marhoul

Sedět na více židlích zároveň se nevyplácí. V některých momentech moc pěkné, celkově slátanina, kterou jsem se ani nesnažila pochopit. Vhodné jen pro ty, kteří k smrti rádi koukají na Jackmana, třeba jako já, vypnutý zvuk vůbec nevadí.

V očích mnoha diváků nadhodnocuji, chápu to naprosto, taky jsem u prvního dílu kroutila hlavou, jenomže ono si to sedlo, hlavně mně to sedlo, možná i proto, že si pamatuji své o životě single lady po třicítce, než si to teda taky sedlo, ruku na srdce, v seriálu to byla ještě slabá káva, dále mám ráda tvorbu Jitky Rudolfové, čili ode mě, za obě série, štědré hodnocení, s tím ale že nedoporučuji, protože tohle fakt není pro každou. No já se bavila a často docela královsky. Jana Plodková byla v roli Sabiny senzační, ostatní taky fajn, mě to bavilo, přestože rozumím všem kritickým názorům. On to byl asi seriál natočený jenom pro mě. :) Přála bych si další díly.

Člověk tuší, nic nečeká, přesto se to dodívat nedá. Jedna za obsazení Mahu, naopak obsazení slabě hrajících Ostraváků z Míru zklamalo.

Výborný dokument, plný všelijakých zajímavostí, paradoxů. Úsměvný, krásně natočený, divák se nenudí, je to originální a skvěle vystavěné. Tvůrcům vysekávám poklonu, trefili se mi do vkusu. Navíc jsem při sledování dostala chuť na starší, taky skvělý, dokument Láska v hrobě, brzy si ho, po letech, pustím. Prostě jiná romantika. 😉

Natočeno opět kvalitně, ale tentokrát mě nepotěšilo několik černobílých názorností a obsahových momentů. Třeba že kluk, který zabil vychovatelku, jistě nebyl žádný Mirek Dušín, příjemná ozdoba každé společnosti, jinak by asi v pasťáku těžko trávil mládí. Dále pravomoci ombudsmana ve smyslu, že úkoluje policii (netuším, jestli v reále může žádat rekonstrukci na místě, tlačit vyšetřovatele k preciznější práci, ale nějak se mi to nezdá) a nebo třeba autorita, kterou si u chlapečků snů získal dvěma větami. Rozumím tomu, že společnosti má být téma velkého problému přiblíženo rámcově, že je to seriál, který má probudit, poukázat, otevřít diskuzi, ocením ale, pokud se v dalších dílech podobných schémat tvůrci vyvarují. Kazí to dojem z jinak vynikajícího počinu, který nám byl zapotřebí, jako soli.

Překvapivě sebekritické, silné fotografie a záběry, které pamětníka, jež tehdy seděl po práci s kolegy "na jednom" a mlčky civěl hodiny na zapnutou telku ve Stodole na Stodolní a zbořil se na žal se všemi, jako ty mrakodrapy, nemůžou nechat netečným. V úvodní kapitole je rekapitulace novodobé historie Afghánistánu, kterou můžeme znát z podrobného, vynikajícího německého dokumentu Afghánistán:40 let války (2020) (ČT2 uvedla nedávno), v dalších dílech vše, co následovalo. Výpovědi, názory, chyby, zbytečné oběti, falešné oběti, sledování společnosti, propírání ambic prezidentů, důsledky a taky kruté úroky další, spláceny utrženými nohami, rukami a životy další generace a ták. Nakolik je co pravda a co politická špína, si člověk udělá názor dle vlastního uvážení. Každopádně dobrý počin, protože tohle by si mohli na Netlixu pustit i zobáci, kteří ještě tehdy nebyli ani v plánu a pro které, logicky, je toto pravěk, nehodný pozornosti, neboť fičí v udržitelnosti, možná v ideologii pro každého stejně a tak podobně. Terorismus pro ně není téma. Řada záběrů je pro silnější nervy, autentické zvukové záznamy telefonických hovorů, pokyny z řídících věží, vzpomínky lidí, kteří se vyhrabali z trosek, údiv a nevěřícné zírání všech jak z ulic NY, tak před televizními obrazovkami. Síla. Analfabetická, sjetá, vyšklebená hadrová hlava, sedící na hromadě kamení se nechala v reále, nikoli v tomto dokumentu, slyšet, že: "Vy máte sice hodinky, ale my máme čas." Hrozivá krása v jednoduchosti, což? S těmito skalními kozojeby si svět ještě užije svoje. Taliban je financován z heroinu, tento prostý fakt dává prostor na další staleté scénáře. Pro holky a tamní inteligenci začala hodně tmavá, dlouhá noc. Nejen na základě aktuálního dění osobně cítím v kostech konec humanismu, vítání i dobré vůle, konec cestování kam se mi zachce, ale taky začátek stavění plotů, zdí, uzavření seskupených států nebo států jednotlivých, prostě takový ten pocit, jestli se definitivně neschýlilo k novým časům. Ale sledujme. Třeba se pletu.

Zřejmě se dorvalo k papíru a tužce Kolečkovo zlé dvojče. Já končím.

Terezii díky za povinnou školní docházku, ovšem být ve třídě jen se čtyřmi prominentními dětmi, dvakrát obzory jedináčkovi alias skleníkové květině, moc nerozšíří. Ale co, Jágr taky žije s mámou, našel si své štěstí, že jo, jenomže on si vybral sám. Kromě vydařeného dokumentu jsem si poslechla několik rozhovorů s paní režisérkou, taky s otcem, abych znala jejich názor. Předně, dokument chválím, fakt že psycho téma do pranice a ačkoli se na můj názor může každý vybodnout, protože vlastně žádný relevantní nemám a žádné superžampióny doma nepěstujeme, dovolím si ho. Až čas ukáže, co vyrobili, stejně jako u ostatních dětí. Recept na úspěch neexistuje. Hodně proměnných. Mám jen zkušenosti a otázky. Jsou děti a děti a rodiče a rodiče. Ve všech kombinacích je výsledek napínavý, úspěch není zaručen nikdy, asijskou výchovu neřeším. Bezemoční, kontrolované stroje nám sice můžou imponovat, no málokdo by, s naší mentalitou, takového robotka doma chtěl. Chlapeček bude asi vzácně milé dítě, které navzdory vyřazení z dětského kolektivu a drezúře nastolené rodiči, kteří sami nedocházejí do zaměstnání a rozhodli se ze svého potomka učinit projekt, přičemž absence jakéhokoli citu mezi nimi samotnými či náklonnosti k sobě, je prvním, co z plátna bije do očí, zkrátka dítě si i přes překážky údajně dokáže k jiným dětem najít cestu, což je skutečně obdivuhodné. Argument, že když má „třeba“ celých šedesát minut pro sebe, on jde, vezme si zase tu hokejku a hraje si takto, znamená jediné: to dítě není kreativní, pouze nic jiného nezná. Pokud se podíváme na děcko z Pandžábu, taky je šťastné v mizérii, která je v jeho světě normou. Že se Miškovi daří a sport ho baví, je fajn, no řekla bych, že by se mu dařilo i s volnějším režimem, některé děti jsou prostě šikovné. Jenomže to by si pak rodiče museli najít jinou zábavu, kopali by se nudou do zadku a zrovna v tom je zakopaný pes této uhozené rodiny. Kolovrátkové kecy, že pro něho chtějí to nejlepší a nic víc, si můžou nechat na koledu. Těším se, až budou mladému hledat nevěstu. To bude teprve estráda, k tomu by měla nastoupit paní režisérka v budoucnu. Matka na dítě mluví celý život zásadně německy-samo o sobě hrozivé, malý má nalajnované vše, hrátky s jinými dětmi jsou pokládány za festival projebaného času. Nulový prostor pro vývoj samostatného kritického myšlení, pro zkušenosti, jen vyhrávat, aby si mohl v obchodě koupit, co chce, za prachy z činnosti, která ho bude výhradně bavit, jak pravil opakovaně otec v debatě u Lucie Výborné. Pochybuji, že tohle dítě ví, co obchod je. Otázku, co bude, až to malý přestane chtít snášet, chlap ani nepochopil. Proč? No protože to nepřipadá v úvahu.  Malého mi líto není, on je zatím šťastný ve světě, který je omezen víc, než svět dítěte s „menšími“ možnostmi, ale jednoho dne možná vezme za kliku, rozhlídne se ze dveří a z této nejapné Truman show svých rodičů definitivně vystoupí. O něj se nebojím, ten bude tak zocelený a poznamenaný drilem, že to nějak dá. Ve které pakárně ale skončí staří, kteří přijdou o svoji hračičku, by mě zajímalo víc. Nebo bude scénář jiný, vyrobí monstrum, které má nabulíkováno, že je předurčeno pouze k výhrám, že svět se skládá pouze ze zážitků, které bude mít stejné nároky na svoji ženu/muže, na své děti, okolí a takový scénář by mohl být taky solidním hororem. No ale kdo jsem já, že jo? Máma dvou dětí, které taháme po horách, nakazili jsme je čuměním do bystřin, či na štíty velehor, časem plýtváme na smích u pohádkových knížek, na vyrábění loutek do loutkového divadla, které si pak střídavě hrajeme, válíme se o víkendech ve voňavých peřinách, umíme se procházet, obdivovat květiny, města, lesy, hudbu, tanec, historii, těší nás společně vařit, učit se, mít kamarády, nejen fandit sportovcům, ale taky sportovat, hrát si, utěšovat se při smutku a lítosti z prohry, která k životu přirozeně patří, naše děti vídají rodiče v láskyplném objetí i v nepodstatných drobných hádkách, učí se, že když nejde o život, jde o hovno, že pochybovat a chybovat je lidské, že úspěch něco stojí a že i neúspěch k životu patří. Že dobrý pocit a štěstí si za prachy nekoupíš, na to ale „obětavý“ tatínek snů z dokumentu, ještě nepřišel. Argument, že to dítě je u výhry opravdu šťastné, tož tak to je šleha, jak hovado. Vážně? Fakt? No neke! 😆🤦‍♀️

Stačí znát definici psychopata. Nebo nějakého osobně. Splňoval snad všechny body. Motivace běhu? Podíval se, kdo je favoritem a musel ho předběhnout. Za každou cenu. Žena? Bylo mu s ní fajn, chtěl ji, měl ji, ale její výsledky, sny, touhy? Natož děti? Nedejbože nechat se zastínit na minutu na tiskovce její zlatou medailí. Pak si raději budeme hrát na usměvavého debila. Proč nejdou jeho činy pochopit? No protože to tak u těchto mužů bývá. Tak strašně se chtějí líbit, tak moc chtějí, aby je měl každý rád... Přes palubu hodí kohokoli, okolí jde mimo nich, nulová empatie, jen já a třeba i na besedách, ale hlavně že mě poslouchají, milují, tleskají, ale někdy nepochopitelně pomůžou, potěší, pokud se to týká jich samotných, i se zastanou. V tom není třeba hledat logiku. Zátopek běhal v politicky šílené době, byl logicky terčem manipulace komančských pohlavárů, toto bylo náročné pro každého, ale u něho konkrétně je zřejmé, že na politiku bodal jako na vše ostatní, jel si jen a zásadně na svoje běhání. 40x 400m za dopoledne na tréninku? Žádný trenér? Já sám, já sám? Ok. A vyhrál. Byl to namakanec. Bez debaty. Že vystoupil z letadla? V tom by hledal politické gesto jen naivní snílek. Psychopati mívají kvanta svých důvodů, v těch se vyznají jen oni. Ale kritizovat národní poklad není snadné, no dvě strany mince, jsou stále dvě a to se tvůrcům podařilo nastínit trefně. Martha byla naprosto úžasná, vztahové turbulence Zátopkových fungovaly na plátně skvěle, závody natočeny, že máš chuť vyskočit ze sedadla a tleskat, každá scéna propracovaná, jako je v našich filmech vidět málokdy. Kamera, scénář, retro výprava, kostýmy a nádherná hudba Beaty Hlavenkové. David Ondříček natočil parádní biják, kterého si vážím a přeji mu mnoho úspěchů i na poli zahraničním. Velká paráda! Kdo Zátopka zažil osobně, nebo dokonce znal, ví svoje. Paní Dana byla úžasná dáma s výjimečným srdcem, patřím k těm, kdo nechápal spíše ji. A Vašek Neužil? Toho já neviděla, já viděla Zátopka. Gratuluji, tohle by, za jiných časů, byl plešoun na plešouna. Klobouk dolů, pecka nevídaná! Mistrovské!

Ústřední dvojice sympatická, dvě tři scény fajn, ale já čekala větší potěšení. Průhledné už od fotky aktu, Smetana, krom vizáže herecky tragická (a to ji pokládám za zajímavou osobnost, čili z averze mě nepodezírejte), řada scén kostrbatých, některé odkazy na filmy pobavily, většina byla ale mlácením prázdné slámy a spíše otravovala. Úsměv za film 2x. Přestože jde o žánr plný klišé, neznamená to, že to musí být blbé, což v tomto případě bylo. Veronika a Igor fajn, David Matásek sympatický, Lenka Vlasáková vzácně divná, chlastání samozřejmě neustále, Janžurka budiž, Matouš Ruml mě tentokrát nebavil. Jednoduchý příběh, z něhož se rozhodně dalo vyrazit víc. Chyběl jen pes Novák a prkenná Podlaha. Tři hvězdy jsou až moc, po týdnu snižuji hodnocení na dvě hvězdičky, protože toto byla kravina, absolutně nehodná košilatých pochval, natož přirovnání k Julii Roberts.