francis

Tenhle film moc trefně ukazuje, jak trapně můžou (musej) vypadat a hlavně se chovat starý chlapíci, který si najdou mladou milenku. Tim to nechci nijak odsuzovat, na to si netroufám. Ostatně, mladý chlapíci na tom asi nejsou o moc líp (maj to lehčí jen o to, že nemaj děti). Jinak je to vkusnej film (ve francouzským originále by asi byl, pravda, ještě o něco vkusnější), ze kterýho je cítit opravdovost a prožitost životních situací, který se v něm odehrávají, a taky důležitej nadhled, bez kterýho by to nemohla bejt komedie (i když trochu nahořklá), a kterej nám ve chvílích, když podobný věci prožíváme ve skutečnosti, bohužel tolik schází.

Čekal jsem všechno možný, ale že to bude hlavně vtipnej film, to teda ne. A je. Zatraceně vtipnej. A vymakanej. Scénář musel bejt desetikilová bichle, protože postavy neustále žvaní s úctyhodnou kadencí, ale vyzobávat perličky vtípků, komentářů a hlášek je opravdu vděčná činnost. Režisér pomaličku skládá mozaiku z pestré škály postav od pána domu až po nejposlednější služebnou, každá postava má svůj charakter a vnitřní život. A čím blíž ke konci, tím víc takovej styl oceníte. Můj absolutní favorit se postupně stal z pana inspektora Thompsona. Nejdřív mi připadal trochu jako Columbo, ale vyklubal se z něj inspektor Clouseau a překonal všechna moje očekávání. Trochu mi vadilo to pečlivý dovysvětlování na konci, ale těžko říct, jestli to bylo špatně. Ještě si to musím promyslet, možná bych pak dal i pět hvězdiček.

Hlavní předností "dokumentu" Three Days jsou úžasný záběry z comebackového turné Jane´s Addiction z roku 1997 s Fleaem jako náhradníkem u basy za Erica Averyho. (Eric A. se nezúčastnil ani druhýho comebacku o šest let později, na desce Strays ho ale nahradil Chris Chaney.) Ukázky vystoupení (bohužel relativně krátký) se střídají se záběry z šatny a volných chvil Davida Navarra, Stephena Perkinse, Perry Farrella a Fley. Nejhůř z toho pro mě vychází Dave (hehe), ale záleží na vašem založení. Dokumentární pasáže natáčený mimo stage za hudebně a vizuálně téměř dokonalýma koncertníma ukázkama sice zaostávají, ale rozhodně to není k nevydržení. Obzvlášť když ta muzika je tak skvělá...

Kapela Ramones, jedna z mých nejoblíbenějších, v dokumentu o svým turné v době, kdy už nebyla v klasický sestavě, což se projevovalo tím, že vydávali slabší desky, ale rozhodně ne slabší koncertní formou. Film stojí za vidění hlavně kvůli hudbě, jako bonus pak zjistíte, co byli tihle hoši vlastně zač. Pokud ho budete sledovat s nadhledem, výborně se pobavíte nad tím, co Marky, Johnny, Joey a C.J. na turné dělají a žvaní za krávoviny, a jak se potýkaji se statutem undergroundových bohů, který nikdy nevydělávali miliony, ale přesto patřili mezi nejuctívanější rockery na světě se spoustou ultravěrných fanoušků. Film potvrzuje to, co fanouškové dávno ví a ostatní lidi nezajímá: že Ramones hráli bezkonkurenční muziku a že to byla parta magorů. Ovšemže geniálních.

Sanjuro stojí na pomezí samurajského filmu ve stylu Yojimba a konverzačně-situační komedie. Nejednotnost stylu je asi trochu problém, zdálo se mi, že lehce přepálené gagy občas rozbíjí celistvost filmu. Nadhled, s nímž je příběh vyprávěn, a režisérův rukopis přesto drží film v nadprůměru.

Když jsem chodil na základku, vždycky jsem se těšil na svojí pravidelnou říjnovou i březnovou angínu. Zůstával jsem vždycky tejden doma a z postele jsem si k čaji s medem a citrónem dával na videu v pondělí Vinnetoua, v úterý Poklad na Stříbrném jezeře, ve středu Rudý gentleman, ve čtvrtek Poslední výstřel a v pátek repete prvního dílu, protože ten mám nejradši - je nejvíc podle Mayových knížek. Paráda. Každej člověk ve věku od devíti do třinácti by to měl číst i vidět, si myslím. Je to vkusný.

Tenhle netypický válečný film, který Kubrick vystavěl na silných hereckých osobnostech, si určitě hodně dobře zapamatujete, protože takhle silný emoce (hlavně vztek a pocit nespravedlnosti a křivdy) nejsou k mání každý den. Přitom z války jsou tu vidět častěji zákopy a zákulisí než bitevní vřava. To, co se ve filmu odehrává, je hlavně psychologická válka, a to hned na několika frontách. A vlastně ze všech scén dokáže Stanley Kubrick se svým ansámblem dostat maximum, aby nakonec udělal nečekaný krok stranou a dodal filmu vyznění archetypálního příběhu o lidské povaze, vyznění úplně jiné, než byste po dlouhých minutách filmu čekali. Silné, šokující, zpochybňující. Kubrick.

Ano, film je poněkud patetický, trochu předvídatelný a lehce schématický, občas překvapivý, často krutý, na konci zdlouhavý... Ostatně, jako život sám. Rybáři hrají sami sebe, tak pochopitelně přehrávají, ale bez hyperbol by nebylo umění. Ve svém výsledku pravdivý a důležitý film. V roce 1948 bych mu "sociální" či "socialistický" podtext rozhodně nevyčítal.

S každým dalším filmem mě umí Charlie překvapit. Oproti bratřím Marxům, jejichž humor mimochodem taky miluju, dokáže v každým filmu nejen vymyslet spoustu nových, vtipných gagů, ale narozdíl od nich vždycky vymyslí i nový silný příběh s relativně novou strukturou a aktuální myšlenkou. Tenhle film je nutný vidět taky kvůli tomu, že v něm Charlie skvěle zpívá, což je u legendy z němých grotesek rozhodně pozoruhodný a může to možná leckoho překvapit.

Vkusná legrace, skvělá hudba, k tomu romantika bez sentimentu. Charles Chaplin je legendou právem, tenhle film, i když byl natočený před tři čtvrtě stoletím, nikdy nezestárne. Kromě toho, že je celý poskládaný z prvotřídních grotesek, který by obstály i samy o sobě, má i hodně navíc. Hlavně až překvapivě velkej prostor dostalo charakterní herectví v negroteskových scénách. Virginia Cherill je tak výrazově úsporná a přitom v mnoha momentech tolik působivá, jako žádná jiná Chaplinova herečka z filmů, který jsem viděl, a že byla laťka hodně vysoko. I Charlie je na jednom z vrcholů svých hereckých a hlavně režisérských schopností, preciznost jednotlivých scén přímo bije do očí (hlavně seznámení a závěrečné shledání jsou super extra).