Sigurd

Joe Wright je neobyčejný režisér. Pro svůj debut si vybere knihu, která by představovala oříšek i pro zkušeného harcovníka. A hle, i jeho další snímek vychází z knižní předlohy. Velice náročné, jak jinak. V souvislosti s Pýchou a předsudkem se často vyzdvihovala její vizuální výjimečnost. Avšak to co, Wright rozpoutal v Pokání nemá obdoby. Vizuální orgie, kterých se nenabažíte ani po dvou hodinách. Dokonalá filmová kompozice zvuku a obrazu opravdu předčila všechna má náročná očekávání. Představy ze stránek knihy vzaly za své. Wright nabídl nové, lepší. Krásný romantický příběh představil věren čtenáři bez příkras, ale zároveň již neohroženě svým typickým rukopisem. Sladká nevinnost parného a fatálně osudového léta. Navazuje krutá realističnost spojeneckého ústupu a končíme v chladném prostředí pokání. Každičká scéna, kterýkoliv jednotlivý záběr a tají se dech. A tolik citovaná scéna u Dunkurqe. Ta vám ho nekompromisně vyrazí. Herecké obsazení se ukázalo jako dobrá volba, především vynikající James McAvoy si svým výkonem sebevědomě říká o velkou roli. Knihou jsem byl spokojen, ale až film mě naprosto uchvátil. Jakékoliv jiné než absolutní hodnocení by proto bylo urážkou.

„Tradiční animovaný film je mrtev, ať žijí Divoké vlny!“ Ne, nebojte se Divoké vlny nemění žádným způsobem žánr. Zneužil jsem této nadsázky jen v čiré radosti nad jejich originalitou, jevem poslední dobou takřka na pokraji vyhynutí. Výborný nápad si žádal odpovídající zpracování a to se naštěstí dostavilo. Animací dokument o tučňácích sice nikterak nevybočuje z průměru, narozdíl od také letošního Ratatouille, na druhou stranu potěší například kvalitním dabingem. Slabší příběh a nějaké to drobné moralizování bohatě převáží vrchovatá porce zdařilých gagů. Jeden z nejlepších animáků roku 2007. Více mu podobných!

Na film Občan Havel jde nahlížet mnoha způsoby. Není to typický dokument, vždyť ani neměl ve své původní myšlence zamířit do kin. Neskandalizuje, nezbožšťuje, „jen“ nahlíží do prezidentské kuchyně (a to i doslova). Laskavý střih (vyhnutí se těm nejkontroverznějším tématům) a vnímavá kamera představují Havla v každodenních situacích jeho nadmíru zajímavého života. Ano, vyskytuje se zde hodně humoru, i to však nejlépe vystihuje Havlovu osobnost a to jakými lidmi se obklopuje. Výbuchy smíchu nad Havlem otcovsky oprašujícím sako V. Klause, střídá absolutní ticho scény pohřbu Olgy Havlové. Záběry zdrceného Havla postávajícího tiše za závěsem dokázaly paralyzovat celé kino. Je smutné, že spousta lidí se při svém hodnocení nechá ovlivnit vlastními empatiemi k osobě pana exprezidenta. Tento snímek je tak pro mě především životní dílo pana Kouteckého, který naplno využil jedinečné příležitosti a natočil celosvětově unikátní film.

Tak tohle opravdu nemuselo být. Poprvé se to nepovedlo, tak proč to nezkusit napodruhé, řekli si k divákově smůle tvůrci. Celá tahle Beanova jízda je vlastně jen osmdesát minut trvající bezohledné mučení. Podivný „příběh“, vtipy bez pořádné pointy, staronové skeče a hlavně konstantní nuda. Překvapil mě také Atkinsonův přístup k roli. Beanovy změna spíše uškodila. Neztrácejte s tímhle filmem čas a raději se podívejte na seriál či vydařenou Univerzální uklízečku.

Co to je? Černý chlápek se díky vlastním schopnostem dostane ze dna až na vrchol. Americký sen? Ne, Americký gangster, snímek, jenž provází pověst skutečného skvostu žánru. Nejoceňovanější herec tmavé pleti, nejlepší záporák, pro někoho nejlepší režisér...? Těch nej. je tu na jeden film víc než dost. Není to také největší hype roku? Naštěstí ne. V této filmové rovnici je jen jedna neznámá. Může se Americký gangster zařadit mezi ty největší legendy? A vskutku, již od prvních minut je jasné, že tentokrát Ridley míří opravdu vysoko. Bylo by zbytečné pronášet „neotřepané“ věty o zraní jako víno. Ridley Scott již mnohokrát (a zejména na počátku své úspěšné kariéry) dokázal, že točit umí. Americký gangster je mafiánský epos par excelence. Silný, tradiční, leč originálně pojatý příběh dle skutečných událostí pod Scottovým, netradičně umírněným režisérským dohledem, navozuje tu nejlepší možnou atmosféru. Té se muselo podřídit i ústřední herecké duo, ve kterém je R.Crowe, nejen vlivem menšího prostoru, ten, co tahá kratší konec. Resumé? Dokonalá ukázka filmového řemesla, na kterou by se divák vydržel vděčně dívat celé hodiny. Film, který se nemusí stydět ani v té nejlepší společnosti.

Once je možná někde nadhodnocován, ale rezolutně odmítám tvrzení, že je to jen hype. Na to má pohádka o tom, jak se popelka stala princeznou nepřehlédnutelné trhliny. Statisíce diváků a miliónové tržby se nekonají. Pozitivní kritika není všemocná. Ano, Once má do pořádného filmu asi tak daleko jako režisér Troška k oskarům. Nehonosí se top hereckým obsazením, hrají zde i neherci. Místy dokonce film připomíná domácí video. Tak proč k sakru, tak skvělá hodnocení? Prostý až banální příběh by bez již zmíněných úchvatných písní neuspěl. Hansardovu naléhavému hlasu nejde uniknout. Strhne vás prudkostí, pohladí melancholickou melodií, sváže refrénem. Avšak ani to není úplná odpověď. Příčinou křehké krásy snímku může být i fakt, že tahle romantická pohádka připomíná realitu. Životní příběh Irglové a Hansarda. Krásný, prostý, upřímný, dojemný... Tyto a další přívlastky může mít kdejaký doják, ale tím zvláštním nepopsatelným a neopakovatelným kouzlem se může pochlubit jen malá řádka z nich. Například Once.

Také už vás otravují stále ty samé fantasy, paradoxně bez špetky fantasie? Vždycky se nakonec necháte zlákat a pak se v kině k smrti nudíte a nezbude vám nic jiného, než vzteky okusovat sedačku, či objímat přítelkyni (případně obráceně)? Nebojte se, Hvězdný prach vás nezklame a spolehlivě upoutá vaší pozornost. A oprávněně. Volná adaptace Gaimanovy útlé knížky si na nic nehraje a aniž by ztratila něco ze svého kouzla vypráví prostý příběh plný kouzel. Nemá příliš smysl zamýšlet se nad dějem. Ano, není zrovna originální, řeknete si. Tohle už tady bylo. Samozřejmě, tradičních pohádkových motivů se tu poflakuje dost a místy se zdá, že se tvůrce zbláznil a pospojoval k sobě vše, co mu zrovna přišlo pod ruku, teda pero. (ostatně, co by jste chtěli od člověka co píše jedině v noci,že?) Opak je pravdou. Nic tu není na víc. Čeká vás jízda prošpikovaná vtipem od začátku do konce. Velmi příjemné je i obsazení. Mladé hvězdičky(Cox, Miller) válejí po boku zkušených matadorů (De Niro, Pfeiffer), kteří si role labužnicky vychutnávají. Krásné pohádky prostě stále žijí! Kdo ještě nezapomněl snít, má dveře do Neilova světa otevřené.

Už od prvních minut vám přijde Mr. Brooks zvláštní. Vraha znáte a ani odhalení jeho schizofrenie kupodivu není součástí „překvapivé“ pointy, protože se hraje s odkrytými kartami a vrahova nemoc je známa již od začátku. Pan Brooks není nemyslící psychopat. Je to prostě jen ...milující otec s jednou malou úchylkou. Miluje zabíjení. Brzy po seznámení s hlavním hrdinou je jasné, že označení průměrný thriller nebude naštěstí na místě. Mix originální zápletky, klasičtějšího zpracování, notné dávky černého humoru a v neposlední řadě překvapivě kvalitního obsazení prostě funguje. Hlavně Costnerovi se jeho chladný, inteligentní vrahoun velmi vydařil. Na druhou stranu věřit, že zrovna tímto filmem se Kevin znovu dostane na filmové výsluní (po kolikáté už?), je asi stejně marné jako posílat vzkazy v nějakých pitomých láhvích. Škoda jen rozvleklého scénáře. Mr.Brooks ztrácí dech příliš brzo.75%

Příjemné komorní romantické drama, které věrno době svého vyprávění nikam nespěchá a tak prostý příběh nabírá na obrátkách jen pozvolna. O to víc prostoru je zde věnováno ústřední herecké dvojici, jejíchž jména hovoří za vše. „Chameleón“ Norton nesleví ze svého obvyklého nadstandardu a Naomi Watts? Ta se s ním výtečně doplňuje. Snímek se nehonosí nějakou rádoby zásadní myšlenkou. Je „jen“ o lidech a době ve které žili. O trnité cestě k poznání a porozumění. Přidejte si k tomu atraktivní prostředí Číny začátku 20.st. i povedenou hudební kulisu a není nad čím váhat. Takový film nelze jinak než doporučit.

Po úspěchu drsného Sin City přichází další Millerova adaptace. Mimochodem, možná ještě drsnější. Film v mnohém nezklame. Čekáte avizované vizuální orgie? Máte je mít. Takovou Bitvu u Thermopyl z hodin dějepisu jistě neznáte. Přestylizované obrázky, dynamický střih, kamera – vše podřízeno hlavnímu jmenovateli celého filmu. Boji. Bojové scény jsou pro tento film klíčové, ač brutální a lehce odtažité, jsou to právě ony, co vás oslní tak, že si i slávista s chutí zařve S-P-A-R-T-A!!! Příběh je samozřejmě jednoduššího ražení, to nikoho nepřekvapí a snad ani nezklame. A nad tím, že je okleštěný jak eunuchové na perském dvoře ukápne jen slza skutečného znalce. Na druhou stranu, když jednou začnete vyprávět příběh v určitém tempu, je ve vašem vlastním zájmu (teda pokud vám neříká pane parta zlatých plešounů), nastavenou rychlost udržet. Proto zde zklidňující pasáže (které nemají z komiksem nic společného), střídající zběsilé tempo litého boje, působí uměle a jako snaha zaujmout naše drahé polovičky a další křehčí části publika. Fuj jak prvoplánovité, říkáte si. Smrdí to penězi? Jasně. Popcornová zábava? Samozřejmě. Počkat, zábava? Přesně tak! Kašlete na realističnost, tohle je o stylu, akci, patosu a …popcornu. 70%