Quint

Kirk Douglas má ve své filmografii pár geniálně obskurních zářezů, nad jejichž spojitostí s jeho osobou zůstává rozum stát. Mezi moje oblíbené patří například sci-fi Saturn 5 o vraždícím, sexuálně zvrhlém robotovi nebo krvavá pirátská verneovka ve stylu spaghetti westernů The Light at the Edge of the World. Do stejného ranku patří i Holocaust 2000, který je skvělou ukázkou toho, jak se dá s trochou kreativity okopírovat komerční hit, aniž by to bylo žalovatelné. Jde o anglo-italskou napodobeninu hororu Přichází Satan. Zápletka je tedy podobná, s výjimkou toho, že tentokrát už od začátku víme, že syn bohatého průmyslníka (Douglas) je antikrist. Nevšední je ovšem způsob, jakým tu chce hlavní padouch vyhladit lidstvo – pomocí jaderné energie. Film tak chytře spojuje nadpřirozenou hrozbu s reálnou hrozbou. Spojení satanistického hororu s katastrofickým techno thrillerem vytváří nezvyklou apokalyptickou atmosféru, kterou režisér De Martino navíc okořenil řadou nevšedních surreálných momentů (viz např. snová scéna, v níž nahý Douglas za doprovodu hudby Ennia Morriconeho sleduje jadernou elektrárnu, která vystupuje z moře a mění se v několikahlavou obludu).

Neprávem přehlížený paranormální horor, o jehož existenci bych se patrně nedozvěděl, kdyby ho několikrát nevychvaloval sám Tarantino. Je to taková snová variace na Psycho a zároveň nízkorozpočtový předobraz Noční můry z Elm Street. S tím rozdílem, že titulní postava tady nestraší lidi ve snu, ale v bdělém stavu pomocí telepaticky vysílaných halucinací. Navíc nejde vůbec o slasher s vraždícím maniakem, ale spíše o procedurální lékařské drama s nezvladatelným telepatickým pacientem. Inteligentní, ale chvílemi pomalý a matoucí film nechává možná až příliš prostoru pro diváckou fantazii, což může být pro někoho problém. Hororoví fajnšmekři, kteří chtějí vidět něco nevšedního, na druhou stranu ocení zvláštní snovou atmosféru, která nás celou dobu drží v nejistotě, jestli to, co vidíme, je skutečné, nebo ne. Film vyniká i několika nápaditě inscenovanými záběry a pozoruhodně využitými nízkorozpočtovými efekty. Hned v úvodu vás ohromí impozantním záběrem, který začíná na velkém celku zalidněné pláže, snímané z ptačí perspektivy, a končí na velkém detailu tváře titulní postavy pod vodou. Jedním z nejpůsobivějších momentů je pak neviditelná halucinační exploze během elektrošoků v psychiatrické léčebně, která je tak surreálná a dezorientující, že ji z paměti hned tak nevymažete. Docela překvapí, jak mohl The Sender tak zapadnout, a že ho režíroval Roger Christian, tvůrce pozdějšího, nechvalně známého propadáku Battlefield Earth, k jehož režii se prý dostal na doporučení Tarantina (nejspíš díky tomuto filmu).

Dlouho ztracené nízkorozpočtové sci-fi Foes není jen pěknou ukázkou trikařské kreativity za pár šupů (jako např. kultovní Equinox), ale zároveň velmi netradiční, surreálný horor o mimozemské invazi s doslova zvláštními efekty. Je to v zásadě amatérský film bez profesionálních herců a bez tradičního dějového oblouku, který je spíše tripovou podívanou. Foes je jeden z nejčistších tzv. kosmických hororů, co jsem viděl. Emzáky jako jsou tady, jste pravděpodobně ještě neviděli. Jejich abstraktní podoba z nich dělá mrazivě nepolapitelné bytosti za hranicemi lidského chápání. Postavy neznají záměr jejich návštěvy a netuší, jak s nimi komunikovat, natožpak bojovat. Pocit bezradnosti a beznaděje pak ještě umocňuje minimalistické dějiště - odlehlý ostrov s majákem, odříznutý od okolního světla mimozemským magnetickým polem. Doporučuji kratší, režisérskou verzi, která je o něco temnější a sevřenější než kinoverze se zbytečnými scénami s armádou (dotočenými na přání distributora), které jen rozbíjejí tísnivou atmosféru filmu.

Zvířecí horor (nebo spíše černohumorné psychodrama) Of Unknown Origin patří ve svém subžánru mezi ty největší bizáry. Hlavním hrdinou je typický osmdesátkový yuppík, jehož snaha finančně uspět za každou cenu se metaforicky promítne i do urputné snahy zlikvidovat přerostlou krysu, která se mu nastěhovala do bytu. A to i za cenu toho, že přitom zničí svůj luxusní byt a své manželství. Film úchvatně rozehrává surreálně vystupňovaný rozpad hrdinova životního stylu a jeho očistný návrat k prapůvodnímu stavu člověka bojujícího o holé přežití. Pokud chcete vidět hranou hororovou verzi Toma a Jerryho od režiséra Ramba II, tak vřele doporučuju.

Co všechno se může dít v 90minutovém filmu o někom, kdo uvízne v hlubokém vypuštěném bazénu spolu s krokodýlem? Překvapivě hodně věcí. A je nesmírně zábavné sledovat, s jakou vynalézavostí scenárista-režisér Ping Lumpraploeng dokáže udržet celou dobu hlavního hrdinu na dně bazénu a diváka v neustálém napětí. Je ohromující, s jakou úchylnou rafinovanosti dokáže svému hrdinovi nepřetržitě házet klacky pod nohy. Zákon schválnosti tu postupně eskaluje do enormně absurdních rozměrů. Hrdinovi se neustále nabízí možnosti úniku, ale poté se vždy něco nešťastnou náhodou pokazí a on je na tom ještě hůř než předtím. The Pool je v tomto ohledu snad nejzlomyslnější film, co jsem kdy viděl. Respektive nejzlomyslnější hraný film, protože takhle krutí jsou scenáristé snad jen k padouchům v kreslených groteskách typu Road Runner. The Pool je podobně ulítlou zábavou, ve které logika a pravděpodobnost nemají co dělat. Přiznám se, že jsem se u toho provinile bavil víc než u letošního krokodýlího hororu The Crawl.

Stejně jako jednička ne úplně typický žraločí horor, který se opět odehrává hluboko pod vodou. Tentokrát v ruinách zatopeného mayského města, což je vizuálně osvěžující prvek, ale bohužel i největší slabina filmu. Ten většinu času jen bezradně bloumá v zakalených podmořských jeskyních a místo toho, aby v nich navozoval pocit strachu ze žraloků, číhajících ve tmě, tak se většinu času soustředí na snahu hlavních (v potápěčských maskách nerozeznatelných) postav dostat se ven. Žraloci jsou tentokrát slepí a napětí by tak mělo logicky vycházet z toho, zda postavy v jejich přítomnosti dokážou být dostatečně v „tichosti“. S tím ale film překvapivě moc důsledně nepracuje. Žraločí útoky často nesouvisejí s tím, jak moc se kdo hýbe, a jsou inscenované spíše formou nahodilých lekaček. Napětí mírně zafunguje až v akčním závěru, kdy se přesuneme na otevřené moře a dosud pomalí žraloci naberou plnou rychlost. Pak už je z toho ale typický žraločí horor. Pokus natočit žraločí verzi Pádu do tmy tedy moc nevyšel.

Přesvědčivě klaustrofobický a sugestivně ozvučený minimalistický horor, který je ohromující v tom, jak nutí diváka cítit to, co cítí postavy uvězněné a ztracené v temných stísněných jeskynních chodbách. Film ale funguje ve více rovinách. Hlavně díky vztahům mezi jednotlivými postavami. Není to ani tak o jejich střetu s jeskynními nestvůrami, ale spíše o tom, jak se během něj začnou k sobě chovat. Příběh zároveň metaforizuje nepříjemné překonávání zármutku hlavní hrdinky po smrti jejího manžela. Ale nemůžu si pomoct – v tom filmu není skoro nic vidět. A někdy je v té temnotě těžké od sebe jednotlivé postavy rozeznat. Nepomůže tomu ani fakt, že všechny z nich mají většinu času na hlavě helmy a postupně jsou čím dál špinavější a zakrvácenější.

Halucinační neo-noir, který si střílí z diváků vyžívajících se v řešení neřešitelných filmových hlavolamů, z konspiračních teorií a z internetové generace, nezdravě posedlé popkulturou. Nakolik si ho budete užívat, nebo se u něj nudit, to záleží na tom, jak moc přistoupíte na jeho absurdní logiku. Ta připomíná logiku starých videoherních adventur z 80. a 90. let, ve kterých jste coby hráči prozkoumávali různé lokace, v nichž jste sbírali nejrůznější předměty a museli jste přijít na to, jakým způsobem je zkombinovat, abyste pokročili dál. Způsob, jakým jste je kombinovali, byl často nelogický, což vás dohánělo k šílenství a k obsedantnímu nutkání neustále kombinovat všechno se vším („je tenhle starý časopis obyčejný časopis, nebo se dá použít k něčemu důležitému?“). Ale nedali jste si pokoj, dokud jste nepřišli např. na to, že když podrbete sochu Jamese Deana, tak se vám zjeví král bezdomovců, který vás zavede do tajemného podzemí. Stejně tak je na tom hlavní hrdina Záhady Silver Lake, kterého pátrání po zmizelé sousedce přivede k rozkrývání popkulturní superkonspirace za oponou malebného Los Angeles. Poté, co začne objevovat kódované stopy všude kolem sebe (v reklamách, písničkách a filmech), nedokáže se ubránit pocitu, že všechno je se vším propojené. Režisér Mitchell výše zmíněnou absurdní logikou záměrně frustruje své diváky, ale dokáže je za to odměnit pohlcující atmosféru a zábavnou hrou s diváckým očekáváním a žánrovými konvencemi.

Zpočátku jsem si říkal, co všechno se může dít v „heist“ seriálu o jedné velké „loupeži“, k níž dojde hned na začátku. V typickém heist filmu se většinou nejprve seznámíme s plánem loupeže, pak sledujeme nabírání členů do týmu, poté přípravu akce a teprve potom dojde na samotnou loupež. Jsme přitom napjatí, zda vše půjde podle plánu. A když něco nejde podle plánu, víme to. Tady si ale až do poslední chvíle nejsme ničím jistí. Loupeží se totiž začíná a celý (několik měsíců připravovaný) plán je nám odhalován krůček po krůčku až ve flashbacích. Nejen, že jsme celou dobu napjatí, zda všechno půjde podle plánu, ale zároveň se necháváme neustále překvapovat jednotlivými částmi toho plánu. Ústřední kriminálníci jsou nám sympatičtí v tom, že ve skutečnosti nikoho neokrádají. Nejde o loupež jako takovou. Jejich cílem je strávit co nejvíc času v tiskárně cenin a vytisknout si co nejvíc bankovek. Rukojmí se mezitím snaží dostat ven. A policie se chce pro změnu dostat dovnitř. Během celé akce mají všichni spoustu času se poznávat a navazovat spolu i intimní vztahy. Troše melodramatu tu tedy neunikneme. Napětí ale ani na chvíli nepoleví a od začátku do konce to je velmi slušná adrenalinová jízda. Je to jak sledovat napínavou šachovou partii s tím, že někdy ani pořádně nevíme, komu z hráčů máme vlastně fandit. Lupičům? Policii? Rukojmím? Představa o tom, kdo jsou ti dobří a kdo jsou ti špatní, se tu neustále mění. Každý má nějaký svůj plán a my jsme neustále napjatí, jaký kdo udělá další tah. Situace a vztahy se neustále vyhrocují a ani jeden díl vás nenechá v klidu. Celá zápletka je sice poněkud přitažená za vlasy a neobejde se bez občasných nelogičností, ale je to odvyprávěné a odehrané s takovou energií, že se od toho nebudete moct odtrhnout. Money Heist je asi nejvíc návykový seriál současnosti. Vůbec mě nepřekvapuje, že jde o nesledovanější neanglicky mluvený seriál na Netflixu.

„Cat and mouse“ thrillery v uzavřených lokacích patří mezi můj oblíbený subžánr. Vždy mě u nich baví sledovat, s čím vším dokáží scenáristé v rámci akce v omezeném prostoru přijít. P2 v tomhle ohledu sice není vyložený majstrštyk, ale určitě tu je na co se dívat. A nemyslím tím jen Rachel Nichols, která většinu filmu pobíhá oděná pouze v mokrém negližé. Prostory uzavřeného několikapatrového parkoviště jsou skvělou lokací pro minimalistickou psycho naháněčku a využité jsou na maximum (schodiště, různá podlaží, výtah, bezpečnostní kamery, hlídací pes... dokonce je tu i automobilová honička). Potěší i fakt, že hlavní hrdinka uvažuje velmi racionálně a logika tu celkově funguje, což u podobných filmů není příliš časté. Wes Bentley se do role osamělého slizáka, který balí ženy tak, že je doslova sbalí do kufru, sice typově moc nehodí, ale dosyta si ji užívá.