pytlik...

Film bezesporu pozoruhodný. Zaujala mě jistá ideová neukotvenost postavy, kterou hrál Dlouhý. Tak zaprvé, jeho zápaďácký vzhled, zejména ty černé brýle, to byl jasný atentát na kulturu. Za druhé, poněkud ironicky odpálkoval neodolatelnou Vašutovu nabídku na účast na brigádě a hlavně, skoro varoval třídního nepřítele před zaslouženou odplatou, které se mu na sladkém ostrově svobody ze strany vousatého proletariátu zajisté dostalo. Naopak naprosto unesen jsem byl z Mistrikového Einsteina, tohoto herce si okamžitě dávám do své topky, ačkoli jsem žádný jiný film s ním dosud neviděl. Ten jeho pohled, upřený do nekonečna, ten jeho klid, který z něj vyzařoval, něco jako z Putina. Člověk by mu ty zásadní objevy ve fyzice v pohodě uvěřil. Ovšem podobně jako Putin, asi i Mistrík klamal tělem, když tak čtu jeho biografii tady na stránkách. Jinak musím uznat, že ten konec se fakt nepovedl, scénárista si evidentně chtěl ušetřit práci. Takže ho neuhodla ani spolubydlící, která tvrdila, že se děda objeví v budoucnosti zestárlý a zešedivělý, ani já, který zastával pesimistické stanovisko, že se neobjeví, pouze se naplní ta prázdná urna. Nesmíme zapomenout ani Vašuta. Možná i někoho jiného než mě zaujal jeho poněkud zmatený výkon, jako by byl v šoku, jako kdyby nevěděl, čí je. Vrtalo mi to hlavou, pátral jsem po příčině, a důvod je nadmíru vzrušující: Vašut byl zvědavý na svou budoucnost, co bude dělat, až bude velký, a přenesl se během natáčení funkčním exemplářem stroje času třicet let dopředu. Mladý kluk jako on má přeci spoustu ideálů, chce být tu kosmonautem, tu kovbojem, tu popelářem... no a on si po návratu vyhledal ve slovníku slovo "prostata" a zjistil, že se rozhodně nejedná o typ kosmického paliva.

Zajímavá šoková terapie - kluka dají do adoptivní rodiny, která bydlí kdesi na samotě v lesích, které jsou ustavičně ponořeny do mlhy, kde vedou v blízkosti koleje a každých pět minut tam houká vlak, ačkoli chlapec přišel o rodiče na železničním přejezdu za podobných povětrnostních podmínek; Brodský zde vyřkl podobnou myšlenku jako v seriálu Návštěvníci, totiž že kostka hozená do vody dělá kruhy - patrně se tedy jedná o jeho vlastní úvahu; no a ti klauni - já je už v dětství neměl rád, jasně, každý se nějak živí, ale to už je snad lepší a důstojnější vybírat popelnice.

Film dokazuje starou známou pravdu, že skvělí herci sice zahrají výborně i sebeslabší roli, ale chabý děj tím nezachrání. Možná je pak výsledek ještě o to víc tristnější, kdyby v tom nepřesvědčivě účinkovala nějaká dřeva, dalo by se tomu i zasmát. Zajímavost: Jak vidno ze seznamu herců, roli Nového syna hráli Robert Bate a Robert Bate-Stein. Nejedná se o tiskovou chybu, skutečně taková dvojčata existovala. Jejich rodiče totiž byli zatížení na jméno Robert, tak obě svá dítka nazvali stejně. Na jednoho volali "Roberte" a na druhého "Roberte Steine", protože ten už odmala nejradši stříhal nůžkama papír. Jinak nutno říct, že oba doplatili na svůj příliš moderní vzhled, a tak si už v naší kinematografii neškrtli. Jejich zkouřený pohled by se totiž spíš hodil do dnešních filmů o mladých uživatelích marihuany než do role nadějného sportovce v budovatelském snímku. Pozornému diváku také zajisté neunikla výrazná kruhová prohlubenina mezi Kreuzmannovýma očima. Stejný ďolík měl i v týle, ale tam mu ji zakrývaly zbytky vlasů. Tento herec byl totiž padouchem nejen ve filmu, ale i v normálním životě. Jednou na Silvestra hrál v menší společnosti partičku karet, byl odhalen, jak podvádí, jeden z méně flegmatických protihráčů vypěnil, vytáhl revolvér a vpálil mu kulku mezi oči. Naštěstí jeden účastník těsně předtím absolvoval tovární kurz první pomoci, takže si věděl rady. Bez ohledu na to, že je teprve deset hodin večer a půlnoc tedy ještě neodbila, načal dvě šampáňa a zátky z nich narval do obou otvorů v Kreuzmannově hlavě. Kreuzmann se po této operaci cítil fajn, jen trochu přiopilý, protože nebyl čas zátky umejt.

V dětství na mě tenhle film působil jako zjevení. Strašidelná tématika (pardón, vlastně duchařská) a velmi povedené triky. Zatímco v ostatních pohádkách jsem písničky nesnášel, neb na dechovku jsem ještě nebyl dostatečně mentálně zchátralý, tady se Uhlířovi podařily velmi chytlavé popové melodie. No a Vávrová, to byla moje dětská láska, i když tedy mě tedy zklamala, když jsem se dozvěděl, že je o pár let starší než já. Ále co, stejně by z toho nic nebylo. Ani pusu bych jí dát nemohl, protože pak už bych neměl žádnou, nemohl bych jíst a potupně zemřel hlady.

Film je důkazem, že se pánové na jevišti v cimrmanovských hrách nepřetvařují, neboť i v civilu jsou stejně roztomile prkenní, a to jak v pohybech, tak mluveném slově. Jinak se divím, že cenzura toto dílo pustila, když je ve snímku tak nelichotivě zobrazena. Komunističtí funkcionáři přesně odpovídají tomu, jak si je ze socialismu pamatuju, až z toho mrazí. Zvlášť ta soudružka, která s vážným a rádoby hloubavým výrazem vytýká, že povídání o teplé a okluzní frontě nikdo nepochopí, je naprosto krystalickým exemplářem, na úřadech a školách se podobnými zjevy jen hemžilo. Film je cenný i tím, že se jedná o jednu z mála příležitostí, kde je možno vidět hrát i Jaroslava Vozába, a publikum mi připadá daleko živější a vděčnější než na pozdějších DVD.

Nejlepší komedie 60.let. Na rozdíl od většiny zde se mi líbily všechny tři části v podstatě stejně. Jenom mi vadí, že film tak nějak nerozhodl, kterýže věk je ten nejkrásnější, jestli 20-30, 50, nebo důchod. No, tu první hranici bych vyloučil... neboť jestli jako tohle mělo bejt moje nejlepší životní údobí, tak to mě teda podrž voči. A vzhledem k tomu, že ani k padesáti, natož k důchodu jsem se ještě nedoplazil, tak o tom nemůžu rozhodnout... holt se nechám překvapit. Možná bychom měli věřit těm stařečkům ve filmu, protože oni přeci už všechny tři etapy prožili, tak mohou srovnávat. No na druhou stranu, paměť jim už tolik neslouží, tak jsme zase tam, kde jsme byli, nevíme nic!

Ne sice příliš humorné, ale tak perfektně zahrané, že ačkoli jinak párky vůbec nejím, teď jsem spořádal všech pět nožiček, co jsem našel v lednici (jeden párek byl asi invalida, chudák).

Mi to moc srandovní nepřišlo, zvláště u toho topení potapěčky jsem se za břicho tak nějak nepopadal. Zdálo se mi, že Vincent se dosud neoženil proto, že jaksi nebyl tak zcela 96%. Soudím tak z poslední scény, kdy ve vaně stojí tak jak ho pánbů stvořil (pravda, jen o něco větší) a evidentně ho přítomnost oné blonďaté krasavice nechává zcela v klidu. No, i když, blonďatá krasavice... mi poněkud připomínala Paroubkovu manželku (tu druhou!), a v jejím případě bych jako 4% působil i já.

Film je sice označován za komedii, ale poučí víc jak většina dokumentů na čt2. Třeba já si z něho odnesl následující desatero: 1. Když plánuješ něco nekalého, nedokazuj si odvahu diskuzemi s policajtem. Za a) si tvůj ksiftík zapamatuje a za b) pošle na příslušná místa echo, že se blíží inspektor, tím pádem se počet pozorných očí minimálně ztřicetinásobí 2. I když udavačema pohrdáš, předcházej si je 3. Večer před akcí nepodceňuj přípravu, pořádně se vyskákej, ať ti druhý den éros neobluzuje smysly 4. Pamatuj, že k nesmělému úsměvu, kterému žádná žena neodolá, musí mít člověk talent. Třeba já ho vyzkoušel na kolegyni, co sedí naproti mně v práci, a dostalo se mi reakce, že prý mi říkala, že dát si místo oběda půlkilovou nutelu nebyl dobrý nápad. 5. Jsi-li vášnivý zubař, přesvědč servírku z maloměsta, že na ni v Praze čeká štěstí, ve vlaku si s ní pak náramně užiješ 6. Ne každé desatero musí obsahovat deset mouder.

Pár poznámek: 1. Že Hamrovi nikdy nevlastnili hlídacího psa, nebyla náhoda, dokud Havelková alespoň trochu vládla silami, žádného nepotřebovali. 2. Seriál alespoň zezačátku nepůsobil úplně černobíle, vyznamenávala se zejména výše zmíněná Havelková („v pohraničí je velký bohatství“, „k čemu by byla válka, kdybychom si nepolepšili“), hezky ukazoval, že Sudety byly pro Čechy to, co klondajk pro Američany. 3. Jaký je rozdíl mezi Colombem a Moučkou? Moučka má skleněný obě oči. 4. Třetí díl byl plný zázraků – nejmladší z rodu Hamrů zestárl během měsíce o dvacet třicet let, zatímco ostatní zůstali stejní, Vala přišel během chvilky ke třem dětem a kverulanta Lohniského nabila atmosféra v únorové Praze natolik, že se stal nadšeným komunistou. 5. Ve čtvrtém díle už byli všichni komunisti na přesdržku, a tak mi udělalo velkou radost, že časem přes tu držku někteří dostali (Vala pořádně od osudu, Pešek aspoň tak symbolicky, když po několika dílech šel do penze, juchů) 6. Komunisti měli pravdu, jednotná zemědělská družstva skutečně náramně zvedla úroveň života. Lidi přestali pracovat a stejně neumřeli a měli se dobře. Jenom Hamr tuhle vymoženost nepochopil a v době masopustu místo veselení nosí dobytku kbelíky s vodou, aby ostatní morálně zahanbil. 7. Anglický překlad názvu seriálu je špatně, správně by měl znít „Youngest of the Iron-mills Family“. 8. Dlouhé spory se vedou o to, kdo vlastně udal Prachaře, kdy si pro něj příslušníci veřejné bezpečnosti přišli těsně před tím, než provdal svoji dceru za Hamra. Podle mého názoru se udal sám, neboť slyšel od kovaného komunisty Bláhy, že „svatebčani pojedou na obřad všema našima traktorama!“, a té ostudy prostě nechtěl být svědkem. 9. Se divím, že Jeníka Hamra, když byl takovej odborník zejména přes semeno, nenapadlo jednoduché řešení neustálých překážek, které okolí kladlo jeho vztahu se Šulcovou. Měl jí zkrátka naprcat dítě a bylo by, rodiče už by se určitě neodvážili stát v cestě. 10. Překvapilo mě, že jednoho z družstevníků hrál i strýček Jedlička, ale ono je to logické… Družstvo nemělo peníze na skutečná hospodářská zvířata, a tak je Jedlička před kontrolou imitoval (tzv. systém Potěmkinových JZD). 11. Pořád mi není jasné, jak Hamr z lemplů vychovával pracanty. Jeden díl končí tím, že Hamr sebere otráveným členům zuboženého družstva záhumenky, začne prodávat písek z pískovny a v dalším dílu už si vozí zadek v luxusním vozu a je předsedou nejbohatšího družstva široko daleko. 12. Ten starej komouš, kterýho hraje někdo, jehož jsem viděl poprvé v životě, jehož jméno neznám a ani ho v tom místním telefonním seznamu účinkujících hledat nemíním, byl dokladem, že se socialismus v šedesátých letech alespoň v některých oblastech zcela vyrovnal západním společnostem. Páč ty jeho nápady lze vysvětlit pouze intenzivním braním LSD. Sloučí neúspěšná družstva s veleúspěšným, předsedu veleúspěšného družstva Hamra sesadí a dosadí do vedoucí funkce kádra z jednoho neúspěšného družstva. A sesazeného pošle studovat do Prahy, nešťastný divák pak dva díly musí poslouchat jeho lamentace, jak už je ve třiceti na učení děsně starý. 13. Hamr, kterej v padesátých letech zachránil družstvo prodejem písku, tvrdě a pohrdavě odmítá podobné nápady podnikavých družstevníků v r. 1968. 14. V souvislosti s bodem 13 – Zatímco pro Rychlé Šípy byla nejhorší nadávka „plantážník“, pro Hamra je to „živnostník“. Ještě jsem neviděl nikoho, kdo by tohle slovo pronášel s takovým odporem jako Satoranský (snad kromě ministra Mládka a jeho parazitů). 15. Dietl mě překvapil, že se padouch Prachař objeví v dílu o roce 1968 mi bylo jasné, ale rozhodně jsem nepředpokládal, že se tam objeví jako kajícník a nakonec uzná, že měl Jeník Hamrů pravdu. No, asi se vše připravovalo na červenoknihovní závěr, přece jenom uvědomělý předseda si nemůže vzít dceru nepolepšeného reakcionáře. 16. Hamr byl jasným příkladem, že i mamánek to může dotáhnout na místa nejvyšší. Do čtyřiceti padesáti u maminky a jen co mu umřela, si tam nastěhoval další babu ze sousedství (babu jako doopravdy babu, né babu jako přenesenou babu).