Bebacek

Hm, pěkné – film o emancipované ženě. Ale k jakému konci směřuje? Je to jen o Zkrocení zlé ženy. Aby manželství fungovalo, klečí Tess před Samem na kolenou a slibuje seknout se svojí kariérou a býti mu oddanou hospodyňkou. Jsou tam dobré screwball momenty a oddělování žloutků od bílků je boží, ale nahlížet ženu, která má ambice a chce se věnovat něčemu jinému než přípravě vaflí, luxování a rození dětí, jakožto automaticky sobeckou a bezohlednou osobu je tak zkreslující, jednostranný a ideologicky závadný pohled, že je celý ten příběh o ženské pseudoemancipovanosti jedině kontraproduktivní a k naštvání. Zpětně je dojem z celého filmu o to trpčejší, když víme, jak se Hepburn v osobním životě o Tracyho starala, jak se pro něj obětovala, kariéru odsunula do pozadí, aby mu mohla být oporou ve chvílích jeho konstantní krize, a ve finále s ohledem na jeho manželku, se kterou se nikdy nerozvedl, a z úcty k pozůstalým rodinným příslušníkům ani nešla na jeho pohřeb. Veřejnost se aktuálně pohoršuje nad údajně rasistickým Jihem proti Severu a kvůli vlně nevoli se k němu povinně volitelně dotáčí kontextové úvody, tak by bylo fajn, kdyby taky přišla řada na stejně tak důležité úvody o problematických genderových otázkách v klasické hollywoodské kinematografii. Tehdy byl prostě každý film v určitém ohledu ideologicky závadný, ať už chcete nebo ne. Amen.

Havel je film o lidech, kteří měli rádi cigarety, a který i z nekuřáka udělá závisláka. Toť má trocha do mlýna. Jinak... kritici všech zemí... vy víte co. Spojte se, jděte domů, koho to zajímá... Někdo říkal, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. HAVEL A NICE DAY. ✌🏻

Zrodila se hvězda: Mrs. Frankenstein a její monstrum. O influencerství z doby před YouTube. O beatlemánii z doby před Beatles. O sexismu a šovinismu z doby před #metoo. O mužích bez integrity a ženách bez sebeúcty. O Titaniku, se kterým jde na dno jeho stavitel i jeho kapitán. Made it Ma(rcia)! Bottom of the world! ___ Je tam tolik témat a chytrých metafor a satiry, že by se o tom dala napsat kniha. Geniálnost.

Jako kdyby Alan Ladd pátral po Občanu Kaneovi, který je shodou okolností Premingerova Laura. Až na to, že Donna Reed postrádá kouzlo osobnosti Gene Tierney, a tak divák nechápe, proč jsou jí všichni, které v životě potkala, tak fascinováni, včetně Eda – Ladda, který ji zná jen z fotky (ostatně macho styl "uvař mi kafe, bejby" Laddovi moc nejde). Nemá to spád, od vzpomínky ke vzpomínce se posunujeme dost mechanicky a když v závěru přijde zajímavá scéna honičky a přestřelky v garážích, už to předchozí nezáživnost nezachrání. Příhodně film okomentoval Milan Hain na FILM NOIR BLOGU (link v ext. recenze).

Když pominu svůj ideologický problém s tím, že osoba trpící chronickou depresí je okolím stigmatizovaná jako psychicky vyšinutá, pak je Houkání sovy velmi zábavný camp, kde potěšení z dívání se některým jistě umocní i nějaké to štěstíčko v krvi. Chabrol byl mistr ve vyprávění bizarních maloměšťáckých příběhů o patologické vášni a voyeurství. Předlohu jsem nečetla, tak nevím, do jaké míry jsou některé repliky Patricie Highsmith nebo Clauda Chabrola, nicméně daly by se tesat do kamene. Úvodní "Už jsem tři měsíce v pohodě. Od té doby co tě sleduju." anticipuje ujetost všeho, co se v následujících sto minutách stane protagonistovi, o němž všichni říkají, že je nemocný (=vyšinutý), zatímco to však vypadá, že nemocní jsou všichni okolo něho. Díky vysoké míře subjektivizace je pak k zamyšlení, do jaké míry je vypravěč, jehož perspektivou příběh nazíráme, spolehlivý... A o to zvrhlejší to celé je. Jako předfilm by k filmu výborně seděl animovaný kraťas o sově s LMD z cyklu Animoterapia: https://www.youtube.com/watch?v=N7mIrV-Xh9s

"Když tě necháme jít, budeme jako ostatní. Když zabijeme tebe, a co představuješ, vyjádříme názor. Sám nevím jakej názor, ale víš, Frankenstein taky zabil doktora Frankensteina."

„Bylo lepší strávit týden s někým, kdo mě miluje než být léta osamělá.“ - „Kdybych uměl zazpívat píseň o tom, co cítím, byl by to hit.“

"Sledovat jak se hroutí populární žena je oblíbenou americkou kratochvílí."

Film jako terapie pro pozůstalé. První půl hodina je rodokmenové představování, kdo je čí nevlastní bratr a vyženěná sestra, až se v tom člověk přestává orientovat. Všechno se neustále stáčí k hereččině smrti a o filmech se toho moc nedozvíme, to jde stranou na úkor rodinné terapie dcery a otce, kteří před kamerou hrají divákům jakési psychodrama a pořád dokola si přeříkávají, jak to všechno bylo, asi aby se ujistili, že to tak bylo. Bohužel pro diváky to až tak záživné není. Pocitově to má tři hodiny. Jestli se chcete dozvědět něco o tom, jak dobrá byla Natalie Wood herečka, jednoduše se podívejte na její filmy.

"Ták Lucinko, dneska budeme obnovovat lásku." - Asi taková demence to je. Jednou český mainstream není ultra šovinistický a ultra sexistický, ovšem za cenu toho, že je ultra dementní v nepochopitelném jednání postav (o hereckých výkonech dětí a dospívajících nemluvě) a WTF zvratech, které se reality života nedotýkají ani o délce jednoho vesmírného roku. Jó, taková je cena za štěstí. Eh. Ať už ta paní prosím žádný scénář nepíše. Příště raději svůj masochismus nasměřuju na vypíchnutí si vlastního oka, než na vystavování se dalšímu jejímu filmu. Konec krutosti. Pusťte si radši Sněží!