Adam Bernau

Jak správně několikrát opakuje pursulus: Vyloženě amatérská záležitost. I když nevím, jestli jsme viděli stejný film, protože právě kompozice záběrů a střihu je naprosto skvělá, stejně jako celé obrazové ladění a nálada vůbec. Škodí tomu vnitřní nesoulad dramatického procesu (v prožívání postav; naopak dějově nenavazující střídání scén je většinou výtečné), slabé dialogy (totiž ty obsáhlejší - např. wtf předlouhá ústřední rozprava o prvenství), neumělý (takže vlastně "umělý") intonační projev herců (kromě postavy "Neznámého", ale ten má jen pár krátkých štěků; mimicky a vůbec vizuálně působí všichni přes občasnou gestikulační bezradnost celkem dobře, což je podstatné pro mlčenlivé scény) a několik ultimátních klišé, mezi něž bohužel patří i celkový závěr filmu (jakkoli pěkně provedený) a tudíž finální vyznění je veskrze žádné. Naopak začátek je silný a na celkovém ději mi právě vadí, že s úvodní scénou vlastně není v kontaktu, přestože se stejná scéna (vždy trochu jinak) během děje několikrát opakuje. Čímž nemyslím, že by mi vadila nevyjasněnost tohoto a několika dalších motivů nebo nevyjasněnost jejich vztahu; naopak: v tomto filmu je to vždycky tak, že čím méně vím, o co jde, tím je silnější, čím víc vím, o co jde, tím je slabší. Závěrečná písnička je krásná, ale nepatřičná. Naopak kdekoli je během filmu použita nějaká hudba, působí to vždy velmi dobře. Asi bych měl dát tři, ale jestliže mi film prezentovaný tady na diskusi "amatérský film" stojí za opakované vidění, zaslouží si přidat. (Dodatek: Po přečtení "obsahu" to vypadá, že jsem něco podstatného nepochopil, něco, co by dávalo smysl současně závěru i rozpravě o prvenství; ale i přes nejupřímější snahu musím své nepochopení připsat na účet tvůrců, nikoli svůj.) (Druhý dodatek: Při druhém zhlédnutí (divácký zážitek o nic menší než při prvním) mi začala docházet souvislost úvodní scény, takže ani závěr už nepůsobí tak zbytečně klišácky.) Podrobnější kritika a rozprava na diskusi "Amatérský film".

Světelné pojetí (světlo je zde stále jaksi polotmavé) se mi líbí a dobře se sem hodí. Skvělá volba krásných interiérů, mohly být využity mnohem silněji. Že si pan Vaňo vzal předlohu z Meyrinka, dokonce něco známého jen pilným Meyrinkovým čtenářům, ba dokonce něco autobiografického, by bylo chvályhodné. Že si vybral právě tu věc o výrobě zlata, by bylo pro film přímo skvělé. Bohužel se ukazuje, že Meyrinka si prostě nemůže točit každý, koho to napadne.

Trojan a Freimanová to berou hodně vážně, což je v této pohádce dvakrát dobře, protože při daném scénáři a formátu skýtá jejich hraní libost i zvrhlou zábavu. Naopak obě princezny, resp. jejich představitelky, celou dobu půsbí jako dvě husičky na výletě. Proč ne, řekl by sis, tyto postavy mohou prosvětlovat ponurost království, do nějž přijely. Tak určitě. Viděl jsem to až od půlky, takže hodnotit naštěstí nemusím. Z hlediska klasické psychoanalýzy velmi zajímavá pohádka.

Vávrovy filmy vždy souzní s epochou, v níž byly vytvořeny, ale přinejmenším několik z nich v několika (!) epochách dějin českého filmu patří k těm, které to pro svou epochu typické nejen kvalitativně završují, nýbrž z ní i vyčnívají. Krakatit (jehož předlohu jsem četl na gymplu a prakticky nic si z ní nepamatuju) je jedním z nich. Asi nejlepší na tomto filmu jsou dvě jeho úzce spolupracující charakteristiky, totiž halucinační atmosféra a zásadní nevyjasněnost, jakýže skutečnostní status má v "realitě" filmu jeho děj, resp. jednotlivé složky děje a jejich vzájemný poměr, nevyjasněnost tím pozoruhodnější, že ji neruší ani výslovné úvodní návěstí. A samozřejmě ikonický Höger.

Já vím, že se to nemá, hodnotit na základě jediného dílu. Ale co mám dělat, když je to tak eminentní škvár, a když se mi dělalo nevolno z představy, že k tomu existuje i nějaká cílová skupina. Nota bene, že věda předem, čím ten seriál začíná, těšil jsem se, že by mě to třeba mohlo bavit, navíc s Plodicí a Čvančařicí, že jo. A s Mambou. Prostě smutný příběh, tak se na mě nezlobte.

Na jednu stranu je pro čéka fajn, že ještě v roce 2008 mají mladiství tvůrcové postavy, s nimiž se čék bezprostředně přirozeně identifikuje. Na druhou stranu nevím, jestli mi z toho bylo trapně víc za sebe nebo za tvůrce, každopádně mě právě s ohledem na rok vzniku napadají slova zhruba jako "obehraná písnička beze stopy autenticity". A podezření, že dialogy záměrně odkrývají vycucanost a vlastně tupost dialogů, kterými je např. moje generace odkojena z těch českých filmů, na nichž vyrůstala, ve mně hlodá jen velmi slabě. Ten filmeček je tedy, vstřebám-li všechny pasáže, při nichž je mi trapně, dosti fajn, herečka velmi fajn, za Uhlíře vždycky dík a Hajn taky o.k., ale od mladých nadějných tvůrců prostě očekávám něco řekněme tvůrčího.

Taky jsem si myslel, že to bude kravina.

Prokoukat se Smrtí mouchy přes ten dobově typický sterilní styl, celé série hluchých mist a scénář z čítanky pro prvňáčky až do konce chce hodně trpělivosti a sebezapření, ale jako tvůrčí dno to až tak strašný není a formálně úplně marný taky ne a vlastně je to i zajímavější než některé tehdejší Kachyňovy snímky dosud oblíbené a oceňované. Druhou hvězdičku přidávám s přihlédnutím k tomu, že 1) sedmnáctiletý hrdina přichází o panictví s Milenou Dvorskou, 2) roku 1976 nikde ani stopy socialistického zřízení, žádné důkazy života v nejlepší možné společnosti, krom samozřejmého oslovení "soudruhu profesore" ani nejmenší potvrzení statu quo Husakensis (např. značná část děje se odehrává ve školním kolektivu budoucích maturantů a vůbec nevíme, že by existoval nějaký SSM), naopak zde učitelovými ústy opakovaně zaznívá otevřená ekologická kritika průmyslové devastace přírody, s explicitním (i obrazovým) zdůrazněním zplodin a splašek produkovaných továrnami, přestože v tehdejší ČSSR byla "továrna" se svými kouřícími komíny nedotknutelnou posvátnou ikonou, vzpomeňme jen hodin výtvarné výchovy nebo výzdoby na všudypřítomných nástěnkách. Zajímavý komentář má vypravěč, viz též Psice.

Kdo chtěl být ve školce opravdu frajer, musel mít tričko se Sandokanem. Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem. Takže období, kdy jsem tomu po zkusmém prvním dílu dal výsměšně-nostalgické dvě, mám za sebou. Legendě, Subjektive, vývoje postav netřeba. A dokud je to legenda o zamilovaném (jinak nepřemožitelném, spíš teda neoddělatelném) národněosvobozeneckém pirátském králi, je všechno právě tak, jak má být. I s chlupama veškeré té šmírácké naivity. Že ten příběh od půlky předposledního dílu nedává smysl, není chybou Sandokana, nýbrž jeho tvůrců, nepochopivších, že vyprávění o legendárním bojovníkovi, který dosáhl cíle a naplnění, nemůže pokračovat. Takže rok po svatbě je z Mompračemu, nedávno nedobytného sídla postrachů severobornejského moře, sluníčkový ráj a zároveň v celé oblasti obávaná mocnost, kterou hravě zlikviduje výsadek několika žabích mužů. Ovšem tématicky to dává smysl až do konce. James Brooke, skutečný bílý rádža ze Sarawaku, by se sice nepoznal, ale globální imperialismus poznáváme dosti dobře. Při tom je trapné, že snad s několika marginálními výjimkami (regent, který má jediný dialog v prvním díle, načež z děje mizí, poté svatý muž z Indie, který téměř jen sedí a mlčí) je ze všech samostatně jednajících a nějak souvisle myslících postav Sandokan jediný neevropan (dokonce i jeho pobočník, v uvedených ohledech velmi exponovaný, je - Portugalec). Takže jo. Nikomu nechci tvrdit, že je to na víc než dvě, ale prostě pět. Sandokán Sandokán zabil tygra a muchy se bál. Prší prší jen se leje, Sandokan se z okna směje, Mariana za lesem miluje se s Janésem (Mariana na dvorku, spravuje tam motorku). A tohle, tohle je prostě kult.

Další pitominka, ale naštěstí jsoucí přesně tím, čím se tváří být a s Ferbasovou je lekrace, Pivec je vždycky bombónek, k tomu manželství Šlemrová-Nový a konec konců si nešlo nevšimnout toho, co zde připomíná consuela1 ("režijní vedení dívčí přípravy na pánskou návštěvu (detaily čajové soupravy, pudřenky...)"). Takže mírné nadhodnocení je na místě.