Shadwell

Jestli by se měl uvést nějaký film, který předešel dobu o 50 let, ne-li o 100, pak mě napadá zejména tento. To totiž není už film, ale jak říká Spielberg, změna filmového tvaru. Jak nádherný poklad kultury vnesl Stanley do našeho života – téměř dokonalou sci-fi zachycující podivnou směs striktní detailní vědecké přesnosti a rozmáchlého mysticismus, tedy směs, jež je schopna vyvolávat v divákovi třes střídajícího strachu a úžasu, jenž je charakteristickým znakem pro přelomová díla.

Řada diváků, dojatých z dojetí nad vlastní „chytrostí“, pomocí níž odhalila „blbost“ katastrofáku 2012, očividně přehlédla hlubokou ironii a dvojznačnost Emmerichova scénáře. Sotva tu jde o pohromu biblických rozměrů, která se na naši planetu přižene v roce 2012. Ta slouží jen jako zástěrka k daleko pronikavější věštbě, vepsané do závěrečné proměny v uspořádání světadílů: „Tomuto bude těžké uvěřit, ale Himaláje již nejsou střechou světa. Teď jsou to Dračí hory v KwaZulu. Celý africký kontinent se zvedl o více než kilometr a není zaplaven.“ Jinak řečeno, Afrika vystřídá v pozici ekonomického leadera Čínu (která v této pozici momentálně střídá Ameriku). Žezlo Číny, jejíž vzestup provází konec západního světa a zrod nového globálního řádu, převezme podle prognóz mezinárodních zpravodajských expertů (George Friedman, Andrew Krepinevich) na konci 21. století po sjednocení různých ekonomických bloků a vytvoření velkého jednotného trhu Afrika. Afrika je známa jako kontinent s obrovským intelektuálním i ekonomickým potenciálem. Jakmile se najde reformační síla, která stabilizuje tavící kotel kultur a jazyků, politiky a ekonomiky, Afrika se zbaví role utlačovaného kontinentu, kterou hrála po valnou část své historie, a převezme roli vedoucího hráče.

Tenhle dokument získal sice v médiích a mezi lidmi nálepku jakéhosi propagandistického projektu špinícího Obamu před volbami, ale není tomu tak. Už jen proto, že za ním nestojí nějaká fanatická frakce, ale celkem obyčejný indický intelektuál Dinesh D'Souza, vlastně typický volič Obamy, který jde na celou věc přes fakta, akademicky a každopádně výrazně méně agresivněji než jeho politický oponent Michael Moore. Možná poslední půlhodina zakončující dokument nastoluje typický obrázek Obamy coby černého, propalestinského a proruského komunisty, nicméně první hodina je nesmírně zajímavou esejí na téma Frantz Fanon, kolonialismus, Britské impérium či Otcové zakladatelé a nelze než ji doporučit.

Na 21 Jump Street se dá nahlížet několika způsoby: za prvé jako na typicky postmoderní film plný odkazů a narážek, který vychází z toho, že nic závažného neexistuje a že úlohou dnešních tvůrců je už jen „dekonstruktivně“ žonglovat s obsahy starých obrazů a příběhů. Za druhé lze na 21 Jump Street nahlížet jako na velmi aktuální politický komentář, který na rozdílu mezi původním seriálem z osmdesátých let a tímhle filmem demonstruje rozdíl mezi bojovně naladěnou politikou Ronalda Reagana a současným apelem na třídění odpadu a biopotraviny Baracka Obamy. Za třetí se dá film vnímat přes scénáristu Michaela Bacalla, jenž ani tady nezapře svůj rukopis z Projectu X (pařbičky, loseři, R-kový ratingy) či Scotta Pilgrima (gamesácký vsuvky jako pět levelů na drogách od rauše po vyčerpání). P.S. Kdykoliv se ve filmu octne Dave Franco, rozzáří se plátno jako disco koule z nejbližšího gaybaru. Neskutečný. Ten kluk je větší frajer než Eso Rimmer.

Za 27 Dresses nestojí Judd Apatow, ale partička holek –- režisér je ženská, scénář vzešel od ženský, hlavní hrdinka je taktéž ženská. Proto není film další Zbouchnutou ani Superbad, což se ostatně dalo čekat, ale on selhává dokonce i jako regulérní romantika tknutá komedií. Proč? Protože 27 Dresses vlastně filmem vůbec není. Není v něm ani kousek vypravěčství, je to celé vystavěné přes vyakcelerovaný úvod, zvolnění ve 2/5 děje, vystřízlivění ve 3/5, spousta opakujících se deja vu ve 4/5 a náběh do happy endu v 5/5, přičemž po celý čas provází postavy emocionální pády a vzestupy dle toho, zda jsou hlavní (ty nejprve padají a poté vzestupují), nebo vedlejší (ty nejprve vzestupují a poté padají). Taktéž dialogy fungují na bázi hovořících – pokud hovoří chlap s chlapem, je z toho konflikt, pokud ženská s ženskou, je z toho drbárna a ještě konflikt, a pokud chlap a ženská, je z toho zakuklená láska a opět konflikt. Jistě, k romantickým komediím musí člověk přistupovat s vědomím, že i v té nejhorší je něco z té nejlepší a obráceně, jenže na tomhle filmu je originální opravdu jen ten jeho název. Radost mi udělala pouze Kačka Heigl - nehorázně sexy oduševnělá blondýna, taková Pamela Anderson s posunutým IQ o 30 up, dokonce i skvěle hraje, když člověk uváží, do jakých peripetií ji film vrhá.

Další hororová celuloidová veteš? Ani ne. Už jen proto, kolik špatných hororů měsíčně vychází – razí si to pochopitelně sofort na DVD. Nepřátelé jsou správný samorosti, mihne se tu i über-actor Foster, Slade kmitá mezi strachem a masakrem... jen by bylo záhodno, aby script popoháněl herce i po zajímavějších končinách, než je půda omšelýho baráku.

Jestliže se režisér Mangold snažil o mistrnou exhumaci westernového žánru, zůstal ve své stařecké opatrnosti / mladistvém nadšení někde v půli cesty a gordický uzel, kterak vystavět svůj filmový emulátor, nerozlouskl. Napadla mě ale jedna principiální věc. Posunout tři hlavní charaktery – Bale (velkostatkář), Foster (křivoočko), Crowe (diverzant) – a nechat zahrát každého jinou postavu: Crowe --> Bale; Bale --> Foster; Foster --> Crowe. Fungovalo by to? Fungovalo by to.

K nízkému hodnocení mě vedou čtyři důvody. Jsou možná trochu pitomý, ale nemůžu jinak. Za prvé se musím ptát, co se stalo s Gordon - Levittem. G.I. Joe byla rána do palice, ale furt to bylo málo proti tomu, co s ním provádějí v (500) Days of Summer. V jakým láku ho pro krindáčka máčeli? Už vizáží je netypickým hrdinou v tomhle ryze americkým koloritu; spíš se zdá, že do zdejší rozcitlivělý krajiny s kapličkou zabloudil z románů Rosamundy Pilcher. Dřív prostitut a homosexuál, jakýho jste mohli potkat zrána na pražským hlaváku, nebo v Mysterious skin, se tady proměnil v protivně ufňukaný chorobopis střední generace. Jakýkoliv entusiasmus nemůže překlenout tuto závažnou mezeru mezi Gordonovým šteněčením a jeho dřívějším pobýváním v potem páchnoucí garáži s ulepenou podlahou, plakáty Iggyho Popa, podél otřískaný kytary a volume nadoraz. Druhak mě znavovala Zooey Deschanel. Když se podívám ženě do očí, musím tam vidět hloubku. Tohle štěbetající ptáče, který předčasně opustilo hnízdo, má v očích beznadějný prázdno. Zooey Deschanel je dítě. Za třetí: (500) Days of Summer pozřel a zkomercializoval indie postupy, úhledně zabalil a prodal naivkám coby lákavou melanž vyššího umění a pravd ze života. Systém už nesčetněkrát pozřel subverzivní proudy, ať to byl punk, komiksy, nebo beatová hudba. Beatová hudba byla novou řečí mládí a všeho, co k němu patří. Představitelé gramofonových firem, kteří patří k mocipánům a přátelům politických špiček, proto nelenili a proměnili ji v ohromný kšeft. Kapitalismus je v začleňování vyčleněného mnohem flexibilněji než komunismus, který nikdy nebyl s to takové radikální zmírnění nastolit: když se Gorbačov pokoušel postupně zmírnit omezení, aby systém posílil, systém se rozložil. Jediné, co nešlo nikdy pozřít, byly na konci 60. let drogy. Proto jako jediný vážně ohrozily americký establishment ve svém monopolním postavení, poněvadž drogy prostě zlegalizovat nelze. A vůbec, co má - za čtvrtý - znamenat ten nesnášenlivý výpad proti eskapismu? Proč vnášet diváka do prostředí, které zná důvěrně z reálu? Mohlo by se mínit, že má film ctižádost předvést nám svět, jaký je. Cílem umění přitom je, abychom pocítili věci tak, jak je vnímáme, a ne tak, jak je známe. Technika umění spočívá v ozvláštňování věcí. Radši budu jako nějaká blbá houba, která bydlí pod kládou se škvorama a dalšíma breberkama, než se stýkat i ve fikci s opravdovými lidmi, rasou natolik nešťastnou, že ji vzrušují tytéž orgány, kterými vylučuje. Ha, jak vydařený aforismus! Jestli jednou zdomácní, přijďte za mnou na Olšany a pošeptejte mi jej: nemůžu se dočkat už teď.

Víte, co mají společného Jiří Čunek, Nicholas Sarkozy a Liam Neeson? Populismus a problém s menšinami. Jeden vystěhoval Romy na Vsetínsku, druhý zasáhl proti černým přistěhovalcům na pařížských předměstích a třetí vypoklonkoval albánské překupníky s bílým masem.