Lichty

Neuvěřitelná symfonie lidského života, který byl sice odlišný, ale přesto tak podobný tomu obyčejnému. Film, který za stošedesát minut své stopáže nemá jediné slabé místo, a kterým vzdávají tvůrci hold jednomu z nejlepších povídkářů amerických literárních dějin. Je sice pravda, že začátek z domova důchodců je z celého filmu ta nejvybroušenější část, ale Eric Roth nepřestává svým scénářem překvapovat až do samotného závěru. Po poslední scéně mi tak zůstál na patře zvláštní pocit, že jsem zhlédnul něco obzvlášť podivuhodného. Drahého i výpravného, ale taktéž lidského a pravdivého. David Fincher dost možná natočil svůj nejlepší snímek kariéry a odvolání jeho projektu Setkání s Rámou mne nyní obzvláště zabolelo. Věřil bych mu. Je totiž podivuhodný.

Gratuluji a děkuji Mendesovi, emoce a těžké mrazení v zádech se mi letos zatím vyhýbaly. V Revolutionary Road totiž jako by nic nebylo umělé a DiCaprio s Winslet, kteří rozhodně mají co hrát, podávají výkony hodné skutečně jen těch nejlepších současných herců. Nechce se mi rozepisovat více, takto by totiž mělo vypadat silné drama. Tak a ne jinak.

Eastwood se (možná) loučí s hraním v podobě velmi silné postavy, charakterního důchodce Walta Kowalskiho, kterého si díky jeho suchým hláškám snadno zamilujete. Bezchybná je ale jak Eastwoodova postava, tak jeho téměř neviditelná režie a hromadami citu a sympatičnosti protkaný scénář. Kopa úderných černohumorných hlášek se zde velmi jemně dotýká přátelství mezi starým mužem a jeho téměř ještě dětským sousedem, což mi trochu připomnělo ty nejlepší pasáže z Kingova románu Srdce v Atlantidě. Od té překrásné závěrečné písničky jsem tedy odcházel jen s jediným pocitem - Clint byl a stále je naprostý bůh. Jen s tím zařazováním filmu do kronik světového dramatu bych byl zatím opatrný. Sílu příběhu o Fordu Gran Torino ukáže až čas.

Už jenom fakt, že šerif Harris a jeho zástupce Mortensen mají nahánět bídáka Ironse, budí tak velký respekt, že Appaloosa zavání střelným prachem už dopředu. Nakonec má ale kupodivu nejblíže ke komorní Krajině střelců. Příběh se dotýká několika témat najednou a ani jeden z hlavních hrdinů není nakonec popsán jako vyloženě obavy vzbuzující postava (Harris má dokonce problémy s ženami a výslovností). Zarazilo mě tedy, že je Appaloosa spíše příběhem o lásce k ženě, nežli o tom klasickém, pro westerny rozhodně typičtějším, dělání pořádku. Bohužel jsem ale od takových herců v hlavních rolích očekával o něco "chlapáčtější" záležitost a moje víra v řádnou westernovou tečku nakonec také nebyla vyslyšena. Přesto má Appaloosa něco do sebe. Je totiž neuvěřitelně suchá, uvěřitelná a díky svému zvláštnímu, leč trochu vleklému, feelingu rozhodně lepší, než 3:10 Vlak do Yumy. Fajn herci, fajn hudba, ale něco jako by tomu scházelo.

García má zvláštní dar, že dokáže držet diváka v pozoru, i když mu vlastně nemá moc co nabídnout. Passengers jsou totiž lehce zmateným mixem všemožných žánrů, který až příliš sází na závěrečnou pointu a bohužel se nevyhne několika viditelným logickým nesrovnalostem. Jenomže García je velký režisérský talent, kterému se velmi úspěšně daří držet napětí a svou práci odvádějí i herci, zvláště tedy ti ve vedlejších rolích (Morse, DuVall, Wiest).

Samuel L. Jackson svým pohledem stále dokáže vyděsit, ale jinak se v Lakeview Terrace cokoliv zajímavého hledá obtížně. A bohužel i ty záchvěvy příjemného jiskření dvou ústředních herců vrací zpátky na zem extrémně blbý závěr. Neil LaBute nic nemrví, příběh však silně postrádá tah na branku.

Clona má štěstí, že má v hlavní roli velesympatického Joshuu Jacksona, který trochu drží na uzdě příšerně hrající Rachael Taylor. Jinak se ale sází na stokrát omleté lekačky, příběh, který snad vymyslel nějaký automat na scénáře a kupodivu relativně slušně natočené hororové momenty. Vše zkrátka sedí na svém místě, ale příběh uplyne za svých pětaosmdesát minut bez jediné výraznější scény. A český dabing navíc zhatil celkem gradované finále geniální hláškou o "tvarožníku". Nutno slyšeti...

Vědět, že se budu při pokračování mé oblíbené komedie smát pouze jednou, a to konkrétně tanci Richarda Genzera na televizní obrazovce, asi bych na nové Sněženky a Machry ani nechodil. Ona kouzelná nahodilost prvního dílu se mění v nepříjemnou nucenost, která je divákovi podstrkována od první do poslední minuty filmu. Vždyť přece stačí, že přijde Viky Cabadaj, ten frajer s patkou na hlavě, a radostně procedí hlášku starou pětadvacet let nebo že se Radek Převrátil, tlustý to idealista, něčím propadne. Kde ty loňské sněhy jsou, ptají se hlavní hrdinové a bohužel je to i otázka, zcela vystihující celý film. PS: Jenomže nic není tak černobílé, jak se zdá. Johnův scénář má viditelné díry, ale zároveň se drží zásadní otázky ohledně stárnutí, která vzhledem ke konci působí o to depresivněji. Dva dny po projekci tak ve mne ten špatný dojem trochu ustal a nové Sněženky dostaly reálnější a o poznání lepší obrysy.

Sofistikované drama na způsob Davida Lynche nebo jenom totální zkouřenost? Thriller, který postrádá jakýkoliv smysl, postavy zde nemají sebemenší logiku (např. ten soudruh ze suterénu Kristkova domu) a scénáristické obraty v ději více než zarážející. Film, který nemá obdoby, jelikož po pětaosmdesáti minutách končí, ne aniž by vyřešil nějakou otázku, ale aniž by nějakou otázku položil. Jedna hvězdička za to, že jsem byl celou stopáž filmu jako na trní. Bohužel ne díky závažnosti příběhu, ale protože jsem nevěřil, jak mohl autor Údolí včel sesmolit takovou bezbřehou stupiditu.

Na pomezí mezi hororem a pohádkou stojí mladá upírka Eli, která bydlí v paneláku a zamiluje se do dvanáctiletého smrtelníka Oskara. A díky této křehké rovnováze se zároveň zrodil jeden z nejlepších hororů posledních let, který bych mohl přirovnat leda tak k mexických filmům Guillerma del Tora. Neuvěřitelná (téměř nevídaná) atmosféra švédského předměstí totiž vytváří drama tak mrazivé, jako čerstvě napadlý sníh. Výborná hudba, režie, kamera a parádní herecké výkony obou dětských hrdinů (zvláště Lina Leandersson je úžasná). Jednoznačně zatím nejlepší film roku. PS: Po třech dnech od uplynutí projekce jsem nabyl dojmu, že jsem právě viděl něco, co by se mohlo stát kultem.