ScreamJay

Divácky vděčný téma o šílenci rozvracejícím chod poklidné domácnosti, ze kterého se dá téměř do nekonečna těžit, tady ovšem v podobě povrchového dolu, kde zavřeli těžbu už po pár hodinách. Tvůrci se snaží pracovat s maximálním napětím, na které jim ovšem chybí to potřebné lešení příběhu. Snaží se vecpat napětí budící momenty snad do každého záběru, aniž by si uvědomili, že takhle to prostě u dobrého thrilleru nejde. Na začátek si vzali na mušku Spielbergův Duel, kde jen prohodili auta a místo hlavního hrdiny udělali hrdinku.Ovšem v postupujícím čase příběh zapadá do stále větších potíží, které gradují úchylným koncem v typicky hollywoodském stylu, který i ten sebemenší náznak slušného thrilleru nakonec umlátí lopatou a zakope hluboko pod zem. Nechybí ani pár klasických a pro diváka nestravitelných momentů jako křik o pomoc v jedoucím autě se staženými okýnky, nebo do jisté doby psychicky odolná dceruška v nejvyhrocenější moment začne hysterčit. Yasmine Bleethová není herečka první kategorie a bohužel ani té druhé, takže jestli se ptáte jak moc příběh vytrhla? Odpovím, že mu zasadila tu poslední ránu lopatou než šel pod tu zem. Podprůměrný thriller i na televizní poměry a u mě jedna hvězdička za pokus o napínavou atmosféru, která v občasných úletech vychází.

Pánové z Dreamworksu dokázali alespoň z části pobořit mýtus i nepřekonatelnosti jedniček. I když jedničku nepřekonali, zcela se jí vyrovnali a ještě navrch přidali vykoumanější animaci. Shrek, jenž si právě vzal jím zachráněnou princeznu Fionu, je spolu s ní pozván do královského paláce, kde má pár dostat požehnání od pantáty krále. Na cestu se k nim přidává neopakovatelný oslík, který jak v původním znění tak i ve svém dabingu hýří hláškami a hází jeden neopakovatelný ksichtík za druhým. Místy až trochu nedětský humor šperkují jasně viditelné parodie na hollywoodské velkofilmy a skvělé nové postavy jimž dominuje třeba kocour v botách v podání Antonia Banderase, jenžto hýří svou chrabrostí do momentu, když dostane na zadek. Jak jsem už zmiňoval, český dabing je velice ucházející a i když třeba právě k postavě Shreka mi moc neseděl, některé hlášky neměly chybu – „Tohle křoví vypadá jak Halina Pawlowská.“ Jako správná pohádka by měla i dvojka míti happy end, ale má-li ho či nemá, toť pouhá protispoilerovací otázka. Ale co prozradit smím je krom té dokonalé animace (třeba Shrek jenž jest zastižen s kamarády bouřkou má na svém těle jasně patrné kapičky deště), dokonalého dabingu a skvělého neotřelého příběhu také skvělá hudba jíž dominují předělávky slavných písniček, ale i vlastní pro film napsaná hudba. Každá byť malinkatá postavička má svoje kouzlo, svůj neopakovatelný půvab. A posledním faktorem, ovšem nikoliv ne nepodstatným je, že jsem tenhle film mohl sledovat ve společnosti své milované princezny a tak má pro mě celá ta působivost dvojitého kouzla. Pět hvězdiček bez nejmenší diskuse a ani se nebudu pouštět do srovnávání, které by nemělo význam a bylo jen ztrátou času.

Když při pohledu do televizního programu zřelo mé oko, že je film v původním znění s titulky, v domnění že půjde o bezesporu kvalitní dílo vzalo za své už po pár minutách. I kdyby tam prdli dabing Jiřího Lábuse ruku v ruce s Jirkou Pomejem, pořád by to bylo menší zlo než je tenhle film sám o sobě. Typický příklad televizního béčka, které se ještě všema možnýma i nemožnýma způsobama snaží vypadat mnohem starší než ve skutečnosti je. Úchylák točící neméně úchylné filmečky unese sestru hlavní hrdinky a pod drogama jí nutí k natáčení. Jenže ty drogy by spíš potřeboval divák, aby dokázal film dokoukat alespoň do úctyhodné půlky. Mizerné herecké výkony, mizerné efekty a mizerný děj korunují takové blbiny jako střelba v běhu s otočenou hlavou a zasáhnutí všech terčů. Největší šílenost je pak hlavní hrdinka ve vile onoho záporáka a neuvěřitelná náhoda, kdy stojí několikrát kousek od procházejících zločinců ale nikdo si jí nikdo ani nevšimne. A to i když je tam jak pěst na oko. Vizuálně to doopravdy vypadá jako ty policajtské seriály z poloviny 70tých let. Váhám mezi jednou hvězdičkou, za kterou bych musel složit zkoušku normálnosti a nebo odpadem, který by ani zdaleka nezahrnoval neskonalou dokonalost filmu připomínajícího sestavu totálně zasádrovanýho sokola na spartakiádě.

Umě zvládnutý politický thriller, jenž vypadá jako by vzešel z dílny mistra tohoto žánru jímž byl Alan J. Pakula (Všichni starostovi muži či Případ pelikán). Rozebíraní otázky jak mohla vyvrcholit třináctidenní krize, že stačilo málo a svět odnesl mocnářské tahy jadernou válkou. Roger Donaldson (který konečně překonal svůj vlastní filmový stín) vsadil na dvě karty z nichž ta první bylo slušné herecké obsazení, kterému vévodí Kevin Costner (pro kterého tohle bylo rozhodně zase vzkříšení jeho uhnívající kariéry) a tou druhou je slušná atmosféra na níž příběh stojí jako dům na svých základech. Za dost slušnou kamerou stojí známé jméno Andrzeje Bartkowiaka, který dodal pro leckoho nijak zvláště spádnému ději značnou působivost. I když tohle nikdy nebyl můj top žánr, ke kterému by tíhlo mé já jak srdce fotbalistova k míči, o těhle událostech jsem kdysi viděl dokument, takže bylo velmi zajímavé sledovat jak daleko se film přiblíží či vzdálí. Tudíž mé hodnocení se pohybuje někde na hranici tří a půl hvězdiček.

Ridley Scott dokazuje neustále, že má obrovské schopnosti pro vizuální stránku děje a díky dnes již legendárnímu Vetřelci bude vždycky patřit do učebnic o největších režisérech své doby. Gladiátor je sice mistrně natočené dílo plné úžasných filmových momentů, skvělé a dynamické kamery, ale narozdíl od klasických děl tohohle žánru jakým je třeba Spartakus a jemu podobní mu chybí duše. Moderní doba si žádá tvrdou a nesmlouvavou akci okořeněnou pořádně hutnou výpravou. Tu Gladiátor zaplňuje do nejmenšího detailu, ale divák má pocit, že je to pouhý film pro jeho oko, nikoliv film co by se mohl stát nezapomenutelným. Russella Crowea katapultoval na to největší herecké výsluní současnosti a naopak pro Olivera Reeda byl tím posledním políčkem na seznamu jeho filmů neb ještě při jeho natáčení odešel do hereckého nebe. Příběh nabízí několik situací co mají spád, co mají snahu vyvýšit se nad celkové pojetí filmu, ale bohužel je to asi všechno co může film nabídnout. Snaha vyprávět se mění v snahu neustále překopávat jeden příběh čím dál tím víc bombastickými záběry. Když bych to měl k něčemu přirovnat, tak si zkuste představit zakrslého mongolského šéfa firmy, pro kterého pošlou partneři místo svého firemního triskáče celé jumbo jet. Mohli by ho oslnit krásnou stíhačkou, ale oni musí ultra přebít všechno pompézností a velikostí. Z toho plyne jediné: Gladiátor se snaží být něčím víc než je mu ale ve skutečnosti dáno. Je to na čtyři hvězdičky, protože ta vizualizace je fakticky úžasná. Jen nesmíte zapomenout, že velkofilm se vždycky nerovná filmu nezapomenutelnému.

Bojovník proti korozi, propagátor kožených doplňků a rozsévač anabolického semene aneb "Krom se tvým větrům směje". Na širokých lánech fantasy je tohle skvělá čtyřsložková soustava. První složkou je dobrá předloha a dokonale zvládnutý začátek filmu. Naprosto mrazivé a komentářem skvěle doplněné představení vrcholící emotivně vyšperkovaným koncem. Tohle všechno dokonale podtrhuje další složka. Skvělá ba nebál bych se použít slova dokonalé muzika. Hudba Basila Poledourise, který barbarskou dobu plnou násilí, víry v božstva a vlády meče, dobu kdy nejcennějším pokladem byla znalost oceli, prostě dobu jenž prostupuje celým dějem dokázal převést do muzikálních tónů a sborový zpěv místy pořádně nasází husí kůži po těle. Třetí složkou je na svou dobu slušná výprava a choreografie. I když ty efekty musí dneska působit primitivně a jednoduše, tehda tomu bylo právě naopak. Navíc těch pár zmutovaných monster a Arnoldův souboj s nimi, to už je dneska docela profláknutá legenda. Samozřejmě, že pro umocnění násilí a pro větší porci brutality bylo na stůl přidáno pořádné vědro krve jenž tryská z těl bizardně oděných postav. No a tou poslední čtvrtou složkou, tou je docela slušně zahrané představení. Arnold sice není příkladem herce jenž takzvaně hraje hlavou, ale ten který využívá svou sílu, svaly a to všechno fyzično kolem. A právě to dělá z Barbara Conana skutečným barbarem. Navíc několik zajímavých hlášek a skvělý tah v podobě Jamese Earla Jonese, který propůjčil Thulsovi Soudci nejen svůj díky Hvězdným válkám legendární hlas, ale i svůj démonický pohled. V hladině možného i nemožného sentimentu k tomuhle filmu dávám 4 hvězdičky.

Žánr tragikomedie je pořádně tenkej led, na kterým se do studený vody neúspěchu propadlo už nemálo tvůrců. V tomhle případě byla sázka jasná. Jména, names. Poslední role velkého herce a komika jehož si za umění na poli humoru neskonale vážím Waltera Matthaua, který po dokončení tohohle filmu odešel do hereckého nebe. Poslední role, kde už jako trošku odevzdaný stařík pořád dokazoval, že vtípky jsou mu stále vlastní. Jenže děj, scénář a jeho zpracování se utopilo v klasicky americkém problému. V umělosti. I když to mělo být smutné, milovaný otec jehož život pomaličku končí, spíše to bylo divadlo, divadýlko s velkými herci. Ovšem ta opona citů, která odděluje jednotlivé scény byla tady až moc průhledná. Celý ten záměr je pak snadno čitelný. Rozhodně se drželi žánru, místy u všemi deseti. Jenže víc jak na dvě hvězdičky to u mě nebude. Jedna za již zmiňovaného Waltera, jež mě ani tady nezklamal a druhá za to, že se velký herec mohl rozloučit tam kde ho všichni objevovali. Na filmovém plátně. Jako film pak musím říct průměr, možná lehce slabší.

Jakmile k nám soudruzi Jihoameričani začali dovážet ve velkém svůj hlavní vývozní artefakt – telenovely, u některých jedinců se začali projevovat jisté známky kopřivky na tenhle žánr (včetně mě). I když v tomhle filmu nejde přímo o natáčení telenovel, ale jejich bratrských nekonečných seriálů typu Tak jde čas a podobné, kopřivka se nakonec neukázala. Míra parodičnosti nebyla překročena a tak se místy trocha trapný děj hnedka zas vyžehlí nějakou tou trefnou hláškou či bleskovým dialogem. Film je plný nadsázky a nerealističnosti celého toho děje co před kamerou vzniká, ale ruku na srdce, tohle ty skutečný seriály mají bez nadsázky. Trochu zvláštní výběr herců jimž dominují oscaroví Kevin Kline a Sally Fieldová. Ve filmu se to pak dalšími známými jen hemží, nepřehlédnutelnou je pak „štěkařka“ Kathy Najimy, jejíž postavu lze minout jen s 20ti dioptriemi na dálku. Jediný co autorům trocha neprošlo, to jediný bylo udržení trapnosti v hranicích ironie. Ale vono škrt a prd a trochu se to splašilo a trapnost zbytek filmu převálcovala. Choreograficky zvládnuté na jedničku. Kamerově taktéž. Ale i tak je to jen průměr na nebi komediální parodie.

Jak si kdo zaseje, tak taky sklidí. Jenže tuhle teorii postavili autoři na hlavu ve chvilce kdy zasadili akčácké béčko a ze semene vzrostlo akčácké céčko. Příběh zmiňovat nebudu, neb bych opakoval neustále se omílající klišé o teroristech. Ději dominuje mizerná choreografie akčních scén, která za akce dělá tragikomickou frašku. Opětovně špatné herecké výkony a typický výkon Garry Danielse jenž zase vhodil do banku ohranou písničku „Já mam svaly a tak hraju.“ Ruku v ruce s choreografií se tak táhnou i speciální efekty připomínající spíše ohňostroj na zahradní slavnosti než přestřelku. K duhu ale naopak jde kamera. Konkrétně několik těch dobře provedených záběrů. Opět nemůže chybět má tradiční ukázka béčkové (či spíše céčkové) tvorby tentokráte v podobě maskovaného teroristy, jenž při předstírání zásahu vydává zvuky spíše podobné nakopnutí okovanou kanadou do rozkroku a skáče jako by měl slipy plný blech. Jedna hvězdička za tu kameru.

Chtělo to dostat na ČSFD nějakou modernu. Kapela Linkin Park jenž vznikla v malinkým studiu v bytě Mika Shinody přivedla takzvanou elektronickou podobu metalu podtrženou rapem a jasně srozumitelnou především pro hodně mladé lidi. Styl který se často nazývá nu-metal (má vyjadřovat energii a nové nápady) tak začal znít ze všech rádií a televizních hudebních pořadů. V roce 2000 pak vyšlo album Hybrid Theory, které znamenalo průlom na metalové scéně. Kapela se okamžitě dostala do top žebříčků hitparád a u teenagerů se zařadila mezi nejoblíbenější. V roce 2002 pak vyšlo album remixů Reanimation a navnadilo tak fanoušky na další řadovou desku jenž byla vydána o rok později pod názvem Meteora. Logicky musel přijít takzvaný živák, jenž si kapela přichystala na tentýž rok. Dostal název Live In Texas a krom audio podoby se dostal také na DVD. Kapela už se koncertovat naučila a předvedla docela napumpované a akční vystoupení, umně nasnímané a sestříhané. Jenže k naprosté dokonalosti (v mezích kam lze kapelu zařadit) ještě krůček chybí. Málo písniček, poměrně krátká doba. Chester a Mike umí líp, dokazují to jejich klipy. Proto škoda, že si nedali trocha víc prostoru tohle do puntíku dokázat.