Reklama

Reklama

Každá minúta života

  • Česko Každá minuta života (viac)
Dokumentárny
Česko / Slovensko, 2021, 80 min

Manželia Michal a Lenka Hanuliakovci so svojím štvorročným synom Miškom od narodenia uskutočňujú svojský experiment. Každú minútu jeho života ho vychovávajú tak, aby sa z neho stal úspešný vrcholový športovec a po všetkých stránkach „kvalitný človek“. Tomuto cieľu sa pritom rozhodli podriadiť všetko a svoje vlastné potreby dávajú na vedľajšiu koľaj. Film zblízka zachytáva toto úsilie v priebehu jedného roka a prostredníctvom živých situácií z rodinného života vytvára množstvo všeobecných otázok ohľadom zmyslu výchovy v dnešnej dobe, ako aj ohľadom jednostrannej orientácie na výkon a hroziacej „robotizácii“ života. (Film Expanded)

(viac)

Videá (1)

Trailer

Recenzie (16)

angloumene 

všetky recenzie užívateľa

Když zcela pominu polemiku nad ne/vhodností předestřeného téma musím velmi ocenit dokumentární stránku filmu. Autoři nechávají diváka skoro až trpět tím, že se sami nekloní k žádnému hodnocení. Naopak předestírají mnoho různorodých situací, na základě kterých má divák příležitost vytvořit si vlastní názor. Největší slabinou je jedině příliš krátká doba natáčení. Po skončení ve mě zůstal jakýsi pocit prázdnoty a nejistoty. Tak tohle bylo všechno? Může se toho stát přeci ještě tolik s tak velkým dopadem... Doufám, že se po vzoru Heleny Třeštíkové dočkáme pokračování. ()

xxmartinxx 

všetky recenzie užívateľa

Nejzajímavější mi přijde, jak moc je z reakcí patrné, že si diváci přejí, aby Míšovi rodiče nějak viditelně selhali a aby se během filmu ukázalo, že tenhle výchovný přístup je nefunkční a škodlivý. Když teda na konci Míša s přehledem vyhraje závod, má z toho upřímnou radost a těší se na autodráhu, co dostane za odměnu, není divu, že se najednou mluví o tom, že z filmu nic nevyplývá. Nejsem dětský psycholog a dokument není kompletní realita, takže nemám v plánu soudit Míšovi rodiče. Jen vím, že jsem neviděl nic, co by Míšu podle mé intuice nějak poškozovalo (opravdový konflikt bych očekával až s nástupem puberty, i když není důvod si myslet, že to rodina nezvládne). Zajímavější mi přijde pátrat na základě poházených střípků po motivacích rodičů a mrzí mě, že se tomu dokument nevěnuje víc. Neříkám, že to nemusí dopadnout špatně, ale on každý rodičovský přístup dítě na něco připraví pozitivně a někde jinde ho poškodí, takže to, že u tohohle přístupu jsou rizika, mi samo o sobě k tak silné potřebě odsudku nestačí. Nikdo po nikom nechce, aby se svému dítěti takhle odevzdal - ale myslím, že zároveň má každý právo to udělat, pokud na tento přístup dítě reaguje pozitivně. Musím říct, že z "otevíračů diskuzí" mi tahle observace přijde velmi funkční, byť bych uvítal víc prostoru pro motivace rodičů. Přijde mi, že režisérka se moc soustředí na samotnou výchovu, kterou ale můžeme posoudit až při znalosti kontextu této rodiny a těchto konkrétních lidí, což však jednoznačně chybí. 3 a 1/2 ()

Reklama

Hwaelos 

všetky recenzie užívateľa

Dokument je svým způsobem fascinující sondou do určitého extrémního případu výchovy, který ale ztělesňuje něco společensky obecnějšího: představu části kapitalistické společnosti, že jen nejdravější a nejlepší budou dosáhnou životního naplnění. Zdá se, že (pečlivá a propracovaná) dramaturgie sleduje právě toto téma, ovšem nechává otevřenou otázku, co dokument vlastně vynechává. Z rozhovoru s režisérkou např. vyplývá, že Míša se věnuje i jiným koníčkům než sportu, ale kromě hodiny piána z toho není vidět prakticky nic. To je jen jeden příklad z mnoha, který se dá uvést. Co film opravdu postrádá je totiž přímá výpověď rodičů - nikoli kusé úryvky náhodně zachycených konverzací s rodinnými příslušníky, ale skutečná výpověď o prostředcích a cílech. Je jasné, že každý know-it-all komentátor na sociálních sítích se bude rozhořčovat nad tím, že jde o šílený způsob výchovy (a dost možná je), ale režisérka by tomu nemusela nahrávat tak moc. Stačilo by se prostě jen zeptat: PROČ to vlastně děláte? Proč obětujete vlastní život, aby byl váš syn profesionální atlet? Komu to vlastně přinese štěstí? ()

marhoul 

všetky recenzie užívateľa

Terezii díky za povinnou školní docházku, ovšem být ve třídě jen se čtyřmi prominentními dětmi, dvakrát obzory jedináčkovi alias skleníkové květině, moc nerozšíří. Ale co, Jágr taky žije s mámou, našel si své štěstí, že jo, jenomže on si vybral sám. Kromě vydařeného dokumentu jsem si poslechla několik rozhovorů s paní režisérkou, taky s otcem, abych znala jejich názor. Předně, dokument chválím, fakt že psycho téma do pranice a ačkoli se na můj názor může každý vybodnout, protože vlastně žádný relevantní nemám a žádné superžampióny doma nepěstujeme, dovolím si ho. Až čas ukáže, co vyrobili, stejně jako u ostatních dětí. Recept na úspěch neexistuje. Hodně proměnných. Mám jen zkušenosti a otázky. Jsou děti a děti a rodiče a rodiče. Ve všech kombinacích je výsledek napínavý, úspěch není zaručen nikdy, asijskou výchovu neřeším. Bezemoční, kontrolované stroje nám sice můžou imponovat, no málokdo by, s naší mentalitou, takového robotka doma chtěl. Chlapeček bude asi vzácně milé dítě, které navzdory vyřazení z dětského kolektivu a drezúře nastolené rodiči, kteří sami nedocházejí do zaměstnání a rozhodli se ze svého potomka učinit projekt, přičemž absence jakéhokoli citu mezi nimi samotnými či náklonnosti k sobě, je prvním, co z plátna bije do očí, zkrátka dítě si i přes překážky údajně dokáže k jiným dětem najít cestu, což je skutečně obdivuhodné. Argument, že když má „třeba“ celých šedesát minut pro sebe, on jde, vezme si zase tu hokejku a hraje si takto, znamená jediné: to dítě není kreativní, pouze nic jiného nezná. Pokud se podíváme na děcko z Pandžábu, taky je šťastné v mizérii, která je v jeho světě normou. Že se Miškovi daří a sport ho baví, je fajn, no řekla bych, že by se mu dařilo i s volnějším režimem, některé děti jsou prostě šikovné. Jenomže to by si pak rodiče museli najít jinou zábavu, kopali by se nudou do zadku a zrovna v tom je zakopaný pes této uhozené rodiny. Kolovrátkové kecy, že pro něho chtějí to nejlepší a nic víc, si můžou nechat na koledu. Těším se, až budou mladému hledat nevěstu. To bude teprve estráda, k tomu by měla nastoupit paní režisérka v budoucnu. Matka na dítě mluví celý život zásadně německy-samo o sobě hrozivé, malý má nalajnované vše, hrátky s jinými dětmi jsou pokládány za festival projebaného času. Nulový prostor pro vývoj samostatného kritického myšlení, pro zkušenosti, jen vyhrávat, aby si mohl v obchodě koupit, co chce, za prachy z činnosti, která ho bude výhradně bavit, jak pravil opakovaně otec v debatě u Lucie Výborné. Pochybuji, že tohle dítě ví, co obchod je. Otázku, co bude, až to malý přestane chtít snášet, chlap ani nepochopil. Proč? No protože to nepřipadá v úvahu.  Malého mi líto není, on je zatím šťastný ve světě, který je omezen víc, než svět dítěte s „menšími“ možnostmi, ale jednoho dne možná vezme za kliku, rozhlídne se ze dveří a z této nejapné Truman show svých rodičů definitivně vystoupí. O něj se nebojím, ten bude tak zocelený a poznamenaný drilem, že to nějak dá. Ve které pakárně ale skončí staří, kteří přijdou o svoji hračičku, by mě zajímalo víc. Nebo bude scénář jiný, vyrobí monstrum, které má nabulíkováno, že je předurčeno pouze k výhrám, že svět se skládá pouze ze zážitků, které bude mít stejné nároky na svoji ženu/muže, na své děti, okolí a takový scénář by mohl být taky solidním hororem. No ale kdo jsem já, že jo? Máma dvou dětí, které taháme po horách, nakazili jsme je čuměním do bystřin, či na štíty velehor, časem plýtváme na smích u pohádkových knížek, na vyrábění loutek do loutkového divadla, které si pak střídavě hrajeme, válíme se o víkendech ve voňavých peřinách, umíme se procházet, obdivovat květiny, města, lesy, hudbu, tanec, historii, těší nás společně vařit, učit se, mít kamarády, nejen fandit sportovcům, ale taky sportovat, hrát si, utěšovat se při smutku a lítosti z prohry, která k životu přirozeně patří, naše děti vídají rodiče v láskyplném objetí i v nepodstatných drobných hádkách, učí se, že když nejde o život, jde o hovno, že pochybovat a chybovat je lidské, že úspěch něco stojí a že i neúspěch k životu patří. Že dobrý pocit a štěstí si za prachy nekoupíš, na to ale „obětavý“ tatínek snů z dokumentu, ještě nepřišel. Argument, že to dítě je u výhry opravdu šťastné, tož tak to je šleha, jak hovado. Vážně? Fakt? No neke! 😆🤦‍♀️ ()

kajas 

všetky recenzie užívateľa

S premiérou dokumentu ve Varech se vyrojilo několik rozhovorů s režisérkou a samozřejmě také množství internetových diskuzí. Je to logické, protože na výchovu dítěte neexistuje jeden správný názor. Režisérka do svého díla záměrně nijak nevstupuje a explicitně se nevyjadřuje, v rozhovorech však dává najevo, že je přístupem manželů někdy znechucena a někdy fascinována. Mě osobně zaujal fakt, že manželský pár si vůbec nedává najevo vzájemnou náklonnost a lásku (během filmu jsem si nevšimla jediného polibku, objetí, pohlazení) a prakticky každý pohyb, pohled a slovo věnuje Miškovi. O výchovné metodě jsem dosud neslyšela, svým způsobem takové rodiče obdivuji, ale rozhodně bych se takto obětovat pro dítě nedokázala. Jestli je to správné i pro samotné dítě, to by bylo na náročnou diskuzi. Takhle podnětný snímek jsem hodně dlouho neviděla. ()

Galéria (12)

Zaujímavosti (6)

  • „U rodiny Hanuliakových není zajímavá jen extrémní výchova, extrémní obětování se pro syna, ale i jejich vzájemný vztah, jejich rodinné zázemí a hodnoty, které vyznávají. To všechno dohromady dává zajímavý obraz současné společnosti,“ uvedla režisérka Erika Hníková. (SONY_)
  • Rodina s hlavním aktérem začala cvičit již po porodu. Ve filmu je to vidět na jednom z natočených videí, kde malého Miška cvičí, již jako novorozeně, v dětské vaně. (MessiM)
  • Celý systém výchovy dítěte, podle kterého je malý Miško trénován, se jmenuje Kamevéda. Zakladatelem Kamevédy je JUDr. Pavel Zacha, který v roce 1996 sestavil základní prvky této výchovy do kompletního systému. (MessiM)

Reklama

Reklama