honeysuckle

Roztříštěné. Tvůrci si dosyta vyhráli se samotným zobrazením měsíčků, tentokrát je ztvárňuje šest žen a šest mužů, každý z nich je jiného věku, vzhledu i oděvu; nechybí mezi nimi černoch a Asiatka. Jo a všichni žijí společně v jednom domečku. My jsme v Čechách zvyklí měsíčky vnímat jako skupinu, jako celek, ne náhodou mívají v našich adaptacích totožné hábity. Německá inovace se mi v tomto konkrétním případě jeví jako samoúčelná: k čemu snaha o individuální charakteristiku, když se jich děje aktivně účastní jen pět? No přece, aby bylo, na co se dívat a čím tu hodinku vyplnit. I když, vzhledem k nízké inteligenci většiny zúčastněných postav, dokázali tvůrci jednoduchou zápletku natáhnout, jak to šlo. Protože kdyby někoho napadlo odstranit z blízkosti nemocné královny slizouna v černém hábitu, na kterého pes vrčí, po pěti minutách by nebylo, co řešit. Asi je vám jasné, že si tvůrci klasickou pohádku poněkud upravili, ale to by mi ani tak nevadilo. Spíš je mi líto, že se děj příliš odklonil od sympatické mladé dvojice (Nina Kaiser a Jascha Rust), která byla pověřena nalezením léku pro nemocnou královnu a měla tak být srdcem celého příběhu. Možná své hodnocení ještě přehodnotím, až pohádku uvidím s titulky či dabingem (moje němčina má mírně řečeno rezervy) a lépe si tak vychutnám dialogy, v tuto chvíli dávám solidní tři hvězdičky.

Špatně se mi hledají slova, tandemu autorů Korunního prince jsem věřila a nečekala jsem, že by jejich nová pohádka mohla dopadnout jako základní logiku postrádající rychlokvaška, kterou sesmolili za jeden večer u piva... Začnu s postavami. Matouš Ruml je sympaťák, ale v první řadě nebylo jasné, proč na toho draka vlastně šel (jen z lásky k princezně? potřeboval výzvu? nedokázal přihlížet utrpení nevinných?), přidaná motivace by lépe pomohla ilustrovat jeho charakter. Škoda také, že alfou a omegou jeho zájmu o princeznu bylo získání její ruky: zeptat se, zdali je dotyčné nevěstě ta slíbená svatba milá, by snad mělo být samozřejmostí i pro „křupana“. Nebylo mi ani jasné, proč Eben nevzal Honzovu výchovu do rukou hned, příprava budoucího krále by snad měla být samozřejmostí. Obsadit Evu Josefíkovou do role mdlé, těžce trofejové princezny, je plýtvání jejím talentem. Z princeznina chování během pohádky vyplývá jediné: že se ochotně provdá za kohokoliv, kdo ovládá etiketu a bude ji věčně zachraňovat. Padouch je něco mezi lordem Farquaadem a princem Krasoněm ze Shreka a jeho narcisismus přestane bavit zhruba po třech egonsekundách. Oni toho vlastně tvůrci ze Shreka obšlehli víc, včetně scény, v níž si hrdinové „vypůjčí“ oděv barona a jeho syna. I Ebenova až chorobná posedlost slušným chováním se omrzí velice rychle. Děj nedrží moc pohromadě: počínaje naivním rozhodnutím celé královské rodiny jet bez doprovodu do cizí, neznámé země, přes neúnosně dlouhou převýchovu hlavního hrdiny, na které Honza s Valeriánem postavili svůj geniální plán. Počkat, jaký plán? Kromě naučení Honzy etiketě to přece dál vymyšlené neměli! No a tvůrci na tom byli stejně: místo řešení, které se jasně nabízelo (využít k porážce zloducha nespokojené obyvatelstvo Egonovy říše), jsme se dočkali prapodivného dvojitého závěru, kdy nás po otravném souboji v kostele čekala ještě otravnější honička v kočáře. Tohle jsme si na Štědrý den nezasloužili.

O něco slabší než loňský slepý kovář Martin, ale já ty čtyři hvězdičky ráda dám, už vzhledem k určité podhodnocenosti této pohádky (je 26. 12. a film má jen nějakých 46%). Čistě odvedená práce, mile mě překvapila absence ječení (a to i u obvykle stereotypně pojatých postav selky a její vdevekchtivé dcery! a čarodějný pár je zobrazen jako milující, oddaná dvojice, navzdory občasným ostrým výměnám názorů!). Na to, že se po většinu stopáže nic moc nedělo, se na to zkrátka koukalo hezky. Škoda toho minimálního využití ústředního čarovného kamínku a poměrně velké pasivity jak vládců lesa (Javorková a Bahúl), tak bohužel i odvážného mlynáře (opravdu mu musel záchranu milované dívky poradit lesní trpaslíček?) a němé slečny Julie (její sepjetí s lesem bylo využité minimálně!). Nevyužitý bohužel zůstal i Pavel Kříž, jehož po dlouhé době ráda vidím v pohádce v kladné úloze. Chtělo to, aby se kladné postavy výrazněji chopily iniciativy. Závěrečná krize pak klidně mohla být dramatičtější – ale její řešení mělo zůstat v rukou ústředních kladných postav, nikoliv do té doby nepřítomného aktéra (zloduchova otce). Šťastný konec by pak působil zaslouženěji. Pozitivně hodnotím chemii ústředního páru (ač by si zasloužili více prostoru), nádherné lokace i nápadité kostýmy (Martin Kotúček). Dobrá práce!

Ano, čerti se zde nepitvoří, ale bouchat šampaňské by bylo předčasné. Nápad, že čerti jsou „v civilu“ na pohled neroznatelní od lidí a rohy, ocasy a kopyta si nasazují jen při výkonu povolání, není vůbec špatný (třebaže to vyvolává otázku: mají andělé v tomto světě také sundavací křídla a svatozáře?), ale čekala bych, že bude zdůrazněno, že jejich skutečná moc vychází z nich samotných a čertovské atributy nosí jen, aby splnili očekávání smrtelníků. Místo toho se bez svých kouzelných propriet nedokážou hnout z fleku, a to doslova. Pozemskému zloduchovi vlezou sami až do vězení, kde následně jen odevzdaně čekají na popravu a filozofují o smrti. Tato absence šedých buněk se možná dá tolerovat v případě osazenstva čertovské pobočky (koneckonců, řadoví čerti v české pohádce nemusí být žádní myslitelé, viz např. Omnimor s Karborundem), ale nikoliv pak u vládce pekel, nadto ztvárněného Ondřejem Vetchým. Přitom se z této situace dalo snadno scénáristicky vybruslit sdělením, že jen schválně čekali, kam až jejich věznitelé zajdou, aby si tak pojistili jejich hříšné duše. Nebo třeba aby tak dali příležitost hlavnímu hrdinovi, aby sám iniciativně nalezl řešení a napravil, co zpackal. Ale to ne, to už by bylo na pány scénáristy moc komplikované. Co říct víc? Byla to nuda, expozice byla příliš dlouhá, motiv s vynálezy stokrát ohraný, politické narážky moc okaté. Písničky fajn, ale nevhodně umístěné. Krásná Judit Bárdos je po většinu filmu bolestně pasivní; Honzík Cina je tu opět trochu za naivku, doufám, že jednou v pohádce dostane rafinovanější úlohu. Celkově se mi líbila vizuální stránka, pár herců (Vetchý, Cina, Bárdos, Plodková), některé dílčí nápady a písničky. V tuto chvíli slabší dvě hvězdy, možná se na to jednou v daleké budoucnosti mrknu ještě jednou.

Po chvilce váhání dávám plný počet hvězdiček. Ve srovnání se včerejší českou štědrovečerní Princeznou (s půlkou království), je to jak nebe a dudy. Stručné, přímočaré, srozumitelné: přitom je zde jasně vystavěná zápletka, sympatické postavy, špetka humoru (sklerotický „Vogel der Wahrheit“ pobavil), zlo je kategoricky potrestáno a když se biologická i adoptivní rodina tří královských dětí nakonec sejdou u společného oběda, jedno oko nezůstane suché. Za hodinku stopáže mají hotovo, ani se nestihnete začít nudit. Jo, a byli tam moc hezcí psi (živí i vyřezávaní)! Viděno dnes, 25. 12., v televizní premiéře na Das Erste.

Je zajímavé, že se zde podařilo zobrazit naivního, přírodymilovného hrdinu, jemuž se daří působit sympaticky a přiřknutý trůn mu na konci přejeme, ač mu s úkoly pomáhala kouzelná ropucha. Když jsem pohádku viděla poprvé, zarazil mě ovšem oděv tajemné uhlířky, která po lese pobíhá zásadně v plesových šatech, přes které má neprakticky rozevlátý, zato maskovací, plášť. S odstupem času tuto volbu kvituji pozitivně: i pracující člověk se přece může slušně oblíct, a pokud ji živil les, mohla utrácet za módu, proč ne. V rámci série Sechs auf einen Streich se jedná o průměrnou, přímočarou adaptaci s pěknou výpravou a adekvátními herci. Oproti předloze bratří Grimmů tvůrci jen vynechali závěrečnou zkoušku nevěst, které v původní pohádce ještě musely proskakovat obručí :). Za mě tři a půl hvězdičky: v tuto chvíli se přikláním ke čtyřem – ta mluvící ropucha a Kyra Sophia Kahre v roli uhlířky Barbary si to zaslouží.

S českým divákem pohádek je potíž: když se adaptace drží předlohy, dozvíte se z komentářů, že „to není nic nového pod slunce“, když se tvůrci pokusí o vnesení moderních prvků, český divák hromuje „tyhle novoty mi do pohádky netahejte!“ Nabývám dojmu, že Slíbená princezna to schytala za všechny moderní pohádky minimálně od revoluce, tak jednoznačné odsouzení si nezasloužila, třebaže své rezervy má. Možným kamenem úrazu je žánrové zařazení: Slíbená princezna není ani tak pohádkou, jako spíše fantazijním dobrodružstvím, které svým rozvracením kánonu připomíná spíše Princeznu nevěstu či Hvězdný prach než české pohádkové klasiky. Narozdíl od svých zámořských soukmenovců bohužel není tak dokonale vyladěná a téměř každá její přednost skýtá nějaké to „ale“. Tvůrci si na sebe v první řadě ušili bič v podobě příliš vysokého počtu postav a motivů, filmu by prospěla větší semknutost a osekání některých dějových odboček. Skvěle funguje chemie mezi zádumčivým dobrákem Jiříkem a sympaticky aktivní princeznou Čirou radostí, jejich vztah by ovšem uvítal nějaký ten dialog navíc. Potěšilo mě, že hrdince v nesnázích přispěchaly na pomoc vlastní sestry, třebaže jejich scéna s piráty byla neúnosně dlouhá a věčná škoda toho sexuálního podtextu (který zřejmě u jedné z princezen nezůstal jenom u podtextu). Mnohé slovní hříčky byly k pokukání, jinde by si scénář zasloužil výrazně jazykově pročistit a herci místy šumlovali. Z hereckých představitelů vyniká Marta Dancingerová coby titulní princezna, které zdatně sekunduje Honzík Cina, nejslabším článkem byl kníže Honorád Ondreje Koval'a. K čemu nemám výhrady je steampunková vizuální stránka, ta je neskutečně vymazlená do nejmenších detailů a skvěle ladila jak s neutěšeným královstvím zlého knížete, tak s uvolněnou ostrovní říší princezny. A zlo bylo potrestáno bez možnosti nápravy, tak se mi to líbí!

Někteří tvůrci filmových pohádek se zřejmě domnívají, že vnitřní logika, návaznost scén a jasná motivace jednání postav jsou v tomto žánru volitelné atributy. Pánové Rapoš a Šiška jsou toho názorným příkladem. Pro představu pro ty z vás, kteří si tento divácký zážitek odpustili: Drak se chtěl lidem pomstít za (údajné) pošlapání své přistávací Pomněnkové louky. Místo toho, aby jim na hraniční louku zakázal přístup (což se jasně nabízelo), zapověděl sňatky mezi Čechy a Slováky. Proč? Princ s princeznou vědí, kolik lidí je zakleto kvůli drakově kletbě, ale je jim to šumák – klidně mu jdou nadšeně uklízet jeskyni. Cože? Přitom přirozená by byla počáteční nedůvěra/nevraživost mezi nimi a drakem postupně přerůstající v přátelství. Zlý skřet dobrovolně slouží drakovi (ač to nevypadá na nejvýdělečnější flek) – ale proč chtěl zničit dračí vejce, za které byl jeho chlebodárce zodpovědný? Malý dráček se od malička učí česky i slovensky – tak proč v dospělosti jedna jeho hlava mluví pouze česky a druhá pouze slovensky? Proč mladí hrdinové potřebují kouzelné propriety (dračí zub a štětiny) na odstrašení nežádoucích nápadníků/nápadnic, tohle by si snad měli umět vyřešit bez kouzel! Proč začne mladá dvojice řešit zlomení kletby až v poslední třetině pohádky, a ne hned, jak se s drakem skamarádí? Co je to s těmi podivnými skoky v čase (Kolik let trvala kletba? Kolik let trval děj – těch slavností rovnodennosti tam proběhlo nějak moc!). Takhle jsem se během pohádky ptala snad tisíckrát, přičemž tím největším otazníkem pro mě zůstává, PROČ tahle pohádka vůbec vznikla? Její útroby totiž nejsou v pořádku ani s přimhouřenýma očima, jazyková úroveň dialogů je otřesná (tenhle scénář neviděl korektora ani na obrázku) a když tvůrci nevěděli, kam dál, vypomohli si písničkou, lidovou veselicí, čůrajícím chlapečkem nebo klokanem. Přátelé, věřte mi, že špatná slovenština Karla Gotta mi vadila ze všeho nejméně. Nerada dávám pohádce „odpad“, ale dvě milé královny, talentovaná mladá dvojice a nostalgická vzpomínka na Karla Gotta tohle dílo nezachrání.

Ani po druhém shlédnutí o Vánocích 2018 nenacházím na Nejlepším příteli nic, za co bych hodnocení zvýšila, a nad scénáristkou Lucií Konášovou definitivně lámu hůl. Něco tak ukecaného, nudného a přitom prázdného se totiž jen tak někomu napsat nepovede. Jádro příběhu sice tvoří variace na staré dobré Hauffovo Chladné srdce, ale přátelství mezi mladíkem a čertem, které mělo být ústředním motivem celého filmu a ozvláštněním známého námětu, nefunguje ani s přimhouřenýma očima. A to ze dvou zásadních důvodů: 1) Matěj musí za trest Ondrovi sloužit a místo toho, aby se mu hned na začátku přiznal, to do poslední chvíle - poněkud nelogicky - tají, jejich vztah tak nikdy není vztahem dvou rovnocenných jedinců, ale pána a jeho sluhy; 2) jejich takzvané přátelství nemá žádné opodstatnění: nikdy je spolu nevidíme, jak si povídají, vtipkují, pomáhají si bez kouzel nebo spolu jen tak tráví čas. Ondra navíc nemá žádnou distinktivní vlastnost, ostatní postavy o něm říkají, že je dobrý, ale my to nikdy nevidíme - Ondra nevykazuje vnitřní sílu, odvahu ani laskavost pohádkového hrdiny, víme jen, že je chudý dřevorubec. I o Ondrově lásce ke komtese Rézince se spíše jen mluví: např. o jejich prvním polibku se dovídáme až zpětně z Ondrova vyprávění. Mimochodem, asi nikoho nepřekvapí, že paní scénáristka opět zapomněla, že ženské postavy v pohádkách mohou být něčím víc, než jen motivací pro své mužské protějšky. Rézinka je hezká, podle všeho má Ondru ráda, ale asi si holt bude muset vzít toho pana barona, když si to strýček přeje (aktivita: nula). A kuchařka Marjánka je sice do všeho hrrr - a svou posedlostí vdávadlem je matnou ozvěnou Káči z Hrátek s čertem - ale ani ona se nehrne do zachraňování Matěje z pekla... Sokolova postava tam vůbec nemusela být (Ondru na cestě do pekla už popostrkoval Langmajer), Lábus i Liška nasadili své standardní polohy. František Němec je hotový ďábel. Kostýmy, zvláště Rézinčiny šaty, se mi moc líbily. Snad to Janákovi vyjde zase někdy příště, režiséra Korunního prince bych nerada viděla pohádky pověsit na hřebík. Ale příště prosím bez Konášové!

Škoda té první půlhodiny, z níž většina měla zůstat na podlaze střižny. Ze začátku jsem se také nedokázala ztotožnit s trápením malého kluka neopětovaně zamilovaným do kamarádovy sestry: ona na něj byla jako vosa, takže si jen těžko získávala mé sympatie, na druhou stranu bylo těžké fandit hrdinovi, který i po opětovném „ne“ pronásleduje spolužačku vyznáními a dopisy. S přibývajícími minutami naštěstí kvalita Přání strmě stoupala, Albert a Johana si mě získali zážitkovým rande v lunaparku a konec byl velice půvabný. Oceňuji celkové laskavé vyznění, absenci vulgarity a zla. Líbil se mi nádherný vizuál, ověnčený mnoha drobnými vtipnými detaily (jako snaha o omeletu v domácnosti dvou iluzionistů, když z vajíček vypadávají živá kuřátka) a barevné pletené svetry. Chválím i výkony dětských představitelů, zvláště Filip Antonio a Lukáš Březina byli velice přesvědčiví. Za mě příjemné překvapení, u kterého nemám problém se přiklonit k vyššímu hodnocení a dát 4*.