Lichty

Ellis úspěšně buduje atmosféru strachu z toho, jak je to vlastně celé divné a já mu to po celou dobu zcela upřímně žral. Technicky výborně natočený horor, ve kterém motiv sprchy téměř po padesáti letech znovu nabývá významu.

Ne nadarmo se říká, že největším strachem je strach z vlastní minulosti potažmo ze svých vlastních hříchů. Bohužel i když je tato myšlenka tvůrců Sauny zřetelná, její převedení na plátno místy trochu pokulhává a zanechává až příliš mnoho nevyjasněných příběhových odboček. Je to škoda, protože když chce Annila vzbudit hrůzu, skutečně se mu to daří a to vše doprovází parádní hudební doprovod. Zkrátka jen po tom posledním záběru zůstane na patře hořká příchuť, že si s námi tvůrci osmdesát minut prachsprostě zahrávali a že racionalita nakonec utekla někam... někam do bažin.

Kampf jedný hrozně blbý krávy.

Strašně moc kvalitních herců a mě to přesto připadalo, jako že se koukám na nějakou tupou béčkovou polízanici. A že mi taky obtloustlý Mickey Rourke v tom těsném koženém kabátě silně evokoval Stevena Seagala. I tak ale minuty spokojeně kvačí vpřed a ačkoliv vám titulky spolehlivě vypláchnou mozek, herecké charisma celého ansáblu dokáže děravý scénář udržet v mezích akceptovatelnosti. Jen si musíte zvyknout na to soustavné skřípání.

Do poslední chvíle jsem si nebyl jist, jestli je Eskalofrio tak úžasně nadnesené nebo prostě tak stupidně blbé. Až úplný závěr bohužel utvrdil mé podezření, že Španělé berou své horory až nezdravě vážně (viz námětem velmi podobné Bosque De Sombras) a tento film je bohužel dalším zářným příkladem. Junio Valverde by si měl urychleně dojít na plicní - to jeho vzdychání by slyšela i hluchá bába na fotbalovém stadionu.

Úžasně křehký příběh, který mi svým způsobem připomínal Kingovo Stůj při mně a jiné bravurní snímky o přátelství. Výborně vylíčené charaktery, opravdu skvostná kamera a scénář, který netlačí na pilu a zvolna naslouchá jednomu zvláštnímu letnímu dobrodružství. Severní kinematografii našimi rutinními příběhy se asi nikdy nebudeme moci ani přiblížit.

Mám v hlavě zmatek. Bylo to myšlenkami nabité drama s přesahem, nebo jenom jedna dlouhá onanie (nebo spíše felace) Vincenta Galla? Tak či onak mě The Brown Bunny spíše štval a závěrečná zápletka dojem nijak výrazně nevylepšila. S hranicemi geniality, kterých se Gallo dotknul svým Buffalem v šestašedesátém to bohužel nemá pranic společného.

Chvílemi méně a chvílemi více stylová povídka o skříňce plné bohatství, mající bohužel těžce sestupnou kvalitu. Škoda. Brian King měl k dispozici velmi zajímavé herce v hlavních rolích, ale nedokázal udržet houstnoucí atmosféru, ze které ke konci zbyde skutečně jenom torzo. I přes obskurně špatnou technickou stránku má však Night Train něco do sebe. A svojí svižností se mi líbil více, než mnohem vážněji pojatý Transsiberian.

Nepochybuji, že se v té noci nad New Yorkem něco vznášelo a že se v tom velmi ujetém příběhu alespoň na chvíli každý našel, ale mě tam zkrátka nějak scházelo ono kouzelné něco. Michael Cera a Kat Dennings byli výborní, stejně jako našlapaný soundtrack. Zkrátka jsem se v těch devadesáti minutách nedokázal s hlavními postavami dostatečně sžít, abych ke konci cítil tu nepopsatelnou touhu jít s nimi ve čtyři ráno pařit na Králíky. Přesto příjemný a neurážející nadprůměr.

Unikátní film s příjemně zasněženou atmosférou, kterému se daří to, co se jiným podobným dramatům povětšinou nevede. Celá parta hlavních postav je totiž od prvních minut velmi sympatická a těžko říct, zda na tom má větší zásluhu Rosenbergův scénář, Demmeho režie nebo opravdu parádní casting. Jedna z mála významných rolí Timothyho Huttona, který dokazuje, že by si zasloužil mnohem větší pozoronost diváků. A Natalia Portman? Z její bezprostřednosti přímo mrazilo v zádech. Skutečně kouzelné!