Vajonek

Tak to byla pořádná jízda! Strašně mě bavila od začátku až do konce (a to přitom nemusím muzikály na filmovém plátně). Bavilo mě prolínání časových rovin i to, že jste místy nevěděli, jestli jste zrovna na zkoušce, představení nebo ve vzpomínkách či představách hlavního hrdiny. Bavily mě různé nápadité rekvizity a scenérie pomáhající vytvořit přechody mezi jednotlivými rovinami, navodit atmosféru, která se v průběhu příjemně plynule měnila od uvolněné zábavy přes trpké tvůrčí nebo vztahové chvilky po dojemné momenty a zase zpátky. Celou tu pestrobarevnou zábavu máte přitom podbarvenou takovou zvláštní hořkosladkostí, neb se hned v úvodu dozvídáte o osudu hlavního hrdiny. Líbila se mi snad všechna hudební čísla, neměla jsem problém zaposlouchat se do jednotlivých melodií, ale mnohem více mě fascinovalo, na jaká (ne)myslitelná témata všedního dne a jak nápaditě se dá vytvořit a zhudebnit text (bo - bo - bo - bo bo bo bo bo...). Fascinoval mě hlavní hrdina jako člověk, jako (vskutku renesanční) umělec. A to jsem o něm dosud neslyšela ani ň (velká škoda, že materiálu o něm či od něj není k dispozici více a o to lépe, že vznikl tento na první pohled možná nenápadný film). Andrew Garfield ho dal po všech stránkách skvěle (po pár počinech, které jsem s ním v poslední době viděla, mám asi nového oblíbence :D) a já si Jonathana Larsona ráda dám asi vlastně kdykoli v budoucnu v téhle tikající bombě znovu taky. Doporučuju, abyste se ke mně přidali, stojí to za to! 90 %.

Příjemná atmosféra, soundtrack, dobré herecké výkony, vícero momentů, u kterých se dojmete nebo pousmějete v reakci na fajn laskavý humor. Jako celek to na mě ale až tak nefungovalo. Na můj vkus to bylo příliš dlouhé, až jsem se začínala čím dál víc nudit, občas taky takové moc předvídatelné, působící přesně nalajnovaným dojmem, a to přesto, že jsme dopředu nemohli přesně tušit, co bude v dalších dopisech. Asi je to trochu moje chyba, možná jsem si film neměla vůbec pouštět, neb příběhy, kde jeden ze zamilované dvojice hovoří s druhým "ze záhrobí", tak nějak dlouhodobě moc nemusím. Mám radši, když v romantických dramatech či komediích prostě sleduji a prožívám více "reálných" interakcí dvou "živých" lidí. Nějakým tím bodem k dobru budiž snímku to, že borec z toho záhrobí se svou láskou alespoň mluvil docela originálním způsobem (a teď to nemyslím ironicky). A pak taky oceňuji, že Holly se na konci nedává dohromady s mužem, ohledně kterého byste to (dle předchozího průběhu a v rámci klišé romantických snímků) čekali asi nejvíce. 60 %.

Nevěřila bych, že to bude zrovna válečný akční film, kterému dám po delší době svých pět hvězdiček. Většinou mě počiny z tohoto žánru nedokážou chytnout, válečná vřava mě po chvíli začíná nudit, připadá mi to natahované, patetické. Hacksaw Ridge má také poměrně dlouhou stopáž, také v něm nalezneme scény zavánějící patosem a klišé. Ale mě ten film prostě, ač přesně nevím, jak se to událo, chytil a už nepustil prakticky od prvních záběrů. Bavila mě první "mírová" část, kde jsme začali poznávat pozdějšího netypického válečného hrdinu, jeho "jinakost", viděli jeho rodinu, první krásné zamilované chvíle. Vše bylo spíše jen načrtnuto, ale přesně akorát stačilo, abychom zjistili, s kým máme zhruba tu čest a připravili se na další drsnější část. V té jsem si místy připadala, jako kdybych tam byla s těmi mladými kluky; jako pozorovatel, který se začíná probouzet z nečinnosti, kterému někdo (režisér) umně servíruje všechny ty dílčí střípky, z nichž se skládá celý příběh, říká, kam ho to s Desmondem za chvíli dovede, co spolu s ním bude o chvíli později cítit a přesně to člověk cítí, prožívá. Byla jsem napnutá, odvracela zrak od roztrhaných těl (která by se mnou jindy v jiném filmu buď nic nedělala nebo by mi připadala ukázaná až moc na sílu), přemítala nad smyslem a nesmyslem toho všeho, litovala, dojímala a rozčilovala se, fandila Desmondovi. Však taky kdo by tomu na první pohled možná trochu moc naivnímu, dobrosrdečnému klukovi (navíc zahranému skvělým Andrewem Garfieldem, který je přesně tím hezounem, jež beru velice ráda na milost, ač typické hezouny obvykle moc nemusím a který se přesně hodí na takovéto role:D) ve výsledku nezačal fandit?... Tenhle film byl pro mě jednoduše od začátku do konce velkým zážitkem. Kazily mi to snad jen ty občasné příliš klišoidní, patetické chvilky ("spletl jsem se ve vás nejvíc v životě, doufám, že mi to někdy odpustíte" atd.), které tomu ale nakonec velice ráda odpustím. Když to vezmu více "zesložita" a uvažuji, čím to, že mě zrovna tento snímek tak zaujal, říkám si, že jeho velkou devízou je jistě technická stránka, (nejen) válečná vřava je opravdu působivě natočená. Vidíme tu taky např. obecně dobré herecké výkony. Takových filmů z válečného prostředí by se ale asi našlo více a samo o sobě by to tak nestačilo. A tak jsem došla k tomu, že to celé prostě asi dělá hlavně ten neuvěřitelný příběh. Osobně, i když mě film bavil od samého začátku, jsem si při prvních "bojích" Desmonda na frontě, které se ještě neodehrávaly přímo na bitevním poli, a šlo v nich o to, zda se podvolí nebo si zachová svou čest, bude věrný svému přesvědčení, říkala, jestli už to není trochu moc velká "fantasmagorie" a ten mladý borec trošku "blázen". Postupně jsem si ale asi nějak začala uvědomovat, že jeho na první pohled a vzhledem k okolnostem možná trochu nepochopitelné postoje vlastně vytváří určité zrcadlo celé té nesmyslné válce, nutí vás se ptát, zda tenhle zásadový chlapec nepředstavuje v celé té vřavě možná to nejrozumnější a nejodvážnější. A nebo taky ne a je to od něj prostě "jen" samozřejmost. Nebo je to něco, co jako malý střípek do celého toho válečného nesmyslu plynule zapadá. Ať tak či tak, když si ještě uvědomíte, že Desmond Doss skutečně žil a ten jeho zázračný příběh jak z jiného světa se stal, v nějaký moment vás to lapne úplně a tvůrci už si s vámi pak mohou dělat co chtějí. Žerete jim to a díky nim si dáte velký filmový zážitek se vším všudy. Alespoň já jsem to tak měla rozhodně. 90 %.