Tuxedo

Dětské dobrodružství á la Spielberg? Rodinné drama na pozadí sci-fi, propracované dětské charaktery a strhující emoce? Dechberoucí výbuchy, před kterými smeká i Michael Bay? J.J.Abrams to dokázal? Ano, ano, ano, ano. Takhle pořádně se to dělalo v 80. letech! 90% P.S. Elle Fanning stačil jediný film na to, aby předčila svou starší sestru Dakotu v charismatu i hereckých schopnostech.

Efektní, ale přirovnávat X-Men: První třída k Singerovi? Vystavění postav a mytologie povrchní a uspěchané (zrod a zánik Charlesova a Ericova přátelství během několika málo dnů, resp. měřeno stopáží, několika málo minut, připitomělé uvození postav Charlese a Mystique a jejich naznačený sourozenecký vztah atd.) a to žádné velkohubé řeči, jakkoliv výborně napsané i pronesené, nezakryjí. Z herců excelují navzdory rozsahu postav OPĚT výtečný Michael Fassbender a ZASE JEDNOU výtečný Kevin Bacon, James McAvoy bohužel trpí černobílostí své postavy a ostatní si zmínku snad ani nezaslouží. 70%

Perfektní, místy až naturalisticky přesně natočená rekonstrukce, která v daném nastavení snad ani nemohla vypadat a působit jinak. Není to o expozici, vrcholech, postavách či závěru - Nokas v daném ohledu působí spíše jako jedna nepřerušená a zatraceně syrová scéna. (46. MFF KV - 2.7.11)

Děsivé, uhrančivé, zábavné, zvrhlé – často zároveň. Almodóvar uchopil témata pomsty, bolesti a touhy po utišení stejně osobitě jako svého času Park Chan-wook, přičemž se vytasil s příběhem a jeho vystavěním tak nezvyklými, že prozradit něco o způsobech, jakým se k těmto tématům vyjadřuje, o cestách, kterými se ubírá či o postavách, jejich vývoji a působení na diváka, by bylo mimořádně neslušné. (46. MFF KV - 2.7.11)

Debutující režisér si zvolil schéma gangsterky, v níž zdůrazňuje vliv psychologie a probublávající minulosti postav na jejich současné postavení a vnitřní rozpoložení a tím i na celkové zaplétání/rozplétání kriminální zápletky o několika stranách, stojících na různých stranách barikády. Jako debutant tuto vděčnou formulku naplňuje poměrně neotřele a působivě (první setkání je až leoneovsky osudové), flashbacky jsou do celku vřazeny s citem a postavy skutečně mají hloubku (v případě titulní postavy ji lze přičíst na vrub i výtečnému fyzickému herectví Matthiase Schoenaertse). Problémem snímku je, že své postavy nedokáže řádně využít, ani je začlenit do světa zločinu, který je zde nanejvýš plochý. Pokud pak mělo ve výsledku nakonec jít „jen“ o příběh dvou postav a jedné osobní tragédie, doporučoval bych ubrat v postavách a prostředích a jinou formu rozřešení, než onu lacinou paralelu a osudovost v závěru. 7/10 (46. MFF KV - 1.7.11)

Konečně Haneke, který mi sedl. Mrazivá filmová demonstrace následků dlouhodobého vnímání násilí výhradně skrze média a tedy jeho konzumaci. Haneke mistrně poukazuje na ztrátu empatie a pokřivenou realitu, jak ji prožívá hlavní postava, jež pod tíhou vzrušení, zvědavosti a prosté jednoduchosti úkonu neváhá proměnit fantazii ve skutečnost. V nasnímání zásadních scén Haneke dalece přesahuje rámec pouhé kritiky a formou „obraz v obrazu“ nemilosrdně konfrontuje diváky takovým způsobem, jakým by to běžným postupem nebylo možné.

"I have so much strength in me, you have no idea. I have a love in my life. It makes me stronger than anything you can imagine."

Útěk ze Sibiře zachraňují jeho řemeslné kvality a schopní herci, byť ani jeden nemá z důvodu následující výtky prostor vykvést. Weir se totiž na této poutavé cestě neobtěžuje ani jednou zastavit a rozvést nějakou situaci či vznikající konflikt, namísto toho děj pořád poskakuje vpřed a film se člení na stovky velmi krátkých, o postavách a jejich vývoji nic nevypovídajících úseků. Postavy jsou díky tomu velice ploché a nedozvíme se prakticky nic určitého o útrapách (hladu, zimě a únavě), jakým museli hrdinové čelit ani o vztazích mezi nimi. Útěk ze Sibiře je s ohledem na jméno tvůrce překvapivě velmi nesouvislý a až na pár světlých výjimek (odchod některých postav ze scény) neosobní film, který vzhledem k řadě zajímavějších alternativ nemá výraznějších důvodů ke sledování.

Triviální a hloupý film, neúspěšně se schovávající za masku sofistikovanosti. Odhlédnu-li od toho, nakolik se dal celý nápad rozvést v autorském snímku a akceptuji, že tvůrci se uvolili cestou žánrového snímku, v němž originální nápad zužitkuje coby pouhou „atrakci“, ani tehdy není Všemocný dobrý film, leč stále stejně triviální. Tvůrci si zkrátka s „atrakcí“ nevěděli rady. Aby ne, když scenáristka filmu má obvykle na starosti komedie s Lindsay Lohan (nic proti Mezi námi děvčaty) či Benem Stillerem (vše proti Těsně vedle) a Neil Burger není vizionář, ale pokorný rutinér. Titulní hrdina není sympatický a navzdory všeobecnému mínění ani dobře zahraný (sympatie vůči Bradleymu Cooperovi pro mě i nadále zůstávají záhadou), svou stoprocentní mozkovou kapacitu vynakládá v lepším případě pro své obohacení, v horším pro sbalení své sousedky a úklid obýváku (!) a prakticky po celou dobu filmu zůstává nečinný. V momentě, kdy se stupňuje bezvýchodnost situace a hrdinovi začínají dýchat na záda úplně všichni a všechno (mlčenlivý vrahoun s kudlou, ruští lichváři, Robert De Niro, projevující se příznaky dlouhodobého užívání drogy, konfrontace se starým já atd. atd.), hrdinu jakoby všechny tyto trable míjeli nebo je neuměl řešit (což z něj v kontrastu s jeho inteligenčním kvocientem činí troubu rovnou pětinásobného), takže je za něj postupně vyřeší raději sama scenáristka. Snad by to tolik nevadilo, kdyby se film zároveň nesnažil neustále proklamovat vlastní inteligenci a nadřazenost a neuchyloval se k vnitřnímu popisu hrdinovy geniální mysli coby svérázného druhu pavoučího smyslu (když dané téma neznám nebo si jej ani neumím přibližně představit, tak o tom nepíšu, paní scenáristko – první lekce všech kurzů tvůrčího psaní). Velká škoda, že film, který vypráví a oslavuje inteligenci, nenatočili ke všemu inteligentní lidé – David Fincher (Hra je výborný příklad výtečně zrežírovaného filmu s chatrným scénářem), Christopher Nolan, Park Chan-wook… Zkrátka takoví, kteří dovedou natočit autorský a žánrový film, chytrý i zábavný v jednom balení. Snaha inteligenci alespoň předstírat je zkrátka marná. 5/10

Překvapivě více než snesitelný Scott, který si po předcházejícím průšvihu vystřihl vlakový reparát. Stejně jako jeho oblíbenec Washington v další postavě obyčejného hrdiny z lidu, tentokrát se však při vytváření iluze usedlosti obešel bez porostu, brýlí a panděra a spolehl se výhradně na své příjemně civilní herectví. Spolu s Pinem tvoří sympatické duo hrdinů, pohybujících se ve sférách staromódního thrilleru bez zbytečně okázalých heroických činů a adrenalinu za každou cenu. Střídmost Nezastavitelného je tak v přímém kontrastu patetického a vizuálně přešlechtěného Únosu vlaku 1 2 3 (vyjma povinných "trhanců" v úvodu filmu není v Nezastavitelném ani náznak jakékoliv vizuální exhibice). Byť tímto filmem Tony Scott rozhodně nenašel ztracenou formu, mohl by představovat první krok na cestě za jejím získáním a vymanění se z osidel vizuální onanie a zbytečně komplikované vyprávěcí struktury, kteréžto dva aspekty zúročil a dovedl k vrcholu v dodnes výborném Muži v ohni, aby se nakonec z dobrých sluhů stali jeho zničujícími pány. Jen tak dál, Tony! 7/10