jahol

Po shlédnutí prvních tří minut filmu jsem byl konsternován, najel na csfd, udělil "odpad" a začal psát velice hanlivý komentář, který jsem paralelně se sledováním filmu aktualizoval. Konec první části, který z teze o inspiraci bible u mnohem starších zdrojů vyvozuje, že křesťanské náboženství je výplach mozku a shit, mi vzal jakoukoli chuť ve sledování filmu pokračovat. Odeslal jsem komentář a jen tak pro formu pustil ještě prvních pár minut druhé části, abych zjistil, že tady se, sice možná zkresleně, nicméně skutečně argumentuje a že řada výhrad k oficiální interpretaci 11.září je činěna lidmi, kteří mě svými postoji přesvědčují a jejichž názory rezonují s mými vlastními pochybami. Třetí část je poněkud slabší, protože spekulativnější, ale stále přinášející dosti přesvědčivé další otázky a stojí za to vidět, s tím, že posledních pár minut hodnocení zase dost výrazně srazí. Hlavním problémem tohoto dílka je nevyrovnanost jeho tří složek - první je podivná, hrubě a vypočítavě mixující fakta, hypotézy a emoce a pro zbytek vlastně zbytečná (1/5), druhá (4/5) rozhodně zajímavým a přehledně a dobře zpracovaným souborem argumentů (s tím, že si ale divák po masáži v části první klade otázku, co je pravda a co ne), třetí za druhou moc nezaostává (a divák má pocit, že tady může být nevyřčeného, vylhaného a zmanipulovaného mnohem víc (3/5)). Průměr tak vychází na cca 3/5, ale v daném případě není dobrým hodnocením, protože celá konstrukce drhne a jakmile se pokuší nabízet alternativu (kdyby to autoři nečinili, udělali by stokrát lépe), bortí se jako dvojčata 11.září. Škoda, vyhodit první třetinu, vykašlat se na nabízení slabomyslných všeosvobozujících alternativ, jejichž anarchie je milosrdně přikryta obecností a ubrat pseudoestetické záběry krás matičky země na straně jedné a válečných hrůz na straně druhé - a mohlo to být sice sporné, ale kvalitní dílo.

Dost smutná exkurze do životních postojů a polehů dvou, kteří to už mají opravdu za pár. Jack Nicholson vynikajícím způsobem stvořil dalšího hrdinu pokročilého věku, kterému jeho postavu do posledního šroubku věříme a soucítíme s ní, Morgana Friemana mám moc rád, ale o dost víc, než do postavy laskavého, smutného mentora s encyklopedickými znalostmi mi pasuje do rolí trochu nejednoznačného policajta, který toho má hodně za sebou (Gone, baby, gone! - přestože tam dostává o řád menší prostor). Film bych rozdělil do tří částí - exkurze na oddělení onkologie (*****), velká cesta (***) a konečně závěr, který hezké myšlence "bucket listu" konečně dodává pořádný rozměr, je až malinko moc hollywoodsky zručný - a opravdu velmi pěkný.

Že jde o úžasnou explozi fantazie, to už tak nějak očekáváte, ale že bude nabita ironií a parodickými odkazy, vás asi překvapí. A že je to docela přímočará satira, s tím už vůbec nepočítáte. Hlavním hrdinou pro mne nebyl ani Karlík, ani Wonka, ale ten blázen, co dokázal zahrát asi sedm tisíc Oompa Loompů. Možná by to vydalo na zápis do Guinessovy knihy rekordů za nejvíce rolí v jednom filmu...

Famózní úplný začátek, pak (pro mne) trochu zmatku, úžasná scéna na louce, časová smyčka, která celý příběh optimálně rozvine, a velmi dobré zpracování profláknutého (i když aktuálního) tématu v čele s výbornými herci (i když se mi zdá, že záběry na fešáka Clooney jsou občas až příliš protahované, aby si fanynky více užily), výborná hudba a dost odfláknutý skorokonec (závěrečný dialog a to po něm) tohle už jsem viděl v jiných obměnách mockrát, taky si mohl scénárista trochu dát záležet na originalitě. Celkově velmi dobré 4/5.

Brilantní kriminálka se skvěle vystiženou atmosférou ulice, výbornou kamerou a jako třešnička na dortu, jedno velké, morální dilema, o kterém budete dlouho přemýšlet a o kterém se hodně mluví. Jenže těch zásadních morálních dilemat je ve filmu víc - najdete je především v rozhovorech hlavního hrdiny s vyhořelým poldou Remy Bressantem, skvěle podaným Edem Harrisem. Detailnější zmínka by byla příliš silným spoilerem.

Filmařsky brilantní, pro duši trochu sporné, strašně mi v takových filmech schází třeba jediný výrazný prvek lidství. A pak mi tak nějak pocitově přijdou odtržené a nevěrohodné, protože kdyby tohle byl obraz, epos ze života, tak bychom se všichni, co v člověka trochu věříme, mohli rovnou nechat upálit. Začátek filmu je ovšem fenomenální a z vystižení urputného osamělého boje o svůj sen se tetelíte blahem. Další životní cesta hlavního hrdiny a postupné rozkrytí jeho formování prostředím a především vlastním světem, kde platí specifické zákony, je velmi silné. Až moc - v těch nejvypjatějších scénách podle mne autor (a jeho hrdina) přepíná strunu a proto ty 4/5. Jinak ovšem skvělý příspěvek na téma "Odvrácená tvář amerického snu".

Snůška nechutností musí mít čím obhájit své právo na existenci, to tahle uslintanost nemá ani náhodou, ať se tak tváří sebevíc (třeba i jako sofistikovaná parodie života hippies, i když na drogy tam tuším dojde právě jednou). Scénářem, kamerou, střihem a především hereckými výkony tenhle film připomíná lepší porno pro zvrhlíky a tak skorem nejzajímavější jsou opravdu ty nejnechutnější scény (garantuji vám, že něco podobnýho jste v normálním filmu opravdu neviděli a neuvidíte). Kupodivu, v rozporu se všemi fyzikálními zákony máte poměrně často při sledování jakýsi vzdálený pocit odlesku humoru a za něj a třeba za nápad mluvícím řitním otvorem tedy nakonec dám dvě hvězdičky. Ale dobrý svědomí z toho nemám.

Na tenhle film si musíte dát sakra pozor. Zklamán bude totiž ten, který očekává klasické režisérovo schéma - mysl si podmaňující chvějící se stopu s výbuchem rozmetavším skládanku, kterou jste si o zprostředkovaném ději vytvořili, nebo, jinak řečeno, magikou uchvacující obsah a silnou až ďábelskou závěrečnou pointu. Lépe ale nedopadne ani "obyčejný" divák, který tohohle režiséra z jiného světa moc nezná, a jde na pěkný film. Žena ve vodě totiž řadu atributů současného "pěkného filmu" nenaplňuje - děj je občas nelogický, reálnost dialogů pokulhává, triky jsou jakoby nedokonalé, prostředí a výrazové prostředky chudé. Ale mně stejně nezbývá, než Nightu Shyamalanovi do posledního puntíku věřit, že všechno tohle bylo záměrné, protože málo podstatné anebo dokonce schválně zformované. Film má totiž jakési záhadné kouzlo, které je o to překvapivější, oč je z vnějšku méně viditelné - je to film, jehož pozitiva nelze matematicky sečíst jako dobrá kamera + dobrý střih +.... , ale které musíte procítit, pomáhá vám s tím jediný z vnějšku jednoznačně patrný klad - naprosto úžasná hudba (ale ani tady to není tak jednoduché, ta hudba je sice silná až velkolepá, ale o žádné veledílo z muzikálního hlediska nejde - to, co z ní dělá skorem zázrak je její dokonalé spojení s obrazem a dějem). Naprosto chápu, proč má tenhle film téměř stejný počet všech možných hodnocení zavedených zde na csfd, sám nemám dost odvahy dát maximum, protože mě zmíněné vnější "nedostatky" taky trochu zasáhly, ale doufám, že se časem vypracuji a tu pátou hvězdičku přidám. Věřím géniu tohohle autora a jsem moc zvědavý na jeho další film.

Velmi originální pohled na Hollywood šedesátých let, který je pracovním rámcem průzračné studie entuziasmu člověka, pro nějž je smyslem života nikoli výsledek umělecké tvorby, ale vlastní tvůrčí proces, což v důsledku souhry řady subjektivních i objektivních faktorů vede k produkci totálního shitu. Při hlubším zamyšlení nad tímhle nenápadným životopisem se lze dobrat až k základní filosofické otázce o smyslu našeho života (Nenaplnil nakonec Ed Wood svými smysl vlastního života více, než mnoho daleko úspěšnějších, průměrných režisérů, jejichž filmy přinesly krátkodobý zážitek, ale byly i tak rychle zadupány do prachu filmových dějin?). Tim Burton v tomhle starším filmu ještě nenačichl typickou, dech beroucí snivou marnivostí, takže budou jistě potěšeni všichni, kterým už začínají jeho poslední filmy připadat navzájem příliš podobné, to samé pak platí o jeho dvorním představiteli hlavních rolí, Johnu Deppovi, jemuž sedla titulní postava neuvěřitelným způsobem a charakterností role skvěle vyvážila jeho hravě romantické pirátské vrabčáctví nebo příjemnou morbidností načichlé bledé romantiky jiných Burtonovek. Musím přiznat, že lidé podobní Edu Woodovi pobuřují skryté konzervativní stránky mého já, ale přesto se mi film líbil, protože je ve vztahu k hlavní postavě objektivní a vyvážený. Maximální hodnocení nedávám, protože v poslední cca čtvrtině jsem začal tak nějak pod kůží pociťovat, že se režisérská invence, kterou u Tima Burtona pokládám za téměř nekonečnou, začíná na tomhle tématu vyčerpávat. Přesně vám nejsem schopen doložit proč, ale ten pocit tady byl.

Hluboké vícevrstevnaté, obrazově bohaté filmové poselství, doprovázené úžasnou hudbou, které nekončí jen u marnosti hledání absolutní krásy. Závěrečné dvě scény jej totiž posouvají úplně jinam a už to není vypjaté intimní drama jednotlivce, ale široká alegorie slabosti lidství ... Jen si tak s překvapením říkám, jaká náhoda (?) mi tenhle film přihrála právě na večer po Velkém pátku...To, co bylo doposud pouze bohatou filmovou hostinou na pozadí trochu podivně vystavěné diskuse na téma marnosti touhy lidského jedince po absolutnu se překlopilo do nádherného obrazu vítězícího ďábla/pokušitele nemilosrdně zneužívajícího vrozenou nedokonalost lidského pokolení... nejprve k demonstraci vlastní síly a poté k rozplynutí se v těch, kteří ho zrodili - pro nová a nová příští zrození v budoucích lidských pokoleních. Jean-Baptiste Grenouille je plnokrevným vtělením ďábla a když se na film podíváte podruhé, vidíte, že se od své role neuchýlí od zrození (!) do zmizení na jediný okamžik, současně se při tomto pohledu složí do logického celku i všechny prvky děje (osudy jeho "pečovatelů" atd. atd.). Mnohem zajímavější je pak zamyslet se nad paralelou chování lidské společnosti v době, kdy Grenouille žil, s dobou současnou.... Existuje "ďábel" v současné době? Jak se projevuje? Jsme neschopni bránit se jeho vlivu, tak jak byli neschopni Ti ve filmu? - Takhle vidím já v kostce to, co se nám snažil Tom Tykwer sdělit... jde samozřejmě jen o jeden možný pohled na věc...