Každá minúta života

Klasický film u kterého je debata o něm zajímavější než film samotný. Je to natočeno nejjednodušeji jak to jde. Tvůrci si vybrali několik natáčecích dnů - cca 1 za měsíc či dva, natočili denní rutinu a pak to dali chronologicky za sebou. Vybrali dny, kde by se mohlo stát něco zajímavého - narozeniny, soutěž Kamavédy, které jsou takovým prostředkem a koncem filmu. Nepřijde mi však, že by jsme se dozvěděli nic, co se nedozvíme v krátkém odstavci. Ta struktura to podle mě docela omezuje a dalo by se to asi nějak vymyslet lépe. Jediná zajímavá věc byla, že nakonec na soutěži Kamavédy Miška o dost vyhrál - asi kvůli tomu, že jeho rodiče to jako jedni z mála brali hodně vážně. PS.: Možná taky závidím, že bych 15 vzpěrů (ani v současnosti) nedal. PPS.: Cituji režisérku, ze zajímavostí "U rodiny Hanuliakových není zajímavá jen extrémní výchova, extrémní obětování se pro syna, ale i jejich vzájemný vztah, jejich rodinné zázemí a hodnoty, které vyznávají. To všechno dohromady dává zajímavý obraz současné společnosti..."Ten konec mi přijde zajímavý, protože většinou sleduju ve společnosti spíše opačný problém, než ten co film znázorňuje. (28.08.2021)

Když zcela pominu polemiku nad ne/vhodností předestřeného téma musím velmi ocenit dokumentární stránku filmu. Autoři nechávají diváka skoro až trpět tím, že se sami nekloní k žádnému hodnocení. Naopak předestírají mnoho různorodých situací, na základě kterých má divák příležitost vytvořit si vlastní názor. Největší slabinou je jedině příliš krátká doba natáčení. Po skončení ve mě zůstal jakýsi pocit prázdnoty a nejistoty. Tak tohle bylo všechno? Může se toho stát přeci ještě tolik s tak velkým dopadem... Doufám, že se po vzoru Heleny Třeštíkové dočkáme pokračování. (24.09.2021)

Dokument je svým způsobem fascinující sondou do určitého extrémního případu výchovy, který ale ztělesňuje něco společensky obecnějšího: představu části kapitalistické společnosti, že jen nejdravější a nejlepší budou dosáhnou životního naplnění. Zdá se, že (pečlivá a propracovaná) dramaturgie sleduje právě toto téma, ovšem nechává otevřenou otázku, co dokument vlastně vynechává. Z rozhovoru s režisérkou např. vyplývá, že Míša se věnuje i jiným koníčkům než sportu, ale kromě hodiny piána z toho není vidět prakticky nic. To je jen jeden příklad z mnoha, který se dá uvést. Co film opravdu postrádá je totiž přímá výpověď rodičů - nikoli kusé úryvky náhodně zachycených konverzací s rodinnými příslušníky, ale skutečná výpověď o prostředcích a cílech. Je jasné, že každý know-it-all komentátor na sociálních sítích se bude rozhořčovat nad tím, že jde o šílený způsob výchovy (a dost možná je), ale režisérka by tomu nemusela nahrávat tak moc. Stačilo by se prostě jen zeptat: PROČ to vlastně děláte? Proč obětujete vlastní život, aby byl váš syn profesionální atlet? Komu to vlastně přinese štěstí? (08.09.2021)

Asi bychom se shodli na pár bodech, na které by se při výchově dítěte nemělo zapomínat. Univerzální návod ale určitě neexistuje. I když Česko je národem „odborníků“ na všechno. I na to, co se cizích dětí týče. Výrazná osobnost českého dokumentu Erika Hníková sleduje manželský pár (bohužel se nedozvíme, co je k danému přístupu vedlo), který svému Miškovi věnuje maximum svého času i prostředků, přičemž vycházejí z jisté metodiky. Brzy se u diváka začnou vynořovat dotazy, na které bohužel chybí odpověď. Rodiče jsou k synkovi milí, ale zatraceně důslední. Ona na něj mluví záměrně německy, on ho protáhne snad všemi myslitelnými sporty. A k tomu třeba ještě klavír nebo zpěv. Prostě u něj rozvíjí intelekt a pohybové vlastnosti, aby se z něj (snad) jednoho dne stal profesionální hokejista. To vše bez jiného komentáře. Jen rutina, vybíhání schodů, další dril. V tak trochu chladném bytě, kde nechybí rituály v podobě tichého večerního vytírání podlahy. Nabízí se otázka, zda je daný způsob výchovy tak dokumentaristicky atraktivní? Na druhou stranu, život kluka je o neustálém hodnocení. Ostatně tak je stále (bohužel) nastavené tuzemské školství. Kdo bude první, kdo vyskočí nejvýš, kdo bude nejrychlejší, kdo bude sedět v lavici nejrovněji, a to vše v přetrvávajícím polokomunistickém pojetí, ve kterém se jen dokola tupě opakuje stejné učivo. Čekal jsem silnější emoce. Rodiče určitě neodsuzuju, ale dítě by mělo poznat prohru, stejně jako by mělo vidět rodiče řešit nějaké trable, vidět je reagovat při hádkách, které prostě k partnerskému životu patří, vidět je při objetí, smíchu… Tihle na sebe (chápu, kamera neběžela pořád) za celou dobu ani nesáhnou. (18.06.2022)

Není to to zrovna propopulační dokument , jak mít 2,2 dítětě, aby se národ reprodukoval. "Druhé dítě by bylo brutálně náročné" říká tatínek. Maminka se stale tvari utrapene. Tato generace je vůči dětem hyperprotektivní, protože jsou mimořádně drahé. Nejlevnější je vychovat děti v tropech. Nemusí se topit a jídlo roste všud okolo. Proto nás v demograficky vymírající Evropě lidé odsud postupně nahrazují. "U nás v každé generaci žen jich třetina vymře" říkal na jedné z přednášek vynikající manželský a rodinný psycholog Jeroným Klimeš. A pokračuje radou, že je třeba mít alespoň tři děti, protože každé desáté zemře ještě za života svých rodičů a další se občas nepovede - jde do vězení, nadělá dluhy, má závislosti apod. Dokument je ke shlédnutí zde: https://dokumenty.tv/kazda-minuta-zivota-dokument/ (17.11.2022)