honeysuckle

Z hlediska filmařského řemesla je to ucházejícím způsobem natočená pohádka, k dokonalosti jí však chybí mnoho. Škoda té ukňourané hudby Otmara Máchy a hodně chudičké výpravy. Scénáristická berlička v podobě vypravěče pak nepříjemným způsobem dává vzpomenout na sérii Strom pohádek. Když jsou totiž vypravěčem otrocky odvyprávěny i klíčové pasáže (nejvíce to pak zamrzí u vytouženého happy endu, který je nám naservírován pouze takto „z druhé ruky“), dá se tušit, že je něco špatně. Morálně mám s touto pohádkou zásadní problém: spojení stárnoucího krále s šestnáctiletou holčičkou mi přijde přinejmenším úchylné. Král má princeznu za povrchní, neboť ho soudí dle šedivých vlasů, ale copak se on sám do ní nezbláznil jen pro její mládí a krásu? Dokonce byl ve své „moudrosti a dobrotě“ ochoten si její přízeň kupovat a třeba ji ke svatbě donutit, kdyby na to přišlo. Sorry, přátelé, Cupák je super, ale tohle nezkousnu. PS: dát dohromady starého krále s princeznou si vymysleli čeští scénáristé, ve francouzské předloze nic takového nehledejte; PPS: existuje rozhlasové verze se stejným scénářem, kde krále a princeznu namluvili Cupák a Konvalinková

Jedná se o remake německého pohádkového filmu Das Singende, klingende Bäumchen z roku 1957, který je pro Němce takovou klasikou, jako je pro nás Pyšná princezna nebo Princezna se zlatou hvězdou. Její nová adaptace zfilmovaná v rámci série Sechs auf einen Streich bohužel zůstala tak nějak na půli cesty. Na jednu stranu se tvůrci vyhnuli princi zašitému do medvědí kůže, který strašil v původní verzi (najděte si fotky :), trochu rozvinuli romantickou linku a potěší i přítomnost původní princezny – Christel Bodenstein – v roli bylinkářky. Bohužel se hrubě nepovedl scénář, dialogy neodsýpají tak pěkně jako v jiných filmech z této série a nejasná je i postava trpaslíka/ducha. Narozdíl od po dětech bažícího Rampelníka či trpaslíka ze Sněženky a Růženky posedlého poklady si u jejich bratrance ze Zpívajícího stromku nejste jistí, o co že mu to vlastně jde. Uvěznil tam ty dva mladé, aby je převychoval? Pracuje na sociologické diplomce a potřebuje vědět, jak se lidští jedinci zachovají v krizové situaci? Nudil se a došla mu marihuana? Měl tam ten stromek jenom jako vnadidlo nebo mu na něm skutečně záleželo? Motivace hlavního zloducha tak zůstává otázkou, stejně jako není rozpracován jen načrtnutý motiv ochranitelského otce, který se bojí ztratit jedinou dceru. Naopak bych ráda vyzdvihla velice podařenou výpravu, krásné kostýmy a výkony dvou hlavních představitelů, kteří si ty hádky a pitvoření evidentně velice užívali.

Příjemná fantasy romance, která si bohužel po parádním rozjezdu nedokázala udržet svižné tempo a místo rozvíjení vztahu dvou lidí prostřednictvím dialogu nám připravila spoustu krásně nasnímaného pobíhání po pláži a rachtání v moři. Příliš jednoduchý příběh na to, aby se mohl řadit vedle epických fantasy formátu Pána Prstenů nebo dejme tomu dobrodružných pohádek jako je Bílý medvědí král (který je námětem Drakovi blízký). I tak se jedná o lehce nadprůměrnou podívanou s nádherným vizuálem a sympatickým ústředním párem.

Měla jsem velkou důvěru ve scénáristu, podepsaného pod loňským povedeným Korunním princem, i v režiséra, který natočil moji oblíbenou hudební pohádku O bílé paní. Bohužel tito dva byli během natáčení Pravého rytíře zřejmě v težkém rauši. Výsledek nemá logicky vystavěnou zápletku – chybí vysvětlení motivace jednání čaroděje, proč dal teleportační kámen princezně již do kolébky nebo proč předstírá, že je její zachránce. Postav jak na orloji. Doufala jsem v road trip otce a syna – a ono je to otec + syn + medvídek Novotný + huhňající Martin Kraus. Tím, že po scéně s přízraky ztrácí syn s otcem kontakt a setkávají se až na konci, se závěrečné dokonalé sladění jejich činů stává další logickou mezerou. Vaculík je zobrazen jako negramotný, jednoduchý člověk, který pronáší věty typu ,,Rovnost mezi mužem a ženou? Ha ha ha!" nebo ,,Syn to není, ale i tak gratuluju". Ale nakonec je to on, kdo zachrání den a ještě ho víla pochválí. Vincent jako hlavní hrdina nemá šanci obstát, nakonec nevítězí znalostmi ani mečem a vlastně ani nedokážu říct, čím se kromě záliby v kreslení vyznačoval. Princezna je hezká, předabovaná a snad ještě pasivnější než Slavěna v Princi Bajajovi. Tak nevím, tohle se prostě nepovedlo.

Velký potenciál příběhu dvou princezen a jejich hledání pravé lásky zabila neskutečná, téměř dvouhodinová stopáž, kdy se divák i hlavní postavy topí v moři scén beze smyslu a účelu (loupežníci, ukradený měšec, celá epizoda v hospodě, vévoda jako marod, rozhovor mezi králem a jeho matkou...). K tomu, co zřejmě mělo fungovat jako hlavní zápletka – výroba nejúžasnější voňavky – se dostáváme až v druhé polovině filmu a trpí tím vývoj postav jako takových i jejich vzájemných vztahů. Líbilo by se mi, kdyby se Diana a Tomáš setkali po prvních dvaceti minutách a pak by se sbližovali nad bublajícími roztoky, zatímco Filip by dorazil do zámku a ve spolupráci s princeznou Adélkou by se iniciativně pustil do zahradní architektury, a tak se osvobodil od očekávání svých rodičů. Divákům byl také vyslán nejasný signál scénou, kdy si Diana povídá se sympatickým klukem z hospody – kterému se mimochodem líbí i s velkým nosem – ale pak se po něm slehne zem. Diana se následně rozhodne pro toho neschopu Tomáše, který pořád chce čůrat nebo bumbat. Máknout ho nevidíme, ale voňavkář je to prý na slovo vzatej. Chválím hudbu, chytlavou ústřední písničku, výpravu a casting obou princezen.

Začátek slušný, ale od momentu ztráty vody to s touhle pohádkou začalo jít z kopce. Nejhůře překvapivě vyznívá nejednoznačnost samotné Dešťové víly (v podání Lenky Vlasákové) – na začátku se na radě živlů rozčilovala, že se Květuška s Ondrou nemohou vzít, i když se mají rádi, ale posléze nic nenasvědčovalo tomu, že by jim chtěla aktivně pomoci. Naopak. Projevuje se krutě (vodu nabídne jen Květušce, ne její hodné rodině nebo dětem; Květušku nechává plnit těžké úkoly, třebaže se Květuška neprovinila), cynicky (protože sama lásku prý ztratila najednou vykládá, jak to vlastně nemá cenu) a sobecky (Květušku si chce sama nechat jako novou nej kámošku, proto jí nechce dovolit vrátit se domů). Květuška se nejvíce projevuje fňukáním, pláčem a rozmazanou řasenkou, není to rázná holka z vesnice, kterou by člověk v úloze hrdinky české pohádky očekával. Celé Ondrovo putování je zbytečný zabíječ stopáže a nepřispívá ani Ondrovu charakterovému vývoji, ani příběhu jako celku. Nemluvě o tom, že Gottwald je opravdu neuvěřitelné dřevo a Ondra jako postava je non-stop v módu „mouchy snězte si mě". Ústřednímu páru ani tu lásku příliš nevěříte – Květuška váhá jestli obětovat svůj nebo Ondrův život a on se místo hledání své lásky radši vrátí domů. Zbytečného je toho ale v této pohádce více, třeba celá epizodka s kouzelnými bylinkami (která stejně sloužila jenom jako záminka pro „humorný" výstup Nárožného a Skořepové), loupežníci (kteří svoji oběť probudí, aby se s ní mohli poprat) nebo scéna s vesnickým holičem (proč se šel Ondra nechat oholit před tím než šel domů? to se bál, že by ho rodiče nepoznali?). Ani hudbou se mi Dešťová víla nezavděčí – Hapka většinu soundtracku zrecykloval ze Snu o krásné panně (1995) a Sněhurky (1992) a celému hudebnímu podkresu chyběl nějaký veselý motiv. Ke kladům tohoto filmu bych zařadila kostýmy Evženie Rážové, krásné exteriérové lokace (i když byly trestuhodně nevyužité), herecké výkony několika málo jednotlivců (Skořepová, Nárožný, Zindulka, Kubánková, Skopeček, Krejčíková...) a fakt, že Troškovy uječenosti jsou přece jenom ještě o třídu níž. Cieslarovým nejlepším přispěním žánru tak zůstává jeho dvacet let stará televizní pohádka O Šedivákovi.

I po několikerém shlédnutí u tohoto filmu marně nacházím něco, za co bych hodnocení zvýšila. Tenhle film ze všeho nejvíce postrádá kvalitní scénář a dobře rozvržený děj. Ani po hodině filmu není totiž jasné, kam příběh směřuje, a naopak ty nejdůležitější momenty se odehrají během pár sekund a divák nestíhá. Z logických děr v následujících větách zmíním jen ty nejzásadnější. Král se po letech vrátí z války, propadá depresi, že je jeho země v troskách, a upíše svoji duši ďáblu výměnou za záchranu království, protože je mu patrně zatěžko s tím něco dělat. Jeho „oběť" nemá efekt, země je na tom stále stejně. Být králem, tak tuhle pekelnou službu reklamuju. Princezna Anička je hezká a milá, ale taky se o vládnutí nestará a radši pobíhá po lukách s kořenářkou Apolenou. Král i princezna věří ministrovi Lábusovi, jeho ženě a později i zákeřnému Kvidovi, aniž by bylo jasné čím si tito nepříliš rafinovaní zloduši důvěru zasloužili a proč je hned král (nebo princezna) nevypoklonkoval ze země. Do toho je tam Janžurová, která má na čerty páku – bylinkovou zahrádku, do které tito chodí fetovat. Nemá to žádný valný smysl. Ústřední dvojice je sympatická, ale na plátně jsou vlastně minimálně. Nejasné jsou i skoky v čase, pohyby postav a celé finále s princeznou v pekle a záchranou duší obou králů je zhuštěné do deseti minut. Filipův velký plán a trik se smlouvami nejsou v žádném momentu uspokojivě vysvětleny a i dospělý divák tápe – jak tomu mají rozumět děti, nevím. Mimochodem, i to, že je Filip princ čerti věděli, tak proč to dříve neřekl Aničce a nevaroval krále? Proč ty zbytečné morbidní a nechutné momenty (párátko, pití močůvky, mučení v pekle etc.)? A co měla Holubová s těmi husami a proč si to chtěla rozdat s čertem?! Čert možná ví proč, ale já ne.

Strach už bohužel pro nedostatek nápadů ždímá vlastní filmy. Vedlejší dějovou linku zloducha, který se za každou cenu snaží zavděčit své staré matce, jsme už viděli ve Šťastném smolaři a i ty Trojanovy figurky už působí tak nějak obehraně. Nechápu, proč obsadil do role služebné vynikající komičku Peťu Polnišovou, když jí nakonec ve filmu nedal vůbec žádný prostor. Mádl je bohužel ve všem stejný, aspoň že měl režisér tentokrát štěstí na půvabnou a herecky schopnou princeznu (Eliška Jansová).

Marně hledám nějaké to zrnko vlastní invence tvůrců. Ústřední motiv nadpřirozeného průvodce hlavního hrdiny, jenž díky němu dospívá a nakonec dojde vytouženého štěstí byl použit už mnohokrát a lépe (O Janovi a podivuhodném příteli, O svatební krajce). Tady je ještě ona nadpřirozená bytost mentálně hendikepovaná a místo štěstí nosí problémy, být Johankou tak sudičku okamžitě reklamuju. Hned v natahovaném úvodu zapříčiní její útěk z domova a pro jistotu srovná její dům se zemí, to asi aby se náhodou nechtěla vrátit. Johance štěstí nepřeje ani později a zamiluje se do největšího pitomce v celém království, kterým je shodou okolností samotný princ. Romance a la Tři oříšky pro Popelku bohužel nefunguje, princ je na konci stejné ucho jako na začátku a ještě Johanku sprdne poté, co ta zachrání jeho sestru před nechtěných sňatkem. K tomu všemu jim hraje naprosto otřesný hudební doprovod (opravdu si nepamatuju že by některá pohádka z posledních let měla horší soudtrack). Potěšily mě snad jen půvabné a sympatické herečky: Dominika Zeleníková jako Johanka, Kristína Peláková jako princezna a Szidi Tobias jako královna. A jako fanynka pěkných kostýmů oceňuji recyklaci svých oblíbených šatů ze starších pohádek. Z letošní nadílky (2015) se věru nemohu rozhodnou jestli bylo horší tohle nebo Strachův Svatojánský věneček.

Příběh o vysmívaném klukovi, který s pomocí kouzelného předmětu – nebo v tomto případě naprosto živé zlaté husy – rozesměje smutnou princeznu a získá ji tak za manželku je osvědčený koncept, který známe i z českých pohádek. Tato adaptace přidává k původnímu příběhu jen vysvětlení princezniných depresí (smrt maminky) a postavu zlé královy sestry. Jinak krásné lokace, povedená výprava, sympatičtí mladí herci, příjemný hudební podkres a nápadité animované úvodní titulky. Pohádce by ale prospěla výrazně kratší stopáž – na tak jednoduchý příběh je hodina a půl stopáže skutečně moc. V porovnání s ostatními ze série Märchenperlen (případně Sechs auf einen Streich) je Zlatá husa spíše slabší průměr.