Tuxedo

Je zde propastný rozdíl mezi filmy jako Ženy sobě či Zbouchnutá a filmy typu Válka nevěst či právě Bachelorette. Ten rozdíl je v tom, že hrdinky jsou v tom druhém typu filmů obvykle hloupé, namyšlené, bezohledné a povolné fúrie, jež svoje sobecké cíle krývají pod rouškou přátelství a dobrých úmyslů (ať jde o "dokonalou" svatbu nebo jen o to zapařit na svatbě ne až tak úplně kámošky, ale která se náhodou vdává, tak proč toho neyužít), ke všemu pořád vřeští a u filmech s nimi obvykle vyděšeně třeštím oči, než abych se smál nebo se o cokoliv ve filmu vlastně zajímal. Prostoduchost Isly Fisher tentokrát není roztomilá, Kirsten Dunst a Lizzy Caplan mají navíc.

Casting se povedl. Simon West je však břídil, který netuší, jaké karty se mu dostaly do ruky a druhé kolo meetingu akčních stars v jeho podání působí, jako by jej točil za trest. Akce je statická a nenápaditá, ale to nás jako akční fanoušky nemusí trápit, protože ve filmu jí stejně moc není. Stejně jako hlášek a těch několik obvykle pěkně skřípe hostujícím hercům (vzhledem k rozdělenému prostoru na plátně se tak dají označit takřka všichni vyjma Slye) mezi zuby, protože zkrátka nehrají žádné postavy, prostě tu jen jsou. Obsah filmu je urážkou všech plochých akčních báchorek, obvykle označovaných tvůrci filmů za příběh. Po krotkém akčním intru popijem, mudrujem (Hemsworthův Billy je opravdu postava navíc), následuje bloudění lesem a pak dlouhé krčení rameny při setkání se záporáky. No a pak zastávka na kávu, pokec a jde se na finále. Druzí Postradatelní sami leccos postrádají – o nevyužitých schopnostech přítomných by toho šlo napsat hodně (Li, Van Damme, Adkins), stejně tak o lenivém tempu (zastávky slavnějších mj. přinášejí nestravitelné deus ex machiny a další stagnaci děje).

Buď sbohem, Pixare! Mainstreamové úlitby v podobě „zábavných“ figurek (trio ďábelských bratříčků, trio natvrdlých nápadníků), ječících komorných a bujarých hospodských šarvátek jsou jedna věc. Bolestná. Daleko bolestnější je však poznání, že ani hlavní postavy nejsou živé. Meridiny pochyby smrsknuty na prosté konstatování „Nejsem připravená“ a její vztah s matkou nenese ani zdánlivé stopy autorského vhledu do tématu. Jejich dialogové výměny neslouží k jejich charakterizaci, postoje obou dam jsou ploché, nedostatečně motivované a postavy tudíž nezískávají příliš sympatií. Nejhůře dopadl Meridin otec, který by měl jako správný král oplývat moudrostí a ústřednímu duu dodávat rovnováhu, namísto toho však naplňuje stokrát omílanou škatulku hrubiánského a barbarského vůdce. Snad vůbec největším utrpením jsou ty typicky disneyovské hudební montáže. Ale abych jen nekřivdil, příběh jako takový je nastaven dobře a z některých jeho částí zkrátka je cítit pixarovský fištrón. Pixar sám sebe nezklamal pouze ve vizuální kategorii, což není žádným překvapením. 5/10

Téměř doslovný přepis Verhoevenova Total Recall, v němž jsou všechny případné změny ve scénáři vlastně tím nejhorším z filmu. Dále tu máme vizuální krádež Spielbergova Minority Report, roboty z Já, robot. Hlavní postava se ke své škodě snaží projít podobným vývojem jako Jason Bourne (jeho osobnost byla vymazána, ale když to potřebuje, bojové instinkty se ozvou) a to je jen počátek logických děr. Zatímco u Verhoevena logické prohřešky patřily k věci, Schwarzeneggerova postava měla jen základní (skoro až „videoherní“) motivaci a děj se zkrátka přizpůsoboval faktoru zábavy, Wiseman to celé bere až příliš vážně, ale nemůže se opřít o kvalitní scénář ani herce. Naštěstí to má dobré triky, více než slušnou akci a scénu s pianem, která by se skvěle vyjímala v docela jiném filmu.

Očekávání inteligentní dětské osmdesátkové zábavy (Spielberg, Columbus, Zemeckis) ve spojení se scénářem od Shanea Blacka vs. Tvrdá realita. Blackův podíl je z filmu cítit úvodní čtvrthodinku, jenomže pak se kadence hlášek zabrzdí. Film se navíc monstrům věnuje pouze okrajově, pozornost na sebe strhávají především dětští hrdinové. Potud v pořádku, je třeba se připravit na velké finále, představit postavy, poukázat na jejich individuální přínos jejich „gangu“ a nasměrovat jejich pozornost tam, kde je na záchranu světa před zlem dospělácký rozum krátký. Jenomže dětští hrdinové se výrazně neprojevují a víceméně se od sebe neliší (a charakterizovat postavu jako odstrkovaného tlusťocha nestačí, mohl by být třeba navíc – co já vím – zajímavý či zábavný) a jejich počínání není ani zábavné, ani napínavé. Finále jsem až na pár nekorektností odzíval, většina monster trestuhodně nevyužitá. Doporučuji raději Goonies či z poslední doby Monster House, mají živelné dětské postavy, příjemnou výpravu a onen potřebný feeling dětského dobrodružství s notnou dávkou nebezpečí.

Třetí díl tuctové animované série představuje neřízenou střelu. Karambol šílených a ještě šílenějších nápadů, gagů, propracovaných honiček, vizuálních hrátek a odkazů všeho druhu, včetně parafrázování rovnou celých žánrů (heist movie, cirkusová část nabízí uspokojivější esenci cirkusového prostředí než celá Voda pro slony). Může se možná lehce zdát, že se autoři úplně vykašlali na jakýkoliv příběh a postavy a spokojili se pouze s náznaky. Tady si na obranu tvůrců dovolím hádat, že ke stávajícímu týmu přibylo pár zkušenějších borců (hlavně spolupracovník Wese Andersona Noah Baumbach, zodpovědný za spolupráci na scénářích k Životu pod vodou či Fantastickému panu Lišákovi). Nezájem o většinu hlavních postav (nejvíc to k potěše všech schytala otravná zebra s hlasem Chrise Rocka) je dán vědomím tvůrců, že charaktery jsou dané a přidávat nové motivy a traumata k těm stávajícím je zhoubou většiny pokračování úspěšných animáků. Nebo diváky vážně zajímá, že se Diego v druhé Době ledové bojí vody? Ústřední čtveřice se tak stává jakýmsi nekonfliktním a v pozadí stojícím hybatelem děje coby majitelé cirkusu, určující podobu celé té velkolepé show – o té by to celé mělo být a také je. Cirkus je dobrodružství a přece právě po něm ta otravná zebra a koneckonců i jeho tři kamarádi tak hrozně bažili. Zvířecí kvarteto nakonec jednolitě charakterizuje především závěrečné poznání před branami jejich „domova“. A společně s pár dalšími podobně laděnými scénami to rozhodně nebyla poznání, naděje a snění tak patetická a ulepená, jak by jeden od třetího dílu tuctové série čekal. Příběh ani jeho charaktery tak nepovažuji za odbyté, nýbrž stručné a výstižné, těžící z minima maximum, což je výsada mistrů svého řemesla. P.S. A má to skvělého záporáka s několika svěžími superschopnostmi a vytrvalostí Wildy Kojota. A povedený soundtrack.

Někdo tam dole mě má rád věštilo českému hororu zářnou budoucnost. Total Detox tato očekávání pro změnu zpražil, neb trpěl klasickým syndromem řadových slasherů a příběh opět doznal spíše podoby vaty v koloběhu rutinních mordů. Neusínej 2 je naštěstí ještě větší trefou do černého než tomu bylo u NTDMMR. Téma je na krátké ploše vytěžené na maximum, související detaily jsou šikovně rozdrobeny po celé ploše příběhu, má to atmosféru i zajímavého antihrdinu, dojde i na fajnšmekrovské pomrkávání (maska a její účel)… Jen škoda, že to tentokrát nebylo delší a na další takovou přehlídku ryzí hororové filmařiny z českého rybníčku si zase dlouho počkáme. Minimálně do té doby, než Roman Vojkůvka zas něco natočí.

Kurt Wallander je ten nejlidštější a nejzainteresovanější detektiv, jakého kdy svět filmu a televize poznal. Wallander si každý případ bere velice osobně a je odhodlán jej vyřešit za každou cenu. Ještě nikdy tedy nebyla kriminální linka tak úzce spjata s postavou detektiva a pro seriál jde o věc přímo stěžejní. Znamenitý a své roli naprosto odevzdaný Kenneth Branagh představuje zvláštní typ detektiva, zatěžkaného mnoha zdrcujícími emocemi a dilematy. V průběhu jednotlivých dílů prochází až jakýmsi vnitřním rozkladem (jasně, ne zrovna originální označení, ale ono to zkrátka sedí) a mnoha pády, při kterých se neustále přesvědčuje o tom, že nejvíc z jeho osobního života zůstalo právě v jeho práci. Stejně intenzivní pochvalu si však zaslouží i zbytek – skvělé scénáře s opravdu pečlivým vystavěním kriminálních případů, režii, kameru, hudbu, herecké osazenstvo… Plného hodnocení bohužel Wallander nedosáhl kvůli snížené kvalitě vybraných „béčkových“ dílů (byť epizoda Firewall se vlastně v rámci žánru konspiračního thrilleru nemá za co stydět a postava Wallandera se v ní posouvá dál; The Dogs of Riga bohužel nevytěžilo z vytrhnutí Wallandera z jeho běžného prostředí vůbec nic, vývoj postavy zde nemile ustrnul a coby žánrová zábava je epizoda rovněž slabá) a občasné nevyváženosti tempa devadesátiminutové stopáže.

Děsně blbé, ale proklatě zábavné „béčko“, které si tento titul právem vysloužilo svým děravým a vykrádačským scénářem (zdravíme Jamese Camerona!), uhozenými hláškami, ujetou premisou, nahodilými vztahy postav a zábavným akčním finále s prima triky i náznaky opravdové atmosféry.

Komediální parafráze výhradně mexických žánrů (soap opera, western, Rodriguezova série o Mariachim) dopadla na výbornou. Nesnižuje se totiž k lacinému zesměšňování, na své imitované vzory je naopak Casa de mi Padre patřičně hrdý. Narozdíl od Rodriguezových pokusů, které by se tolik chtěli podobat, ale spíše než řadovým kusem jsou spíše jen matnou připomínkou toho, čím žánr byl, Casa de mi Padre si v sobě skutečně nese esenci toho, čím vyjmenované žánry vynikali. Samozřejmě, že postup přesné kopie je metoda vrtkavá (viz. napůl úspěšný Black Dynamite), ale Casa de mi Padre kupodivu v tomhle směru funguje bez sebemenšího zaváhání. Will Ferrell vyjadřuje ve španělštině a s kamenným výrazem svou lásku k mexické půdě a svou oddanost, vzniká tu hned několik vztahových trojúhelníků, většina postav si na bedrech nese trnitou minulost a celé je to tak okouzlujícím způsobem patetické, přepjaté a s tak cheesy dialogy („Some things are beyond saving“), že se nelze přiblble neusmívat. Ke všemu, veškerá více či méně parodická narušení smrtelně vážné rodinné tragédie jsou zcela v souladu s vyzněním snímku, ať jde o momentální rozpoložení postav (skvělá hudební intermezza), prostředí (přiznaný ateliér v exteriérových scénách) či mytické tvory (tvář bestie, jež je odrazem hrdinovy bouřlivé duše, osvětlena plápolajícím ohněm). Více fórů už neprozradím, budete-li naladěni na stejnou vlnu, přijdete si na ně rádi sami.