Tuxedo

Pionýři hororu jsou zavádějící název. Jednak slovo „pionýři“ evokuje poctivé úmysly i poctivý přístup k žánru, tvůrci se však často vzepřeli i tomu podstatnějšímu ze zadání - „horor“. Opravdu čistokrevným hororem je pouze skvělá Třída smrti (5*), bohatá na vizuál, atmosféru, dějový spád i chytrou myšlenku v závěru. Masožravý obraz (2*) se také snaží tvářit seriózně, což je snaha chvályhodná, jenomže pouze dobré efekty a sázka na atmosféru nestačí. Tenhle zajímavý nápad i s jeho kompozičním řešením měl spíše vzniknout jako povídka. Animovaný Fanda (2*) je jakýmsi chaotickým rozkročením mezi pastišem a totální parodií na žánr i jeho diváky, příšerná vizuální stránka je pravděpodobně záměrná, což však sledování filmu moc neusnadňuje. Poměrně našláplý Odpad! (3*) coby hříčka funguje daleko lépe, protože na začátku rozdá karty a pak už jen přikládá do ohně a snaží se maximálně využít (se střídavým úspěchem) všeho, co je v dosahu. Odečet vody (3*) poměrně zdařile pracuje s divákem, ale stojí a padá pouze s jedním nápadem. V1: The Hunters of Carnivorous (4*) je skrz naskrz přiznané, hláškami a přestřelenými hereckými výkony prošpikované ultralaciné béčko, u kterého zamrzí jen letmá „neviditelná“ akční sekvence, z níž by měl radost možná i Uwe Boll. Explicitní důkaz (3*) byl točen za jiným účelem, proto ho nevnímám zcela v rámci hororových měřítek, zato Hodinový manžel (2*), byť nabídl jednu poměrně vtipnou montáž, nemá s hororem společného vlastně vůbec nic. Za nejhorší kousek považuji Pod drnem se skrývá Zlo (1*), který je sice chvílemi vrcholně vtipný svým neumětelstvím (špatný střih, triky) a bezprostředností, ale celá expozice i prostřední část jsou neúměrně natahovány a při některých pokusech o vtip je tak film stejně upocený jako ten moravský borec po tříminutovém zahradničení v rychloposuvu.

Musím zaokrouhlit nahoru, protože je s velkým podivem, že se to navzdory nesmyslnému zasazení do současnosti vůbec nezadrhává a soustředíte se výhradně na osudy postav. Asi už jsme z Buffy zvyklí na ledacos. Brannaghova verze je samozřejmě lepší, co se castingu a posléze tedy i komediálních a dramatických výstupů týče, ale i Whedonovi oblíbenci se se svými party poměrně sžili (jen ten Fillion je prostě až příliš ve stínu geniálního Keatonova výkonu v roli Dogberryho). 7/10

1. série - 80% 2. série - 80% 3. série - 70% 4. série - 50%

Úvod vynikající. Totálně sežvejkanej Riddick se ocitá na nehostinné planetě plné monster a k přežití kromě svalů používá svou schopnost adaptovat se cizímu prostředí a využívat místních zdrojů k výrobě zbraní a příbytku. V této části filmu se prakticky nemluví a vyprávění o přežívajícím divochu připomíná to nejlepší z Barbara Conana. S nástupem námezdních lovců přestává být třetí Riddick v rámci sci-fi béček tak znamenitým kouskem, ale pořád je to slušná podívaná. Pryč je bohužel hororová atmosféra z jedničky a s ním i jedinečnost monster, která jsou ve filmu spíše tak nějak z povinnosti a zabírají místo lepšímu prokreslení lovců, kteří jsou z větší části zaměnitelní a jednotlivé mordy jsou na Twohyho až nezvykle rutinní. Vin Diesel se ale naštěstí v roli pořád cítí jako doma, takže vlastně ke spokojenosti stačí, aby dával všem kolem najevo svou fyzickou i psychickou nadřazenost nebo jen sexuálně obtěžoval pořád velmi hot Katee Sackhoff.

Nepamatuji, kdy naposledy jsem se u americké komedie smál tak často nahlas. Tvůrcům proto odpouštím i ty drobné prohřešky, hlavně podivný střih a s ním spojenou tvůrčí tendenci občas moc nevysvětlovat, jak se postavy dostávají na scénu. Zrychlený vývoj vztahů ústřední čtveřice paradoxně příliš nevadí, protože povinné morální a rodinné hodnoty jsou díky tomu ve snesitelném množství.

Hrdé béčko s řadou vkusných propriet a detailů a svižným dějovým kolotočem. Řada věcí však zůstává využita jen z půlky nebo úplně opomenuta (endoskeleton je jen zbytečným lákadlem, uspěchané finále). Srovnání s Blomkampovým debutem ubližuje Elysium hodně. Přerod ze sobeckého člověka z davu v hrdinu lidu je tentokrát velice nepřesvědčivý, Matt Damon v titulní roli nevýrazný a nadhozené sociální téma tak nemá konkrétní podobu a neodráží se v konkrétních situacích (vzpomeňme na Wikusovo sbližování se s „fookin prawns“). Největším kamenem úrazu však bohužel není absence emocí, ale absence pořádné akce. S tou se sice chytře šetří a jednotlivé segmenty jsou pěkně navrženy, ale rozklepaná kamera, rychlý střih a převaha detailních záběrů brání diváku se v akci orientovat, natož si jí užít. Záměrné zastřešení béčkovými hereckými výkony (bez výjimky!) nejvíce pochopitelně sluší démonickému nasranému komikovi Sharlto Copleymu.

Smutný konec jedné australské hororové naděje. Spielberg natočil Čelisti jistým způsobem, protože titulní monstrum (pořízené za jistě nemalý peníz), resp. jeho animatronický představitel Bruce byl značně nespolehlivý. Traucki natočil The Jungle jistým způsobem, protože na víc zkrátka nesehnal peníze, jejichž absence měla na výsledek bez přehánění drtivý dopad a film je velmi, ale opravdu velmi špatnou připomínkou snímku Záhada Blair Witch. S ohledem na režisérovy předchozí snímky je na The Jungle bolestně znát, že strach z neviděného není motivován autorským záměrem a autor si s těmito postupy vůbec neví rady. Bezcílné bloumání divočinou tak zůstává bezcílným i v momentě, kdy začíná jít do tuhého. Své oblíbené téma střetu civilizovaného člověka s ryzí divokou přírodou Traucki dosud zpracovával v žánru animal hororu poctivě, znepokojivě a pokud možno realisticky, zde jej však doslova znásilnil ve všech aspektech pro žánr podstatný. Sympatické charaktery nahradil namachrovaný idiot a tři vystrašené ovce, rozvážnou střihovou skladbu slepenec rozklepaných záběrových šmouh (pokud se o jiných found footage říká, že jejich noční záběry jsou nekoukatelné, The Jungle právě posunulo laťku) a autentické nebezpečí zde vystřídalo…TO! To snad ani nešlo myslet vážně!

Látka jako dělaná pro Soderbergha, bohužel takhle je to daleko zajímavější na papíře, než když se na The Canyons díváte. Chybí tomu ten drajv a analytický odstup, který paradoxně činí divácký zážitek u Soderbergha daleko silnější. The Canyons vypráví příběh o moci a o lidech, kteří prahnou po vládě nad svým životem, ale ještě více chtějí ovládat ostatní. Dokonce v tomto směru není film ani zdaleka tak přímočarý, jak by se zprvu mohlo zdát, ale s motivem "kdo je tu vlastně padouch a kdo oběť" se zde pracuje jen okrajově a postavy jsou tak stále více černobílé, než by mohly být. Obzvlášť škoda je to u postavy herecky slušného Jamese Deena s neuvyžitým pozadím (psychologickým, to reálné tam je;-). Lindsay Lohan je těžké uvěřit tu konstantní submisivní polohu či dokonce případné slzy zoufalství, daleko více jí sluší dominantní role a důrazně projevovaná nadřazenost vůči ostatním (to protože tu asi nemusí moc hrát). Bohužel i tohle je nakonec zameteno pod koberec. The Canyons má slušný základ i dobře míněnou konstrukci, ale sledovat jej zkrátka není příliš požitek. 5/10

Why so serious? Nápad sledovat dětskou hru na válku skrze dětskou perspektivu a stylizovat tak celou hru do tvaru seriózního válečného snímku zněl báječně a dalo se to pojednat všelijak. Přímo se nabízelo přepínání mezi dvěma rovinami, kdy by přespříliš vážné snění o vznešenostech a těžkostech války bylo spolu s jejími aktéry zesměšňováno objektivní nezajímavou realitou, ale toho je ve filmu minimum. I Declare War se naopak po většinu času tváří smrtelně vážně, zpochybňování viděného chybí a tak si divák není jistý, zda přítomné mučení zajatců či žádosti o milost jsou skutečné nebo součást hry. Což by fungovalo, pokud by postavy měly uvěřitelný důvod propadnout stresu a hra se svými možnostmi jim postupně přerostla přes hlavu a všem se vymkla z rukou. Bohužel v I Declare War žádný vývoj postav není, postavy na sebe křičí ve vypjatých situacích už od začátku a jejich vztahy nemají žádný reálný základ (nemluvě o tom, že většina z dětí prostě nejsou dobří herci). Ani komedie, ani drama, jen prapodivné cosi mezi tím.

Velmi dobře uchopený koncept, na čemž se nejspíš podepsala mj. režijní přítomnost Jakuba Sommera (viz jeho krátkometrážní počiny). Kvalita jednotlivých „vylomenin“ se odvíjí jednak od propracovanosti jednotlivých pokynů a jejich chytrého vrstvení, ale i dobře vymyšlená „vylomenina“ stojí a padá s improvizačním výkonem vybraného aktéra. Dvojice sympaticky vysmátých a škodolibých moderátorů má naštěstí zpravidla šťastnou ruku.