jahol

Klenot české kinematografie. Jedno z těch filmových děl, kde síla předaného není určena silou a jednotností poselství, ale atmosférou vycházející z dokonalosti a souhry každého jednotlivého záběru (zajímavé, u druhého geniálního historického eposu z té doby - Kladiva na čarodějnice - je to přesně naopak). Jak tohle probůh Vláčil dokázal natočit? Jak dokázal spojit ty úžasně zkomponované obrazy v nemilosrdnou středověkou epopej, při jejímž sledování tušíte, že takhle a nejinak ten středověk opravdu vypadal a v níž procítíte odrazy svých minulých životů? Po shlédnutí Markéty jsem zase o něco více ochoten věřit tomu, že reinkarnace není prázdným pojmem, a tomu, že Vláčil prožil v raném středověku hned několik životů. A tohle, tohle(!) je český, ryze český velkofilm bez hollywoodské rozmáchlosti a přitom působivější... Pro současného diváka může být velmi cenné pustit si Markétu po Jakubiskově Bathory a udělat si úsudek (a přitom si myslím, že Jakubisko má, nebo spíše měl, na to, aby natočil druhou Markétu, jenže to by se musel oprostit od všeho, co na nás naložila současná doba, a v tomto směru to Vláčil před čtyřiceti lety měl mnohem, mnohem jednodušší).

Někdy kolem roku 1980 jsem byl pozván na pololegální promítání známého, nicméně nepromítaného, titulu "Lásky jedné plavovlásky" a jen smutně valil oči, když na mě z plátna vykoukl Ladislav Jakim. Ten smutek mi ale dlouho nevydržel, úplně mi vyrazila dech neskutečná autentičnost drtivé většiny scén z tohohle filmu, o jehož existenci jsem neměl ani ponětí. Ano, přesně tohle jsem byl já (pravda, v maliko intelektuálštější verzi), přesně tohle byl můj otec a moje matka (doslova), přesně takhle vypadaly moje neohrabané (pravda, raně gymplácké) pokusy sbalit holku. Pasáž z taneční zábavy a dvě dlouhá intermezza s otcem jsou geniální a plně odhalují míru Formanovy invence, která, pravda, v jiné, americké podobě naplno vytryskla později. Formanova práce s neherci je zkrátka neuvěřitelná....

A zase jeden z těch filmů, kteří musí dostat pět hvězdiček nikoli za celkovou dokonalost, ale za dokonale ztvárněnou (kontroverzní) myšlenku: Češi nejsou národem hrdinů, vítězů a zlatých ručiček. Češi jsou národem v pase ohnutých, mnohokrát profackovaných, po odrazu velikosti toužících - vyčůránků a zlodějů. Velká většina z nás, zaslepena falešnou sebepropagandou, absolutně nemá šanci tohle pochopit, malá menšina se k takovému objektivnímu vidění světa propracuje dlouho poté, co procestuje svět a prožije venku i doma dost smutných zkušeností na to, aby mohla porovnávat. Miloš Forman to nepotřeboval, objektivní realitu českého národního byl schopen vnímavě procítit a pojmenovat pouhou silou vlastního a učinil to krutě, v plné síle, bez jakéhokoli zjemnění metaforou nebo alegorií. Film jsem viděl znovu po mnoha letech a zkraje mi přišlo, že současné divácky atraktivní postupy filmového umění se do mé mysli otiskly natolik, že pro mne Forman za České nové vlny přece jen stárne a přes půlku se s hodnocením nedostanu. Jenže po počátečním trochu kostrbatém a již vyčpělém vtipkování film v pomalu se rozvíjejícím motivu volby královny krásy monumentálně graduje v okamžiku vlastní volby (úžasně podanou studií dalšího, tentokrát snad pozitivního, rysu české povahy - skupinového švejkovství) a především požárem a vším kolem toho. Tady se z málo laskavou ironií podbarvené selanky stává krutá brutální satira, kterou bez duševní újmy a deprese mohou přijmout a unést - snad zase jen Češi.

Poetická nádhera jak od Hrabala a pod ní dost ostrý pohled na naše češství, který Hrabala ještě o jednu dimenzi obohacuje. Množství úžasných postav a detailů, vše velmi citlivě poskládáno, načasováno a provoněno. Od počátku devadesátých let Jiří Menzel žádný takovýhle film nenatočil.

Báječné čisté retro, na kterém ale zapracoval zub času. Mám zvláštní pocit - tolik starších filmů, kde bych předpokládal, že díky mému přesycení současnou filmovou i seriálovou tvorbou vyčpějí a ztratí to, proč dostaly ode mne maximální hodnocení, si svůj vysoký standard drží (nebo jim ho držím já?) a zrovna tenhle sedmioscarový klenot, který jsem neviděl dvacet let a který jsem ve své době měl určitě v TOP 5 ztrácí... A ani pořádně nevím proč - Amerika třicátých let sedí brilantně, Redford s Newmanem, ale v podstatě všichni ostatní ve větších i malých rolích se překonávají, zápletka... no zápletka už nepřekvapí, ale tak je tomu u všech filmů, které vidíte více než jednou... možná je to ta přesně volená mírně zlehčená retro atmosféra, které schází něco k tomu, abyste se o své hrdiny báli... a něco k tomu, abyste je měli ještě víc rádi... možná je to tím, že ve své době pro mne byli Redford s Newmanem absolutní špička a neznal jsem třeba Kevina Spaceyho, Toma Hankse nebo Dustina Hoffmana a řadu jiných, možná schází lepší hlavní záporná postava, protože, co si budeme namlouvat - pořádných gangsterů zcela jiného kalibru jsme od Podrazu viděli mraky ... maximální hodnocení bych mohl dát v roce 1973 nebo 1980, ale teď ani náhodou...

Úžasné filmové dílo, pro mne nejlepší film od Johna Schlesingera, lepší než Maratonec a Půlnoční kovboj. A nejde jen o ten závěr - film je sbírkou drobných ostrých střepů, odrážejících nejen famózně hrající ústřední trojku, ale celou řadu brilantně dotažených dalších postaviček s velmi silnými osudy. A závěr je famózní... a nejde ani tak o velkolepě pojaté kataklyzma přecházející do surrealistického poselství, ale o přímočaré poznání toho, že žádný z nás asi nezná meze svého já... A pro ty, kdo váhají nad tím, zda dát o jednu hvězdu víc nebo méně... doporučuji podívat se na galerii obrázků z filmu...

Mistrovské dílo. Do mé TOP 10 se nedostane (přece jen mne,jako matfyzáka, více berou úchylnější kousky, než tenhle z jednoho kousku vybroušený drahokam - třeba válečné drama Apokalypsa od stejného režiséra), ale jeho umístění na databázi plně chápu. A konečně jsem pochopil i to, proč je Marlon Brando taková holywoodská legenda... Kmotr je tak dobrý, že působí jako reportáž z gangsterského prostředí, jako filmová esej o životě a smrti gangstera. Jeden z těch mála filmů, kde je do posledního detailu navržen a dotažen každý záběr.

Každý má své temné stránky a noční můry a přesto je život krásný. Krutá a současně hluboce lidská satira, kterou si ti povrchnější rádi vyloží jako sžíravou kritiku nemilosrdné Ameriky a ti ostatní s nadhledem spojí s vlastní cestou životem (moje žena sice neprodává domy, ale zahrádku musí mít posekanou na dva centimetry výšky každý týden, mé dítě nebere drogy, ale z představy, že by vzalo do ruky deštník a nebylo IN chytá záchvat ducha - a já? No, já bych s chutí přefikl aspoň tři post-školačky, ale na rozdíl od Kevina nemám trpělivost pracovat s činkami :-)). Geniální Kevin Spacey vůbec podává v tomto filmu svůj vůbec nejlepší výkon a už jen kvůli němu stojí za to vidět Americkou krásu několikrát. Kromě jeho titulní postavy film stojí i na skvělém výběru dalších hrdinů (mým favoritem hned po Spaceym je otec voják fantasticky zahraný Chrisem Cooperem - vzpomeňte na jeho směs pocitů v garáži před koncem filmu), hudebním doprovodu a vznosném závěru, jenž vás může poznamenat navždy (už dost dlouho si pohrávám s myšlenkou, že budu svůj život, tak jak běží, prožívat ještě nekonečněkrát a že bych s tím měl v jeho současné verzi něco dělat) .

Ano, tahle exploze lásky je schopna pěkně vymést z temnějších stránek vaší duše leccos smutného. Pro čas těsně předvánoční ideální film, rozpadající se do řdy epizod různého vyznění - od až komediálně satirického (úžasná postava stárnoucího rockera) přes ryze romantické (asi nejlépe natočená epizoda o namlouvací cestě do Provence), posmutněle krásné a stále romantické (epizoda s Keirou Knightley) až po ryze dramaticky smutné a přitom velmi aktuální (trojúhelník stárnoucího bosse, jeho ženy a mladé dravé sekretářky). Je toho až malinko moc, pár epizodek je o něco slabších, ale méně než pět hvězdiček se dát nedá.