Quint

Jak jsem si tak nastavoval obraz na nové 4K televizi, tak mě napadlo napsat k tomu pár řádků. V poslední době totiž slýchávám od čím dál více lidí, že si koupili novou, drahou televizi a že její obraz je naprosto příšerný, že televizní noviny sice vypadají úžasně, ale všechny filmy vypadají jak laciné telenovely. Můžete mít bůhvíjak drahou televizi, ale když si jí rozumně nepřenastavíte, obraz nebude stát za nic. Přitom je to otázka chvilky. Následující návod počítá s tím, že si budete na televizi pouštět především filmy.

První věc, kterou je třeba na vaší nové televizi změnit, je obrazový režim. Každá televize jich má na výběr několik a každá je má pojmenované trochu jinak. Například: dynamický, sport, kino, film apod. Pro sledování filmů je vždy nejvhodnější režim „kino" (nebo „film"). Ten má ze všech nejpřirozenější obraz. Filmy pak budou mnohem blíže tomu, jak mají správně vypadat a jak si je pamatujete z kina. Každý film má svůj vizuální styl, daný svícením, barevně promyšlenou výpravou nebo barevnými úpravami v postprodukci. Někteří režiséři na vizuální stránku svých děl hodně potrpí a vypiplávají jí do nejmenších detailů (třeba takový Kubrick byl schopný přetočit celou scénu, jen kvůli tomu, že se mu nelíbila barva lampičky na nočním stolku). Výchozí obrazové režimy na vašich televizích si nicméně obraz filmů upravují podle sebe, aby vypadal co „nejlépe". Aby byl jasnější, kontrastnější, ostřejší a barevnější. To má za cíl nalákat zákazníky v jasně osvětlených obchodech, kteří si vybírají televize s tím nejjasnějším, nejkontrastnějším, nejostřejším a nejbarevnějším obrazem. Tyhle přednastavené obrazové režimy pak nejenže mění vizuální atmosféru všech filmů, ale díky svým extrémním zásahům do obrazu mohou způsobit i rušivé digitální artefakty, ztrátu kresby či jemných odstínů. Nejsmutnější na tom je, že většina televizních diváků je na tyhle přehnaně „vytuněné" režimy zvyklá, protože bývají ve výchozím nastavení. A jakmile jim přepnete obraz do režimu „kino", nebude se jim zpočátku líbit. Obraz jim bude připadat tmavší, protože je vhodnější ke sledování filmů spíše v přítmí, jako v kině. Obraz se jim také bude zdát měkčí. Ve výchozím nastavení totiž bývá přehnaně doostřen, což může vést k jeho zhoršení (v podobě tzv. „halo" efektu – rušivých obrysů kolem hran objektů). A může na ně působit načervenale. Většina televizí má totiž v původním nastavení spíše namodralý obraz. Když si ale na režim "kino" zvyknou, tak pak se naopak zděsí, jak příšerně nepřirozeně vypadal například „dynamický" režim. Blu-ray přehrávače mají také podobné obrazové režimy (a „kino" opět nebývá v jejich výchozí nastavení), ale ty nebývají tak extrémní jako u televizí. Puntičkáři poté mohou doladit nastavení jasu, kontrastu, barev, ostrosti atd. samostatně. Nedoporučuji to dělat podle oka, ale spíš pomocí kalibračních tabulek. V bonusech na různých DVDčkách se můžete setkat např. s THX optimizerem, nebo si můžete za deset dolarů koupit „Disney WOW: World of Wonder", kde vás nastavením televize provede pes Goofy.

 

Další zlo je tzv. snímková interpolace. Kontroverzní funkce, která zvyšuje snímkovou frekvenci filmů tím, že uměle vytváří nové snímky a vkládá je mezi ty stávající. Pro pochopitelnější vysvětlení si dovolím menší odbočku. Většina hollywoodských filmů se točí s frekvencí 24 snímků za sekundu. Jako diváci jsme si na to za ta léta zvykli (my v Evropě zase na 25 snímků za sekundu). Filmaři nicméně experimentují i s vyššími snímkovými frekvencemi, díky kterým lze dosáhnout ostřejšího obrazu s plynulejším pohybem, který se najednou víc blíží tomu, jak ho v reálu vidí lidské oko. A výsledek sice působí velmi realisticky a opravdově, ale zároveň falešně a „nefilmově". Diváci totiž nemají pocit, jako by sledovali film, ale jako by sledovali živou událost. Místo filmových postav ve filmovém světě vidí nalíčené herce v kostýmech a kulisách. Peter Jackson natočil tímhle způsobem celou trilogii Hobbit a recenzenti i diváci se shodli na tom, že to působí velmi rušivě a přišlo jim, že spíš sledují záběry z natáčení než hraný film. HFR verzi se zvýšenou snímkovou frekvencí 48 snímků za sekundu ale naštěstí nepromítaly všechny kinosály. Mnozí si mysleli, že byla chyba v tom, že Jackson zvolil tuto technologii pro nevhodný žánr (tedy fantasy). Ang Lee nicméně posléze použil HFR pro své válečné dramata Ulička slávy (neběžel v českých kinech), který natočil s ještě vyšší frekvencí 120 snímků za sekundu, navíc ve spojení s 3D. A ani tentokrát nebyli diváci schopní hyperrealistický obraz přijmout a HFR jim bránilo v tom, aby se ponořili do světa filmu, přestali si všímat makeupu na hercích a vžili se do příběhu. Osobně jsem zvědavý na pokračování Avatarů, které chce James Cameron natočit rovněž v HFR (může to tentokrát projít u filmů, které budou z větší části počítačově animované?). Ale zpět k nastavení televizí. Funkce snímková interpolace na vašich televizorech nabízí podobný zážitek jako u výše uvedených HFR filmů, jen s tím rozdílem, že do téhle podoby převádí také filmy, které takto natočeny nebyly. A ty pak díky tomu vypadají „videově", jako laciné telenovely (dochází k tzv. „soap opera efektu"). To se samozřejmě nelíbí filmařům, kteří tuto funkci považují za odpornost, kterou přirovnávají ke kolorování černobílých filmů, nebo dřívějšímu ořezávání širokoúhlých filmů pro neširokoúhlé televize. Vytvářejí dokonce petice pro to, aby tato funkce byla na všech televizích ve výchozím nastavení vypnuta. Většina diváků si sice uvědomí, že něco není v pořádku, ale nenapadne je, že jde o efekt, který lze vypnout. Každý výrobce televizoru má pro tuhle funkci jiný název, ale většinou v něm bude slovo „pohyb/motion" (případně „snímek/frame"). Názvy bývají často ponechané v angličtině, např.: TruMotion, Natural Motion, Auto Motion, MotionFlow nebo Intelligent Frame Creation. Takže pro filmy doporučuju tuto funkci vypnout (případně si pohrát se jejím nastavením, ale rozhodně jí nemějte v maximální intenzitě). Na druhou stranu – při sledování živých přenosů, záznamů reálných událostí, obzvlášť sportovních, nebo při hraní videoher, dokonalou ostrost pohybu naopak oceníte.

 

Další funkci, kterou mám vypnutou, je redukce šumu. Ta má možná smysl u videí z nekvalitních zdrojů v nízkém rozlišení, ale u filmů na Blu-rayi není potřeba. Už samotné filmy na Blu-rayi jsou totiž kolikrát prohnány odpornou digitální redukcí šumu, která může vést ke ztrátě kresby a drobných detailů v obraze (např. pórů na kůži). Obraz je někdy tak vyhlazen, že herci vypadají jak voskové figuríny (jako třeba v nechvalně známé Ultimate Hunter edici Predátora - ruce od ní pryč). Redukce šumu se mimo jiné snaží zahladit filmové zrno, které je v HD a 4K rozlišení dost patrné. Televizní diváci na něj dříve nebyli zvyklý, protože v SD rozlišení na VHSkách a DVDčkách nebylo tak povšimnutelné. Na filmovém zrnu ale není nic špatného (nepůsobí tak nepříjemně a rušivě jako digitální šum v digitálním obraze – viz třeba film Veřejní nepřátelé Michaela Manna) a vedle 24 snímků za sekundu je jednou z hlavních charakteristik filmového obrazu. Mě osobně naopak potěší, když je filmové zrno v obraze lehce patrné. Mám pak větší pocit, že se dívám na film a ne na video. S přehnanou redukcí šumu může film, točený na filmovou surovinu, vypadat, jako by byl točený na levnou videokameru (obzvlášť divné je to u starších filmů, u nichž to prostě nečekáte). Tohle zvěrstvo naštěstí není pácháno v neúnosné míře na všech BD vydáních, ale předtím než si nějaký film na BD koupíte, je dobré si pročíst recenze (a počítejte s tím, že novější edice s novým přepisem nemusí nutně znamenat lepší obraz – viz zmíněný Predátor). A když už si tedy redukcí šumu prošly samotné filmy, proč ještě provádět další redukci šumu na televizi? Je možné, že tahle funkce může být užitečná při sledování televizních programů, které nejsou v HD, ale osobně televizi nesleduju už minimálně 15 let, takže nedokážu posoudit. Povypínejte si všechny tyhle funkce a uvidíte, že obraz filmů bude vypadat mnohem přirozeněji a navíc vás z něj nebudou tak bolet oči (i televize dostane míň zabrat).

 

Jinak jsem si už pouštěl pár filmů ve 4K a obraz je samozřejmě úžasný. Rozdíl mezi 4K a HD je ovšem patrnější spíš na PC monitorech, do kterých koukáme z velké blízkosti, zatímco televizi sledujeme většinou z až několikametrové vzdálenosti. A většina filmů, které momentálně vychází na BD ve 4K (respektive UHD) kvalitě, navíc nepochází ze 4K zdrojů. Filmy se sice dnes točí už i v rozlišení 8K (v případě IMAXu i v 18K), ale stále je většina z nich v postprodukci finišována ve 2K (je to tak levnější). V takovém případě je film na Blu-rayi zvětšen z 2K rozlišení do 4K. V nejlepší kvalitě tak často bývají 4K disky se staršími filmy, přepsanými z filmové suroviny, která nabízí větší rozlišení (obzvlášť přepisy z původního negativu). Těch ale zatím moc k dispozici není. Jaké jsou pravé a „falešné" 4K filmy můžete zjistit třeba tady: http://realorfake4k.com/list/ (stejně tak dnes není většina 3D filmů reálně točená ve 3D, viz tady: http://www.realorfake3d.com/). 4K ovšem nenabízí pouze vyšší rozlišení, ale především lepší barvy a větší rozsah jasu. Díky technologii HDR mohou být nejtmavší tóny ještě tmavší a nejsvětlejší ještě světlejší, a to je něco čeho si opravdu všimnete. Výběr HDR filmů je zatím velmi malý, ale filmů ve 4K postupně přibývá, jak na BD, tak na streamovacích platformách nebo v TV. Takže vidět filmy doma ve 4K už není takovou raritou. Možná je to ještě menší raritou než vidět film ve 4K v českých kinech (v době, kdy tohle píšu, se snad v našich kinech ani žádný film ve 4K nepromítá). I když velké plátno je pořád velké plátno. A zážitku jako v IMAXu se na naše televize nejspíš nikdy nepřiblíží.

Dunkirk v IMAXu byl bez přehánění jeden z mých největších filmových zážitků vůbec. Ne proto, že by šlo o bůhvíjak ohromný film (Nolanovy obvyklé hrátky s nelineárním vyprávěním z toho dělají místy zmatek), ale kvůli tomu, jakým dechberoucím způsobem byl natočený, což naplno oceníte jedině v IMAXu. My jsme naštěstí jedna ze dvou evropských zemí, kde si momentálně můžete Dunkirk vychutnat v jeho původním, monumentálním rozlišení přímo ze 70mm projekce. A sice v pražskému IMAXu, kde po několika letech znovu oprášili 70mm promítačku.

 

Jelikož se to někomu plete, tak upřesním, že, nejde o „klasický" 70mm film s pěti perforacemi, promítaný vertikálně (jako např. na 70mm festivalech v Krnově nebo Varnsdorfu), ale o imaxový 70mm pás s patnácti perforacemi, promítaný horizontálně. Oba formáty jsou stejně široké, ten imaxový má ale větší obrazové pole. První zmíněný formát, jehož obrazové políčko je několikrát větší než políčko 35mm filmu, se těšil největší oblibě v 60. letech, kdy na něm vznikla řada známých filmů jako West Side Story, Lawrence z Arábie, Vzpoura na Bounty, Kleopatra nebo My Fair Lady (v Evropě např. Černý tulipán nebo Old Shatterhand). V dalším desetiletí se už používal spíš pro natáčení trikových scén nebo pro projekce zvětšenin 35mm filmů (mj. kvůli lepšímu zvuku, který 70mm projekce nabízela – tenhle trend ovšem s nástupem digitálního zvuku v 90. letech nakonec taky vymizel). V poslední době se k 70mm formátu po delší době ale vrátil např. Paul Thomas Anderson (s filmem Mistr), Quentin Tarantino (Osm hrozných) nebo Kenneth Branagh (jehož Vražda v Orient expresu nás teprve čeká), který již na sedmdesátku natočil v 90. letech Hamleta. Těžko říct, zda má dnes tento formát nějakou budoucnost. Čím dál víc dnešních blockbusterů se totiž už nějakou dobu natáčí na digitální kameru Alexa 65 s 65mm senzorem, byť „jen" s rozlišením 6,5K. Jde např. o filmy Thor: Ragnarok, Assassin's Creed, Doctor Strange, Velká čínská zeď, oba Star Wars spin-offy, Ghost in the Shell, Transformers: Poslední rytíř, Válka o planetu opic, Sully, Temná věž ad. Digitální kamera Red Weapon naproti tomu dokáže snímat v rozlišení 8K, byť s menším super35mm senzorem (točili se na ní Strážci Galaxie 2, které jsme ovšem v kinech mohli vidět pouze ve 2K).

Nic z toho se ovšem zdaleka nevyrovná IMAXu. Obrazové políčko imaxové sedmdesátky je totiž ještě několikrát větší než políčko klasické sedmdesátky a nabízí tak nejvyšší rozlišení, v jakém je vůbec možné dnes natáčet. Tenhle gigantický formát se zpočátku používal výlučně k natáčení krátkých nebo středometrážních dokumentů. První, kdo se imaxové kamery odvážil použít pro hraný celovečerák, byl Christopher Nolan v roce 2008 s Temným rytířem (jenž obsahoval 30 minut imaxových záběrů). Ukázalo se, že diváci jsou ochotní si za lístek do kina připlatit, aby viděli filmy v monumentálních rozměrech, a o rok později se přidal i Michael Bay s Transformers: Pomsta poražených (10 minut imaxových záběrů). Následovaly filmy Mission Impossible: Ghost Protocol (30 minut), Nolanův Temný rytíř povstal (60 minut), Star Trek: Do temnoty (30 minut), Hunger Games: Vražedná pomsta (50 minut), Nolanův Interstellar (70 minut) a další.

V pražském IMAXu jsem měl možnost vidět imaxové 70mm projekce filmů Temný rytíř povstal a Interstellar. Byl to úžasný zážitek, jehož jedinou slabinou byl fakt, že většina obou filmů byla natáčená pouze na 35mm. A rozdíl mezi scénami, točenými na 35mm a na IMAX 70mm, byl dost patrný. Jak v rozlišení, tak změnami v poměrech stran. 35mm materiál měl širokoúhlý obraz (2.35:1), imaxový byl na výšku větší (1.43:1) a rozpínal se tedy na imaxovém plátně nejen ode zdi ke zdi, ale i od podlahy ke stropu. Vždy když se obraz rozevřel z širokoúhlé nudle na celé plátno, bylo to jako by vás někdo upozornil, že teď se bude dít něco, kvůli čemu jste do IMAXu přišli. Pak většinou následovala nějaká velkolepá akční scéna, ale někdy si film odskočil do imaxového formátu jen kvůli jednomu exteriérovému záběru, což mohlo na někoho působit trochu rušivě. To se u Dunkirku nestane. Je to totiž první hraný film, který byl téměř celý natáčený na IMAX. Pouze pár tichých dialogových scén se točilo na klasický 70mm formát (imaxové kamery jsou bohužel nejen příliš velké, ale i příliš hlučné a Nolan odmítá postsynchrony). Většina scén v Dunkirku je tedy v plném imaxovém formátu v 1.43:1, kdy obraz pokryje celé imaxové plátno a vaše periferní vidění (podle toho, do jaké řady si sednete). 70mm scény jsou pak v širokoúhlém formátu 2.20:1 (s tímhle poměrem stran uvidíte film v ostatních kinech) a jejich obraz je tedy na výšku menší. Ale co si vybavuji - týká se to jen komornějších scén, odehrávajících se v podpalubí, kde to zúžení obrazu naopak pomůže k navození klaustrofobické atmosféry. A o to víc pak vynikne rozlehlost exteriérů na břehu, moři a ve vzduchu. Skoky mezi zmíněnými obrazovými formáty mě tak tentokrát vůbec nerušily. Kamarád je třeba ani nepostřehl.

Proč je teda Dunkirk v IMAXu tak super událost? Tak v prvé řadě máte nezvyklou možnost vidět po delší době nový film promítaný klasickým způsobem z filmového pásu. Z filmu u nás dnes pravidelně promítá snad už jen kino Ponrepo, ale pouze starší, archivní filmy. Jasně, digitální projekce jsou obrazově čisté a konzistentní (při každém promítání bude daný film vypadat úplně stejně bez nějakých barevných odchylek nebo škrábanců). Ale ve srovnání s analogovou projekcí působí podobně sterilně jako poslech CDčka oproti vinylu. Je to tak trochu jak koukat na velkou televizi, jak prohlásil Quentin Tarantino. Obraz z filmové projekce je prostě živější. Vyloženě na vás z plátna dýchá. Proměnlivá struktura filmového zrna dává obrazu organickou texturu a patinu, která dokáže zahladit jemné nedokonalosti, např. lépe sladit digitální efekty s reálnou akcí (zatímco digitál drobné nedokonalosti naopak zvýrazní). Filmová projekce na druhou stranu přináší nedokonalosti jako různé nečistoty (např. chlupy) v obraze, které jsou v imaxových rozměrech dost výrazné. I v nové kopii Dunkirku jich pár najdeme. Ale ty mě spíš nostalgicky potěšily. K tomu filmu to prostě patří. Další věc vnímá divák čistě podvědomě. Během posunu filmu v promítačce je světelný tok pravidelně přerušován závěrkou, což se děje tak rychle, že si toho nevšimneme. Tohle blikání dává filmu určitý rytmus. U digitální projekce dochází k nepřetržitému toku světla a je tím pádem proti filmové v zásadě neživá. Její obraz je pak také zcela statický. Zpozorujete to hned v úvodním titulku filmu, který je při digitální projekci nehybný, zatímco u filmové se nepatrně chvěje, jako by ožil. Obraz filmové projekce má navíc výraznější kontrast a výraznější barvy. Zatímco u filmové projekce vzniká černá blokováním světla, tak u digitální projekce je černá stále tvořená světlem. Jde tak spíš o tmavě šedou a obraz pak nemá takovou hloubku (tohle by měla spravit laserová projekce s HDR obrazem).

Vizuální síla IMAXu pak spočívá v obrovské ploše obrazu ve spojení s extrémně velkým rozlišením. Rozlišení negativu je prý odhadem 18K (podle Nolana). Rozlišení distribuční kopie bude samozřejmě o něco menší (ale v případě Dunkirku byly údajně všechny distribuční kopie vyráběny přímo z původního negativu, takže to zas tak enormní rozdíl nebude). Nejde ovšem pouze o rozlišení. IMAX má také větší obrazový úhel než menší formáty. Se super35mm senzorem můžete pochopitelně stejného obrazového úhlu docílit s patřičným širokým objektivem, ale výsledek bude více zkreslený a nebude působit tak přirozeně. Další věc je jiná hloubka ostrosti, kdy objekty v různých vzdálenostech jsou lépe separovány (ostřit s imaxovými kamerami je těžké peklo, obzvlášť když točíte z ruky, což je na Dunkirku občas znát v občasnných neostrostech, což aspoň vyvolává větší dojem autenticity během akčních scén). Díky těmhle vlastnostem IMAXu máte dojem, že koukáte skoro až na třírozměrný obraz. A musím říct, že jsem měl poprvé kině u hraného filmu pocit, jako bych byl skutečně u toho, co se na plátně děje. Skoro jako bych cítil každou vlnu a každé naklonění letadla nebo potápějící se lodi. Nolan nechal připevnit imaxové kamery, na co to šlo (letadla, lodě), abyste se plně ponořili do světa filmu. A nebylo k tomu třeba žádné 3D. Pokud jde o zvuk, tak Nolan je známý svým netradičním přístupem k míchání zvuku. U Interstellaru si spousta diváků stěžovala na příliš velkou hlasitost hudby a zvukových efektů na úkor srozumitelnosti, mnohem tišších dialogů. Dialogy v Dunkirku jsou taky trochu utopené, ale zvuk v IMAXu zní velmi přirozeně. Takže se v něm rozhodně neztratíte. Film je promítán s českými titulky, které jsou promítány na plátno samostatnou digitální promítačkou (vzhledem k velkým rozměrům plátna jsou zhruba veprostřed obrazu, ale nepůsobí to rušivě a pokud umíte anglicky, nebudete je ani vnímat).

Takže rozhodně doporučuji. A doufám, že to nebude poslední film, co takhle uvidíme. Nolan sice započal nový trend (3Dčko už je skoro na ústupu). Nicméně už i imaxové kamery se výrobci kamer snaží nahradit digitálními alternativami. Avengers Infinity War je např. prvním filmem kompletně natočeným na 65mm digitální kameru, modifikovanou pro IMAX. Rozlišení se ovšem pořád zdaleka ještě nevyrovná 70mm IMAX filmu. Navíc většinu filmů stejně vidíme v běžných kinech ve 2K rozlíšení (výjimečně ve 4K). Zatím to nevypadá, že by se zájem o film úplně vytratil. Pořád se ještě točí překvapivé množství filmů na filmovou surovinu. A nejen 70mm nebo IMAX 70mm. Na pětatřicítku se v poslední době natáčely (nebo natáčí): Wonder Woman, Superman v Batman, Sebevražedný oddíl, Sedm statečných, celá nová Star Wars trilogie (ne spin-offy), ale i „menší" filmy jako La La Land, Ploty, Noční zvířata, Skrytá čísla, Mlčení nebo seriál Westworld (který má na svědomí Nolanův brácha). Nezanevřelo se přitom ani na 16mm (Anthropoid, Jackie, seriál The Walking Dead). Přesto už i zatvrzelý filmový purista Steven Spielberg, který dříve prohlásil, že bude točit jen na film, dokud to bude možné, neodolal a natočil svůj poslední film BFG digitálně. Takže kdo ví, třeba i Nolan jednou konvertuje.

Blu-ray je s námi už 10 let a stále na něm nenajdeme spoustu našich oblíbených filmů. Guillermo Del Toro už nějakou dobu prosí Paramout, aby vydal na BD jeden z jeho nejoblíbenějších filmů, kultovní fantasy Dragonslayer. Zbytečně. Tady se to ještě dá pochopit, ale dost překvapí, že na BD pořád třeba ještě nevyšly některé filmy Jamesa Camerona. Myslím Propast a Pravdivé lži (vlastně i Piraňa 2, ale to asi nikoho nezajímá :-)). Mezi nejžádanější filmy na Blu-rayi nicméně patří původní (neupravená) trilogie Star Wars. Zatímco Cameron své filmy určitě na BD časem vydá, tak Star Wars v původní podobě se možná nikdy nedočkáme (fanoušky nenáviděné speciální edice na BD samozřejmě vyšly). Lucas původní negativy totiž údajně zničil nebo schoval. Negativy možná, ale všechny filmové kopie ne. Několik se jich naštěstí dostalo do rukou fanoušků, kteří se rozhodli udělat si své vlastní přepisy. Původní, neupravenou trilogii jsme dlouhou dobu mohli vidět pouze v mizerné kvalitě na starých VHSkách, Laserdiscích z 90. let nebo v bonusech 10 let starých limitovaných DVD edicí jednotlivých filmů (šlo o přepisy ze zmíněných Laserdisků a obraz byl navíc zmrvený ohyzdnou digitální redukcí šumu). To už fanouškům došla trpělivost a začali si vydávat své vlastní edice, všelijak poslepované z materiálů přepsaných z různých nalezených filmových kopií (8mm, 16mm nebo i 35mm) nebo z již zmíněných, dostupnějších analogových i digitálních zdrojů (VHS, LD, DVD, BD speciálních edic).

 

Nejznámější fanouškovskou edicí je „Harmy's Despecialized Edition", kterou má na svědomí bývalý učitel angličtiny Petr "Harmy" Harmáček. Ano, Čech. A docela překvapí, že zatímco o jeho projektu psala i některá známá zahraniční média, tak na českém internetu o něm není ani zmínka (ale podařilo se mi najít jeho bakalářskou práci o Star Wars). V tomhle videu se můžete podívat, jak výroba Harmyho edice probíhala. Je až dojemné, kolik práce s tím Harmy měl (kombinoval materiály a překomponovával efekty z různých zdrojů dokonce i v rámci jednotlivých záběrů).

 

Další známý „fan edit" s názvem Star Wars Revisited může být pro řadu fanoušků nepřijatelný, ale určitě stojí za zmínku. Její tvůrce se pokusil vytvořit svoje vlastní vylepšené verze původních Star Wars, ale tak, aby jeho úpravy (na rozdíl od těch Lucasových ve speciálních edicích) nepůsobily rušivě a hladce splynuly s původními záběry. Zašel přitom tak daleko, že si vyrobil i vlastní modely a loutky v životní velikosti.

A tím se konečně dostáváme ke Star Wars: Silver Screen Edition, kterou jsem zrovna dokoukal (já vím, „vyšla" už v lednu, ale člověk nemůže stihnout všechno :-)). Je to podle mě dosud nejlepší vydání původních, neupravených Star Wars ve full HD kvalitě. Tedy zatím jen Epizody IV, ale další dvě epizody už se chystají. Skupině fanoušků, kteří si říkají Team Negative 1, se před osmi lety dostala do rukou španělská 35mm kopie Epizody IV, jejíž obraz zkombinovali s anglickou zvukovou stopou z Laserdisku. Hlavní zádrhel byl v tom, že veškeré distribuční kopie by kinaři měly správně vrátit distributorům a postprodukční studia vám neudělají přepis z filmových kopií, na které se vztahuje copyright. Film tedy museli naskenovat na vlastnoručně vyrobeném skenru (udělaném z promítačky a digitální zrcadlovky – DIY rulez!). Obraz pak důkladně políčko po políčku restaurovali (programy pro tyto účely už jsou dnes pro mnoho lidí cenově dostupné). Dbali přitom na to, aby se co nejvíc přiblížili verzi, jakou mohli diváci vidět v kinech v roce 1977. Nejde tedy o edici s nejkvalitnějším obrazem (jak můžete vidět tady). Tou jsou bezesporu BD vydání speciálních edic, které mají viditelně ostřejší a kontrastnější obraz se sytějšími barvami. A většina diváků bude nejspíš preferovat tuhle verzi. Obrazy speciálních edic zkrátka vypadají víc moderně. Obraz Silver Screen edice naproti tomu více odpovídá původnímu sedmdesátkovému vizuálnímu stylu. Pro srovnání se podívejte na obrázek dole. Při prvním pohledu možná nad levým obrázkem (Silver Screen edice) ohrnete nos, ale podívejte se pořádně na obrázek napravo (Speciální edice) – takhle fakt ten film ani trochu nevypadal. Hardcore puristi a nostalgici tedy jistě ocení oldschoolovější analogový "look" Silver Screen edice. Její obraz je měkčí, světlejší, méně kontrastní, má teplejší barvy a výraznější zrno. Je zkrátka daleko věrnější původní verzi ze 70. let. Tehdy jsem ještě nebyl na světe, ale viděl jsem Epizodu IV začátkem 90. let v kině a při sledování Silver Screen edice jsem si tehdejší zážitek okamžitě vybavil. Dokonce jde o nejpůvodnější verzi Star Wars, v níž chybí i podtitul „Episode IV: A New Hope", který byl do filmu vložen až při jeho znovuuvedení do kin v době premiéry Epizody V. No, kolik z nás tuhle verzi vidělo? Teď máte možnost.

 

Přece jen ale existuje ještě povedenější edice původních Star Wars, která je dokonce ve 4K rozlišení. Tou je tzv. Legacy Edition, která vznikala celých 15 let. Jejím tvůrcem je grafik a hudební skladatel Mike Verta. Takže profesionál přímo z oboru a jeho přepis a restaurátorská práce je díky tomu na opravdu špičkové úrovni. Původně plánoval svojí verzi vypustit na internet, ale studio mu pohrozilo. A vypadá to, že jeho verzi možná ani neuvidíme, pokud se nedohodne se studii Disney a 20th Century Fox (tomu ještě stále patří práva k původní trilogii), kterým chce svůj přepis odprezentovat. Na internetu se také objevily zprávy o tom, že společnost Reliance MediaWorks remasterovala původní trilogii ve 4K přímo pro Lucasfilm. Zda jde o skutečnou původní trilogii, nebo speciální edice není známo.

 

Když už jsme u těch fan editů, tak Star Wars pochopitelně nejsou jediné filmy, které fanoušci přestříhávají tak, aby s nimi byli spokojeni. Před časem jsem třeba viděl Waterworld - The Ulysses Cut. Jeho tvůrce se pokusil udělat ultimativní sestřih filmu Vodní svět z jeho silně zkrácené kino verze a prodloužené, leč cenzurované (neširokoúhlé) televizní verze. A musím uznat, že to filmu hodně pomohlo. Existuje i alternativní sestřih Lynchovy Duny, který také kombinuje materiály ze zkrácené kino verze, prodloužené televizní verze a navíc i z vystřižených scén. Výsledek je více věrný knižním předlohám a méně věrný Lynchovu režijnímu rukopisu. Těžko říct, co na tyhle fanouškovské zásahy říkají sami režiséři. Nicméně překvapí, že i známí režiséři bezostyšně přestříhávají cizí filmy. Steven Soderbergh se tím vyloženě baví. Už přestříhal filmy jako Vesmírná odysea nebo Nebeská brána, udělal z Hitchcockova a Van Santova Psycha jeden divný film a zveřejnil i černobílou verzi Dobyvatelů ztracené archy. Všechny sestřihy dokonce umístil na server Vimeo, kde mu je překvapivě dosud nikdo nesmazal (přístupné jsou pouze přes jeho web). Zdá se, že podobné neoficiální sestřihy starších filmů studiím zas tak nevadí.

George Miller toužil po uvedení nějakého madmaxovského filmu v černobílé podobě už od premiéry Road Warriora. Jeho sen se mu teď splnil a výsledek rozhodně stojí za to. Speciální edice "Mad Max: Fury Road - Black & Chrome", která tenhle měsíc vyšla na Blu-rayi, nabízí jak barevnou, tak černobílou verzi filmu. Spousta lidí si určitě položí otázku, na co si kupovat černobílou verzi? Vždyť stačí, když si na televizi stáhnu barvy na 0%. A vůbec, proč koukat na černobílou verzi filmu, jehož vizuální styl stojí na extrémně sytých barvách? Tak zaprvé, vypnutí barev na televizi opravdu nestačí. Převod z barevného obrazu do černobílého je kreativní proces. Je mnoho způsobů, jak to udělat, a výsledek může pokaždé vypadat úplně jinak. Nebudu tu zacházet do detailů, ale kdo si aspoň chvíli hrál s takovým převodem např. ve Photoshopu a vybavil si, jak se dřív používaly barevné filtry u černobílého filmu, tak ten ví, o čem mluvím. Za druhé, ne vždy hotový film plně odpovídá původní vizi režiséra. Například Frank Darabont by nejraději natočit svůj kingovský horor The Mist černobíle, ale studio by mu to nepovolilo. A už vůbec by to nepovolilo Millerovi u filmu za 150 milionů dolarů. Už takhle je Mad Max: Fury Road hodně odvážný projekt, který je velmi odlišný od současných blockbusterů. Černobílý film byl tedy jen takové režisérovo tajné přání a Miller nakonec zvolil úplně opačnou cestu. Aby se vizuálně odlišil od většiny postapokalyptických filmů, tak ohulil barevnou sytost na maximum. Teď ale - stejně jako před lety Darabont - dostal možnost zrealizovat svojí původní vizi pro domácí kina. V zásadě jde o úplně stejný film, ale o naprosto jiný divácký zážitek. Zatímco Darabontova černobílá verze The Mist vás svojí atmosférou vrátila do doby sci-fi hororů z 50. let, tak i černobílý Millerův Mad Max výrazně změní vaše vnímání celého filmu. Těžko se to popisuje, ale když to hodně zjednoduším, tak to celé vypadá jako velkorozpočtový černobílý art film. Je zvláštní, že po zhlednutí černobílé verze působí barvy v původní barevné verzi skoro až rušivě. Absence barev vám umožní víc se do filmu ponořit a všímat si věcí, kterých jste si předtím možná nevšimli. Akce jsou ještě přehlednější. Obraz má větší hloubku. A Millerovy precizně komponované záběry využívající různé obrazové plány jsou tu daleko čistější a výraznější. Vše je mnohem ponuřejší, vyprahlejší a abstraktnější. Silnější kontrast černobílé verze (s tmavšími stíny a světlejšími světly) nemilosrdně vykreslí texturu všeho, co je před kamerou. Když použiju onu otřepanou frázi, tak teď tu je skutečně vidět každý pór na lidské kůži, každá kapička potu, každá špinavá šmouha a ty nejdrobnější detaily na kostýmech a vozidlech. To přidává filmu na syrovosti. Některé obrazové informace se ve škále šedi pochopitelně ztratí a některé věci vypadají lépe v barvě - např. různé pyrotechnické efekty, jako exploze apod. Obě verze jsou každopádně úžasné, a těžko říct, která je lepší. Osobně doporučuju vidět obě dvě.