ScreamJay

Dneska už kultovní speed a thrash metalová kapela Metallica vznikla v roce 1981 kolem bubeníka Larse Ulricha a vokalisty Jamese Hetfielda. Po sedmi řadových albech z nichž dvě poslední Load (1996) a Reload (1997) byly a jsou pojímaný jako odvarové období v dějinách kapely. V roce 1999 vyšlo další tentokráte živácké album S&M a stejnojmenný obrazový záznam pro samostatné DVD. Krom několika klipů jenž byly ze záznamu pořízeny kupříkladu pro skladby No Leaf Clover nebo Nothing Else Matters (kterážto tak slavila velký comeback na naší scéně, jak radiové tak klubové). Po hudební stránce jde o průměrný počin, kterému dominuje plný a hutný zvuk. Po stránce koncertní jde spíš o komorní představení (nejen kvůli komornímu tělesu za zadkem kapely) a tudíž obvyklý náboj a nespoutaná akce rockového potažmo metalového koncertu jest minimální. Mezi 21 skladbami lze nalézt zastoupení všech vydaných alb. Objektivně bych měl vpálit 4 hvězdičky, ale pro můj vztah k tomuhle žánru jim tu nudnost a mírnou nezáživnost odpustím. Metallica rulez!!!

Seru na to a du domu!!! No má tohle cenu? Samý špeky, prdy, kozy, ejakuláty. Vysvětlete už někdo Murphymu, že z primitivního originálu dobrou dvojku neudělá i kdyby na sebe natáhnul trojitý latexový panděro. A scénář? Račte nahlédnout: prd středně dlouhý........otočka.......krknutí taříkajíc od podlahy........prd dlouhý, modelovaný..........sliny, moře slin.............zuby, spousta protéz............finální prd. Musim dát odpad jinak bych tuhle flatulaci nerozdejchal!

“Nechte tyhle kluky odejít!“ „Řiká kdo?“ “Řiká ministr posranýho zdravotnictví!“ Novozélandská černá komedie v typicky Britském střihu!! Dobře natočená záležitost o bandě týpků hrajících pool. Kupa bizardních postaviček a docela atraktivní prostředí nejrůznějších barů a heren. Jaté to má plusy? +1 kupa hlášek jako z nějaký americký klasiky nebo jízdy typu Sbal prachy a vypadni. +2 skvělá kamera, která není nikdy statická a dokonale stačí tempu příběhu. +3 dokonalý prostřihy, kterýma se film jenom hemží a zvlášť hra kamery a kulečníkový koule stojí za to. +4 naprostá nevázanost, naprostá volnost, vlastní pohled na svět kolem nás a notná dávka originality. +5 skvělý výběr hudby dle postavy jenž právě stojí za tágem. A mínusy? –1 za to tvůrci nemůžou, ale v televizi zvolili špatně dabing, kterej mi k některým postavám totálně nesednul. Výsledkem jsou moje 4 hvězdičky, protože z takovýhleho filmu musíte vyždímat maximum a právě tohle se stalo.

Neblbněte, takovej název páni producenti?? Ale děte! Tohle je zase a znova ten samej televizní odvar stavící všechno na „atraktivní“ zápletce a patřičně komerčně podaném názvu. Jedna absurdní situace za druhou a to ani nemusíte být znalci jednoduchý fyziky a logiky abyste si klepali na čelo. Umělé prodlužování kritických momentů, času dost vždyť to jen za chvilku bouchne. Opět a po několikrátý cpou do vyhrocených momentů morality, vyznáváme si lásku a u zadku nám hučí tornádo. Zkrátka čím více myslíte, tím více se nudíte a ještě důrazněji si klepete na čelo. Takže ve výsledku se nejedná o katastrofický film, ale katastrofický dopad filmu na diváka. Tudíž váhám mezi jednou hvězdičkou za poměrně slušný začátek (v mezích možností) a mnou asi oblíbeným odpadem, jenž by korunoval snahu tvůrců o napínavý film. Ještě chci říct ať dáte bacha, neb se při klepání na to čelo můžete proklepat až na temeno.

Film ani nevím proč u nás vysílaný pod komerčním názvem Pátá oběť. Jde tu o typické soudní drama na typické téma s typickým příběhem a typickou strukturou. Jane Doeová byla znásilněna a protože jí policie včas nevarovala, že je na řadě, dala případ k prošetření. Jenže ono se dlouhá léta nic nedělo, tak dala policii k soudu. Heleťe tady nejde o nějak do hloubky propracované dílo, ale o televizně konverzační drama, které sráží trochu nepřesvědčivé herecké výkony. Téma znásilnění rozebíralo už spousta filmů, s větším či menším úspěchem, takže tady si divák na nic nového nepřijde. Jerry Ciccoritti (rejža pár televizních seriálů) se omezil na pár trhaných záběrů což filmu právě nepřidalo. Navíc minimum napětí, zvratů a čitelný scénář o hodně kroků dopředu. Navíc citace „Byla znásilněna s nožem v ruce,“ nemůžu si pomoc, ale zní to jako by jí ten násilník dal nůž do ruky a řekl „Můžete mi to prosím chvilku podržet?“ Na televizní poměry je to slabší podprůměr a víc jak dvě hvězdičky z tohodle odvarem nacucaného hadru nevyždímám.

Francouzský multiinstrumentalista Jean Michael Jarre narozen 24. srpna 1948 v Lyonu patří už pěknou řádku let ke známým osobnostem hudební scény. Už svým prvním velkým albem Oxygène z roku 1977 uvedl svoje jméno nepřehlédnutelně na scénu elektronické popřípadě progresivní elektronické hudby. Po dalších dvou albech vydal v roce 1982 první živák na CD pod názvem Les Concerts en Chine a možná právě jím započal pověst skvělého mága na živých scénách. A právě příkladem unikátního živého koncertu je Aero z roku 2002. V Dánsku mezi větrnými elektrárnami rozehrál tenhle mistr nejen kláves, ale elektroniky obecně skvělou show doplněnou pompézním ohňostrojem. I když se z oblohy spustil déšť, salva pestrých světelných efektů neustala, stejně jako Jarre doplněný sborovým zpěvem. Jako host se představilo další známé hudební těleso Safri Duo jenž zastoupilo dánskou hudební tvorbu. I když koncert neměl tu působivost Egyptského show mezi pyramidami, rozhodně jde o nezapomenutelný zážitek a to i když jej shlédnete přes televizní obrazovky. Pět hvězdiček za umění okouzlit davy lidí pár tóny a neopakovatelnou atmosférou.

Na televizní poměry hodně slušná záležitost. Poté co rodiče opustí svoje děti spadne odpovědnost za jejich osudy do klína nejstarší z nich, patnáctileté Amandine (Selma Brooks). Narozdíl od řady komedií v podobném stylu, kdy se všichni snaží udržet v tajnosti stav věcí, aby neskončili v dětských domovech, tady je to pojímáno bez humoru a zcela vážně. Což je jedním z hlavních argumentů kladného dojmu. Jak sem říkal je to televizní film, takže spadá pod jiná měřítka hodnot a v nich patří k lepšímu průměru či slabšímu nadprůměru. Herecky dobře zvládnuté, jak co se hlavních rolí tak co se dětských rolí týče. Slušně napsaný scénář, kterému nechybí zvraty, citové pojetí, krize, láska, usmiřování, chápání jeden druhého a ani maskovaná názorovost. No a v neposlední řadě také slušná hudba. Nevím, jestli napodruhé bych měl dojem stejný, ale protože nejde o nijak přelomové či význačné dílo, druhý dojem nechávám u ledu. Tři hvězdičky má film jasné, protože se jedná o mě blízké téma, které jde hodně do psychologie nejen dětí a jedna hvězdička za ten dobrý dojem, který jsem už zmiňoval (být to kinofilm pak bych sáhl pouze k hvězdičkám třem). V éře leckdy trapných komedií co tohle téma využívají je to svěží závan originality.

Jak vykrádat první díl a dělat, že nic nevykrádáte? Jak se snažit těžit z vyrabovaného dolu a uspět? Tyhle otázky si nepokládal štáb při natáčení, ale já jakožto divák při sledování. To co jsem na Barbaru Conanovi chválil a vyzdvihoval to tady barbarsky zařízli. V prvním díle jak se spousta uživatelů shodlo byl úvod filmu strhující a dobře udělaný, kdežto tady je to právě opak. Ale narozdíl od jedničky, kde se to i přes pár poklesů podařilo udržet, dvojka zůstala ve stejném srabu stát až po konečné titulky. Celé to snažení se podobá spíše dalšímu filmu téhle generace, Rudé Sonje, která po tomhle „veledíle“ následovala a hodně z něj čerpala. Příběh je už moc fantasiální, ten náznak barbarství a taková ta hutná atmosféra jsou tatam. Postavy už nejsou tak zajímavé a z Conana se stal jen svalouš s mečem co páře všechno a všechny jenž mu zkříží cestu. Arnie se patrně nechal umluvit do něčeho, co ani on a ani nikdo jiný nedokázal pozvednout výš než na slabý podprůměr. Richard Fleischer (shodou okolností právě režisér Rudé Sonji) tak už nenavázal na svého předchůdce Johna Miliuse. Hudba opět zachraňuje co se dá a i když je to vlastně jen přehrávání jednou zahraných partů, z polí pleněných a drancovaných tak alespoň klíčí zárodky naděje. Takové, že si někdy začas třeba ten film znovu shlédnete. Takže hlavně díky zabitému scénáři a trochu nechtěně parodovanému přetvoření jedničky dávám jednu hvězdičku. V řeči čísel 20% za snahu, která ovšem nenadchla.

Toporný béčkoidní film s toporně toporným příběhem a ultra toporným herectvím Chucka Norrise. Na stupnici od jedné do deseti filmové bezduchosti si Prezidentův muž srdnatě drží dvojku, když od úplného dna jej zachránilo pár poctivých manuálních efektů. Nic proti elitně vycvičenému borci, ale nechat na střeše padák jako kdejaký amatér abych pak spustil kropičskou přestřelku, no dejme tomu. Ale vyslýchat někoho, mučit ho a nechat mu mobilní telefon, to už je na pováženou. S využitím prvku jenž propagoval kdysi Rocky a pak jej převzalo XY dalších akčáků, tedy výcviku hlavního hrdiny jenž zpočátku voře na co přijde a pak se stane neporazitelným ovšem díru do světa neudělají, ani s rádoby drsným Chuckovým výrazem jenž spíš evokuje myšlenku na ratlíka, který právě nutně potřebuje ale trpí akutní zácpou. Krom výše zmiňovaných blbin film disponuje typicky hloupými momenty (když si ve vyhrocených okamžicích nějaké postavy prostě postaví hlavu) a hlavně šílenou kamerou, která obzvlášť při snímání letu padákem lítá ze strany na stranu. Dokonce i jeden soused co točí většinou chodníky by to nasnímal líp. I když se to celé snaží tvářit uceleně, výsledek je notně žalostný. Na televizní poměry slušný odpad.

Můj oblíbenec Neil Jordan si opět už po několikáté vzal na mušku duchařinu. Jeho snové linie příběhu jsou mi blízké, ovšem jen tehdy, stojí-li na příběhu dobře napsaném. Film má skvělý začátek, kde se právě ono snové skvěle doplňuje s dějem, který je opět patřičně ponurý a hutný. Navíc vše ještě skvěle doplňuje hudba Elliota Goldenthala (Alien 3, S.W.A.T., Batmanův návrat a další), která na ponurosti ještě notně přidává. Jenže od tří čtvrtin vezme film tak zmatenou stopu, že se vám za chvilku ztratí z dohledu. Dobře nastavený začátek je rozmazán do absurdity dovedeným vrcholem příběhu, což má za následek rozpačité dojmy. Ty pak nevytrhlo ani naprosto skvělé a mrazivě napínavé předtitulkové defilé, které ještě v jistých aspektech překonalo mnou chválený začátek. Takže je to průměrný thriller nadprůměrného režiséra s nadprůměrnými vypravěčskými schopnostmi a obrovskou fantazií, slušná kamera a slušně zahrané herecké party jak Annette Bening, kterážto mi do filmu zprvu vůbec nezapadala i Roberta Downey juniora, kterému bych to vyšinutí věřil stejně jako citrónu, že je kyselej. Nemůžu ale jít na víc než tři hvězdičky, protože tady Neilovi ten nedomyšlenej příběh neodpustím a i když záměr byl jisto jistě kvalitní, ona zápletka je jako hledat cestičku v radioaktivním rašeliništi. Někde tam bude, ale dřív vás to bude stát život (obrazně řečeno) než ji najdete.