně za 3 *]

Sympatická romantika přichází v rámci žánru s neotřelou, nebanální zápletkou: Jak přesvědčit někoho, kdo ztratil vzpomínky na posledních pět let, které ho formovaly, aby se do vás znovu zamiloval? A z druhé strany, jak stále milovat někoho, jehož osobnost, hodnoty, zájmy se výrazně proměnily? Díky maximálně příjemným hercům mi tento "slaďák" odpověděl mile a nenásilně, bez přílišného tlačení na ošuntělá klišé.

Moc mi nesedlo, jak často (tzn. většinou) již mysteriózní případy řešené našimi FBI agenty, souhlasně více či méně ironickými až sarkastickými, překračovaly hranice parodie – scénáristé se nebáli ani opravdových nevážných bizárů. Na rozšiřování mimozemské mytologie naopak zanevřeli, osamocený první dvojdíl a "cliffhangerový" poslední (který se vrátil hezky na začátek) doplnilo pouze pár osobních epizod. Jednu jinou naprosto top ale zmínit musím: E12 "X-Cops" ve stylu policejní reality TV.

V ukázkovém (a pohříchu lehce schematickém) soudním dramatu se obhájci dvou mariňáků musí nejvíc potýkat s armádním kodexem cti, kdy je rozkaz nadřízeného nad zákon (i Boha). Floutkovský Tom Cruise hraje (a přehrává) sám sebe, vyprsené Demi Moore to v uniformě sluší, ovšem jestli si někdo krade veškeré (čtyři) scény pro sebe, tak to je arogantní, úlisný plukovník Jacka Nicholsona.

Solidní francouzská kriminálka spojuje operaci proti pašování drog s případem dvojnásobné brutální vraždy. Zkušení profíci z odlišných oddělení si neházejí klacky (a příliš ani city) pod nohy a příkladně spolupracují, aby brutální gangstery dostali za mříže – o to víc však v komplikovaném, přísně procedurálním vyšetřování udeří do očí jejich občasné lapsy či příhodné náhody v ne/čekaných zvratech. Když byly karty rozdány a říkal jsem si, že se jede do finále, sotva se film přehoupl za půlku – závěrečná třetina tudíž spíše dořešovala a tolik netáhla.