flu

Přiznávám, že jsem zcela nekritickým obdivovatelem díla Davida Simona a když jsem se před časem dozvěděl, že chystá společný projekt s mým dalším oblíbencem, washingtonským hard-boiled kriminálkařem Georgem Pelecanosem, z prostředí newyorského pornobyznysu na počátku 70. let 20. století, byla má očekávání nadmíru vysoká. A i když by se jisté drobné výhrady našly, musím říct, že tohle sedmdesátkové blues z beznadějné ušmudlaného a zaplivaného okolí newyorského Times Square je v podstatě beze zbytku naplnilo. Je to ve všech ohledech typická simonovina, bravurně kombinující vysoké s nízkým, kriminálku s jakýmisi svéráznými "dejinami všedního dne" a špičkovou televizní zábavu se sociálním komentářem. To vše opentleno solidními hereckými výkony, bezchybnou dobovou výpravou a tématickým soundtrackem (už za úvodního Curtise Mayfielda dávám aspoň půl hvězdičky nahoru). Mohlo to sice trochu více odsýpat, ale jinak jsem nadšen.

Příběh Jimmyho McGilla se rozvíjí snad ještě pomalejším tempem než tomu bylo u Waltera Whiteho, což ale nic nemění na tom, že se pod zdánlivě komediální skořápkou skrývá stejně pronikavá a mrazivá studie rozličných odpudivých lidských vlastností, úpadku a korupce, jakou byl Gilliganův nejslavnější televizní počin. Skvěla napsaná, zahraná i natočená, a v konečném důsledku také neméně děsivá. A dokonce bych řekl, že navzdory zjevnému komediálnímu talentu Boba Odenkirka mi úsměv na rtech tuhne mnohem častěji než tomu bylo u "Breaking Bad" (což platí dvojnásob zejména u aktuálně běžící třetí série).

Za mně čistých pět, a všichni, kteří tady brblají kvůli trapným trikům, pitomé krávě a hysterickému frackovi, nechť si do omrzení pouští Drag Me To Hell, anebo jinou podobnou hororovou kokotinu. "Under the Shadow" evidentně není film pro vás.

Po dvou sériích musím říct, že to není špatné, ale chybí mi tam alespoň částečně přiznání toho, že v obou případech (institucionální rasismus a homofobie; obludné případy zneužívání dětí) má toho největšího příslovečného kostlivce ve skříni britská policie, která ať už úmyslně či nedbalostně po dlouhé roky kryla skutečné zločince. V tomto ohledu by tedy trocha sebereflexe nezaškodila jak samotné Metropolitan Police tak autorům seriálu.

Nebýt toho, že prakticky každá mužská postava se dříve či později projeví jako slaboch, pitomec, násilník, feťák/alkoholik či psychopat (respektive libovolná kombinace několika výše uvedených vlastností), zatímco veškeré ženské postavy jsou bez výjimky vykresleny jako chybující, leč zároveň heroické a tragické hrdinky, bylo by "Happy Valley" opravdu dobrým policejním dramatem. Je to dobře zahrané, skvěle natočené a zápletky vesměs působí docela realistickým dojmem, nicméně ta urputná snaha ukázat, že v podstatě všichni chlapi jsou ve skutečnosti hovada, je místy až nechtěně směšná a v konečném důsledku výrazně oslabuje celkové poselství seriálu. Což je škoda, protože násilí páchané na ženách je reálná věc, která se děje dnes a denně. Takže každé televizní dílko, které na tohle upozorní, je hodné pozornosti, avšak nemuselo by to být naservírováno tak schematicky a polopatisticky.

S hodnocením jsem v průběhu filmu lehce váhal, leč závěrečná scéna z toho bohem zapomenutého předměstského dvorku to vytáhla na čistých pět *. Certain dark chambers of the heart, once open, can never be closed again.

S01: Celá "Savage Season" je takový literární "pilot" k ostatním příběhům Hapa Collinse a Leonarda Pinea. Moc se toho neděje a řeší se hlavně minulost obou hlavních hrdinů, jejich pochroumané vztahy a pak taky šedesátá léta a jejich opožděné dozvuky v osmé dekádě minulého století. Pokud se tím ale dokážete prokousat, další "hap&leonardovky" na řadě jsou "Mucho Mojo" (respektive "Two Bear Mambo") a to už je jiná káva. Poslední záběr seriálové první sezóny pak naznačuje, že v druhé (bude?) by mělo být adaptováno právě "Mucho Mojo". Zatím za ***, ale pokud klapne další sezóna a dostane to do ruky schopný showrunner, tahle série by se časem mohla zařadit mezi žánrovou špičku. Ostatně pořádný jižanský "swamp noir" mi tady chybí od dob památné první sezóny "True Detective". S02: "Mucho Mojo" má dle očekávání o jednu hvězdu víc a těším se na další sezónu.

Římské podsvětí narozdíl od jiných oblastí Itálie nikdy neovládala jedna centralizovaná kriminální skupina typu sicilské mafie, kampánské camorry či kalábrijské ndranghetty. K tomuto sice svého času měla docela blízko Banda della Magliana (tu ostatně Sollima zachytil v jiné adaptaci De Cataldovy předlohy), nicméně i ta fungovala spíše jako poměrně demokratické uskupení více či méně nezávislých "baterií" svázaných jen společnýmí zájmy, kasou a letitými přátelskými vazbami. Po jejím pádu na počátku devadesátých let dvacátého století se pak vše postupně navrátilo do starých kolejí, tedy k jakési volné soutěži místních zločineckých band a zástupců etablovaných kriminálních syndikátů z jihu země soupeřících o území, peníze, moc i politický vliv nad Věčným městem. A přesně tenhle komplikovaný, amorální a neskutečně krutý svět se De Cataldovi i Sollimovi podařilo zachytit více než přesně.

Mistrovská adaptace De Cataldova italonoirového "Kriminálního románu", který beletristicky zachytil vzestup a pád Bandy z Magliany, gangu, jenž během nechvalně známých "anni di piombo" vystoupal až do nejvyšších sfér římského podsvětí, aby se posléze rozložil v důsledku nezvladatalného vnitřního pnutí, jakož i působení mocných vnějších sil. Je sice trochu škoda, že klíčové události "olověných let" a jejich aktéři zde slouží jen k dokreslení děje a ozvláštnění jinak přímočaré a zpracováním poměrně klasické kriminálky (skutečná "Banda della Magliana" zabředla do politického násilí oné doby mnohem hlouběji než její seriálová dvojnice), nicméně i přesto se Sollimovi povedlo zachytit atmosféru téhle mimořádně pohnuté kapitoly moderních italských dějin více než zdařile.

Manish Gupta se specializuje na adaptace skutečných kriminálních případů (The Stoneman Murders) a nejinak tomu je i v tomto případě. Jako podklad tentokrát posloužil široce medializovaný případ vraždy čtrnáctileté dívky a rodinného sluhy, který se odehrál v roce 2008 v Noidě ve státě Uttar Pradesh (viz zde). Děj je sice přenesen do Mumbaje, ale ve všech klíčových aspektech děje "Rahasya" vychází z onoho skutečného případu. Výsledkem je poctivý policejní procedurál kombinovaný se soudním a společenským dramatem. A určitá "televiznost", občasné přehrávání a "bizarně pompézní" hudba zkrátka k indickým filmům nedomyslitelně patří. Za mne tedy někde mezi *** a ****.