Vindemiatrix

Čechovův výrok o pušce, ze které se musí střílet, když už se objeví na scéně, dovedl Rodriguez k dokonalosti. Kromě střílení si ovšem libuje také v sekání, řezání, mašírování, amputování a rozpárávání. Jakmile se na scéně objeví ostrý či špičatý předmět (čím bizarnější, tím lépe), buďte si jisti, že k některé z uvedených činností poslouží. Obzvlášť když oním předmětem bude nástroj, který hlavnímu hrdinovi zajistil titulní přezdívku.

Pro mě zklamání. Největší dojem na mě udělalo šikování armád před bitvou; samotná válečná vřava na mě navzdory velkolepé výpravě nijak impozantně nezapůsobila, snad až na letecké záběry valící se jízdy. Snaha o historickou přesnost filmu spíš uškodila, protože množství detailů snižovalo přehlednost o celkovém dění. Bondarčuk se tenhle handicap pokusil vyřešit berličkou v podobě vnitřních monologů, které fungují tak trochu jako vysvětlující poznámky pod čarou. Proč ale musí být účelovost těch promluv tak patrná? Nešlo je napsat méně strojeně - nebo se bez nich rovnou obejít?

Japonské béčko se vším všudy: stupidně i rafinovaně prolévanou krví, ujetou erotikou, yakuzou, samurajskými meči a několika rvačkami, jejichž neuvěřitelná afektovatnost mi spolu s postavou hromotluka Aizomeho připomněla zlaté časy Buda Spencera.

"Yo, fuckin, Omar comin, man!" Je neuvěřitelné, s kolika plasticky vykreslenými postavami (a jejich prostřednictvím i rozmanitými příběhovými rovinami) dokáže seriál v každé epizodě pracovat, aniž by působil nevyrovnaně či ztrácel kontrolu nad hlavní dějovou osou. Velmi komplexně pojatá kriminálka na pokračování, ve které sice nechybí určitá dávka nadhledu a tu a tam i náznaky idealizace (postava Omara), ale jako sonda do každodenní policejní i zločinecké rutiny (včetně s tím souvisejícího sociálního prostředí) si nebere servítky. Obzvlášť když přijde řada na rozkrývání disfunkčnosti politických a byrokratických mechanismů či profesních (ale i osobních a rodinných) vztahů. Právě tyto faktory dokáží pořádně zamíchat kartami - a rozdat nejednoho černého petra. Oblíbenci (po prvních třech sezónách): Omar Little, poručík Daniels, Lester Freamon, Prez, Beadie, D´Angelo Barksdale.

Namísto ustavičného hopsání v čase a poněkud jednotvárného odvracení neustále se zmnožujících paradoxů, v nichž se vyžívala dvojka, vsází závěr trilogie na ucelenější formát westernové žánrové hříčky. Ale nenechte se zmást, úroveň zábavy jede ve starých kolejích a v závěru po nich uhání doslova plnou parou!

"Who is laughing now?" Raimi (a Cambell) přitlačili na (motorovou) pilu. Ještě více humoru a ještě více morbidity než v už tak ulítlé jedničce. Kamenem úrazu je podobně jako v prvním díle nulový děj (což naštěstí zdaleka neimplikuje nulovou akci!) - jakmile jsem si zvykl na zběsilé tempo gagů a šílených nápadů, otrnul jsem a začal se mírně nudit. Za první půlku s Campbellovými kreacemi nicméně 9/10.

Hororová groteska, jejíž zápletka (partička týnejdžrů probudí v lesích dávné zlo) shrnuje vlastně veškerý děj. Pak už totiž nastupuje jen neutuchající smršť absurdních situací a černohumorných gagů za zlověstného mručení oživlého lesa.

Banální příběh, který pozdvihuje výtečná atmosféra s několika solidníma řezačkama. Ta zdaleka nejlepší se bohužel odehraje hned na začátku.

Oproti Přátelům, kteří mě nikdy moc nebrali, má tenhle seriál dvě velká plus. Jednak ("wait for it") postavu Barneyho; jednak výborně využitou formu vzpomínkového vyprávění. Scenáristé si díky ní v mnoha dílech důvtipně pohrávají s linearitou vyprávění a ozvlášťňují děj absurditami pramenícími z vypravěčovy narativní nespolehlivosti (viz pověstná scénka: "Řekněme, že jsme jedli sendvič"). Nejlépe se podle mě vše sešlo ve třetí sérii.

Oproti skvělé jedničce trochu překombinovaný děj. Navíc mi lezlo na nervy "komediální" přehrávání některých herců (hl. Wilsona) - asi aby i ten nejzabedněnější divák pochopil, že je celý film jedna velká nadsázka. Při velkém váhání, zda dát tři nebo čtyři hvězdičky, nakonec rozhodla nostalgie a úcta k trilogii jako celku.