Vindemiatrix

Sotva tři-čtyři slušnější (ale poměrně krátké) bojové akce, jinak dvouhodinové ohromování technickými serepetičkami, které se takhle secvaknou dohromady, takhle změní tvar a tudle vystřelí roztomilou raketku. Je to sice podáno se šmrncem (hlavně zásluhou Roberta Downeyho a vlastně i zbytku hereckého ansámblu) a nechybí solidní gradace, ale ve srovnání s jinými zfilmovanými comicsmany žádná velká pecka. 70 %

Ze silné trojky De Palmových gangsterek mi Zjizvená tvář přišla nejsyrovější, Neúplatní nejstylovější - a Carlitova cesta nejlepší.

Bránici jsem si nepotrhal, ale náladu mi to rozhodně zvedlo. Pesci to roztáčí jak ďas a Marisa Tomei mu nejen zvládá sekundovat, ale ještě ho hecuje. A náramně jí to sluší.

Prostředí společenského chaosu a obav z příchodu nového milénia dodává filmu příjemně temnou a drsnou atmosféru, jenže ve (zbytečně natahovaném) závěru se ukáže, že to s tou sociální apokalypsou či hrozícím policejním státem nebude až tak žhavé a že šlo spíš o hru na efekt. I ta ovšem vyžaduje značnou režijní zručnost, stejně jako suverénní vrstvení žánrů a ukočírování složitého děje. Ten byl na můj vkus překombinovaný, což si vybralo daň v podobě ne zcela uvěřitelné interakce mezi (ne zcela uvěřitelnými) postavami. Přesto mě film zaujal a na dvě a půl hodiny příjemně pohltilt, možná i proto, že jsem jej shodou okolností zhlédl na silvestra.

Burton servíruje dvě hodiny zábavy na účet party výstředních hrdinů, v níž nechybí ironie a škodolibá poťouchlost, ale obojí přebíjí láskyplná poetika filmového vyprávění s precizní dobovou stylizací a nakažlivý entusiasmus hlavních postav. Krásná pocta podivínství. I když sterilně působící scénu setkání s Wellesem si Burton mohl odpustit.

Hned od prvních minut to jiskří napětím a zvoní zlověstnou hudbou, až se člověk nemůže ubránit dojmu, že je to celé nějaké přepálené, nepatřičné a v důsledku toho směšné. Jenže pak úsměv ztuhne a vy se podobáte Juliette Lewis v roli nejisté dospívající dívenky konfrontované s utajeným světem sexuality: nevíte, jestli se vám to celé líbí, nebo protiví, ani komu vlastně fandit; všechno je to bizarně pokřivané, přehnané, a přece to má svou logiku a svůj půvab. Vynalézavá režie, výteční herci. Ale konec byl přeci jen přetažený.

Kýč přecházející v pompu, pompa přecházející v kýč. Úvodní bitva s pejskem přeskakujícím digitální plameny a rádoby emotivníma zpomalovačkama snad ani nestojí za komentář; závěrečný souboj s císařem naprosto bez koulí (o tuně patosu nemluvě). Většina scén mezi tím (zvláště řežby v aréně) naopak strhujících. Charismatický Crowe; otravně ufňukaný Phoenix.

Stabilní schéma seríálu začíná většinou konkrétní brutální historkou, která se váže k danému tématu; postupně se propracuje k historii zkoumaného gangu, přihodí autentické výpovědi jeho (zpravidla bývalých) členů, ale i obětí či policistů, kteří se zabývají jeho činností; nechybí ani slangový slovník. Zpracováno velmi svižně a poutavě, i když hodně na efekt, takže některé komentáře je třeba brát s rezervou. Kombinace přitažlivého aktuálního tématu s nelehko přístupnými informacemi si zkrátka říká o to, aby byla náležitě prodána, a tvůrci toho dovedně využívají. Naštěstí rozhodně ne za cenu laciné povrchnosti, i když se lze (se značným znepokojením) dohadovat, jak hluboko ve skutečnosti seriál do struktury organizovaného zločinu pronikl a co všechno ještě zůstalo skryto...

Jeden z těch amerických patriotisticko-humanistických filmů, u kterých už po úvodních patnácti minutách víte, jak se bude vyvíjet a jak dopadne. A taky to, že když už do uhlazeného děje vstoupí občas nějaký ten drsnější moment, bude přepásán hollywoodskou mašlí, aby příliš nekazil líbivou estetiku (asi jako když jedna z hlavních postav uprchne z hořící stodoly, vyválí se přitom ve hnoji, a při návratu domů nemá ani pomačkané šaty). A přece jsem Velkým řečníkům držel palce až do očekávatelného konce. Kvůli skvělým hercům, jisté režii, dobré hudbě, silnému tématu... a ještě jednou kvůli skvělým hercům. 75%

Poměrně sugestivní pohled na rasismus jako svůdnou, ale ve svém jádru i důsledcích patologickou odpověď na některé společenské a osob(ost)ní problémy. Několik velmi silných scén (rodinný oběd s "židovským" učitelem) a kvalitní herecké výkony. Druhá půle, v níž se pozornost obrací k psychologickým motivům Nortonových (a Furlongových) názorů (resp. hlavně k jejich "vystřízlivění"), mi však přišla trochu "chtěná" a nepřesvědčivá, a nakonec vše vyústí do poněkud laciného konce. I když nápad s retrospektivním vyprávěním prostřednictvím eseje, jehož pointa má být závěrečnou scénou na záchodě zvýrazněna (a zřejmě zároveň zproblematizována), nebyl sám o sobě vůbec špatný.