VanTom

Elegantní The Rock válí v poctivé, výpravné, režijně téměř nezpomalující (avšak ke konci přece jen po dechu lapající) akční / dobrodružné komedii, která si díky konstantně nevážnému tónování dovoluje často víc, než by se slušelo (viz ojetí opicemi :)). Bez trapných humorů Seanna Williama Scotta bych se obešel, naštěstí je vyvažuje úsměv Rosario Dawson i nadřazenost Christophera Walkena (škoda, že jeho padouch byl do počtu); plus přepálená, "nadrátovaná" akce, při níž se kaskadéři předvedli.

Odlehčený námět cestování časem do minulosti dospívání rodičů (s cílem zabránit řádění "slasherového" vraha) měl potenciál, zůstal však na půli cesty. Naštěstí hlavní hrdinka nebyla tak nesympatická, jak se zpočátku zdála, a několik jejích údivných poznámek nad střední školou z před 35 lety pobavilo – i když to své hysterické "woke" pohoršení asi nemyslela ironicky, naopak. Tohle mi přišlo nejvíc nedotažené, povrchní dobová imerze, kdy se zdaleka nepodařilo navodit dojem nostalgických "zlatých" osmdesátek, spíše šlo o jejich nenápaditou parodii (od někoho bez vztahu k nim).

Řemeslně nadprůměrné strašení se může opřít o dobře napsané/zahrané postavy i jejich psychologické pozadí, jinak nic objevného do žánru nepřináší. Pitomá, leč relativně efektní závěrečná konfrontace tváří v tvář (fyzickému!?) monstru à la Stranger Things však nedává smysl ze žádného pohledu.

Střílečkové tempo nasazené v prvních minutách dovolovalo tomuto válečnému béčku leccos odpustit. Samozřejmě dlouho nevydrželo, jak mise (ve skromných levelech – v lese, na nádraží, v továrně) pokračovala, vyjevovala svou hloupost. Ne že bych nějak trpěl, spíš si filmaři ukousli větší sousto, než na které měli – třeba v CGI efektech z videohry…

Před melodramatem jsme byli Justinem Timberlakem přímo varováni, ovšem asi měl Woody Allen do jeho slov přidat, že nám ještě "velkolepé postavy" z nádherně/kýčovitě barevně nasvícené promenády polezou na nervy – především tedy odkvétající, nešťastná, žárlivá hysterka s migrénou Kate Winsletové (nic proti jejímu výkonu), topící se v nudném manželství.

Romantické komedie málokdy začínají pohřbem snoubence, takže tady prošly postavy traumatem hned v úvodu, čímž se nastavil tón – lehká "deka" z melancholie a smutku. Nicméně dále se pokračovalo v klasických kolejích (s často nejapným, provařeným situačním humorem) – protiklady se zamilovaly (doslova za pár dnů, ještě před vzpomínkovou akcí), kamarádi ostrouhali, ale všichni se posunuli a měli se rádi. Vtipně to glosoval (výborný, pěkně vypasený) Kevin Smith a okouzlující Jennifer Garner štěstí nešlo nepřát.

Týmová chemie mezi "Zázraky" funguje na jedničku a postavy se správně doplňují (nadšení Iman Vellani je nakažlivé a Brie Larson vypadá skvěle, ta třetí nevadí), byť o nějaké hloubce v prokreslení vztahů či charakterů si mohou nechat zdát. Ani záporačka mi nepřišla zlá (není tohle zápor sám o sobě? ;)), má jednoduché, nicméně jasné motivace. Akční scény a triky drží vysokou úroveň, kámen úrazu tak představuje generická vesmírná zápletka, která příliš nechytne a spíš prošumí ve slunečním větru, a nedonošený (popř. přenošený) scénář. U bizarností jako zpívající planeta jsem se styděl, naopak za evakuaci pomocí "koťátek" (za tklivých tónů hitovky z muzikálu!) hvězdičku přidávám – jo a taky za rozumnou stopáž. [CineStar Anděl]

Samozřejmě mi bylo sympatické tvůrčí nadšení i záměrná (gore) brakovost, na druhé straně ovšem stála realizační amatérština. Skvěle divný Nicolas Cage tak občas zábavně, spíš ale jednotvárně likvidoval zvrácené vraždící loutky, zatímco svědomitě uklízel a pod nohy se mu pletla dementní partička teenagerů. Přes několikeré úmorné vysvětlování nesmyslné zápletky jsme se ovšem o nemluvném bezejmenném údržbáři, ujíždějícím si na energeťácích, čistých trikách, pinballu a dodržování přestávek v práci, vůbec nic nedozvěděli, nějaká pointa vyloženě chyběla.

Alternativní metalový bubeník (což je ve výsledku úplně jedno, mohl to být klidně sbíječkář ze stavby) přijde náhle o sluch – takže v idylické komunitě hluchých / léčebně závislých se (s tím) musí srovnat a změnit pohled na život. No, nepřišlo mi to zrovna objevné, už stačilo jen obrátit se k Bohu a začít si s pohlednou učitelkou. Co naopak snímek vymezuje, je působivá, tísnivá práce se zvukem, kdy mnohé scény (ne)slyšíme z jeho perspektivy – ale zase jsou natolik užívané, až ztrácejí na efektivitě, a v kombinaci s tichým, pomalým tempem a absencí hudby se celek poněkud táhne.

Krásná písnička. I když zní (logicky) víc jako sólový baladický Lennon než skupinoví hraví Beatles. Klip mi nejprve přišel celkem laciný, jak prolínal současné s archivním a dosazoval mladé ke starým, až mi došlo, že o tom tohle sbohem vlastně je i tematicky.