ainny

Ne, ne a ne! V životě už nechci Mrazíka vidět. Stačí mi upoutávky každý rok o Vánocích, aby se mi obracel kufr. Uznávám, že velkou roli v tom hraje země původu. Já prostě Rusáky nemám ráda. Nesnášela jsem povinnou ruštinu, nesnášela jsem ruský hokejisty, nesnášela jsem ruský filmy, na který jsme museli se školou chodit a nevím co by mohlo tu moji averzi změnit. Mrazík tisíckrát pořád stejnej s Nastěnčiným ukňouraným hlasem to rozhodně není. Jedna hvězda je pro pana Filipovského a druhá za Georgije Milljara (jeho ježibaba je výjimkou potvrzující pravidlo). :^)

Jako malá jsem to hltala a milovala (jak jinak) Nicolase. Titulní písnička nazpívaná W. Matuškou mi způsobovala zimomriavky a dodnes mi zní mlhavě v uších. Netuším jestli bych to dneska dokázala sledovat. Jestli by to nebylo neskutečně naivní, ale docela bych si to i vyzkoušela.

Paráda, jsem ráda, že jsem se k němu po letech dostala. Co mi celý roky znělo v hlavě byla ústřední melodie. Je nádherná. Stejně jako děj, krajina a prostě všechno.

Vždycky, když někde vzpomínáme na to na co jsme koukali v dětství, tak padne i název Černé město, takže patří k těm, které člověku zůstanou v hlavě i navzdory času a tomu, co všechno za ty roky viděl.

To je zvláštní, už jsem tak zblbá, že jsem měla za to, že těch dílů bylo víc... To ale nic nemění na tom, že se mi to tenkrát v pravěku moc líbilo.

Jedna je za Ladu, druhá za anděla, třetí za poustevníka s loupežníkem a čtvrtá? Ta čtvrtá hvězda je za partii mariáše, kterou bych si s čerty rozdala s chutí i já. Pevně věřím, že se s nimi na onom světě potkám a pak budeme licitovat až do skonání světa. :^)

Nemám ráda automobilový sporty. Nejsem ani fanda do aut, ale tahle série mě baví (možná je to tím, že ji nesleduju nějak pravidelně, takže mě zatím neomrzela). Ukazuje svět jaký nepoznám, ukazuje lidi, kteří jsou mistry v tom co umí nejlíp. A že to umí sakra dobře.

Jo, řidič ten tvrdej chleba má... Kdyby tohle viděl pan Vodička, tak by se ujistil v tom jak velkou pravdu zpíval. A to písnička ani zdaleka nebyla o "těchhle" kamioňácích. Adrenalinová podívaná, která nenudí a po které vám nezbývá než smeknout. Momentálně sleduju Bolívii a cesty v Andách. Jeden tým se zasekl v zatáčkách, druhý musí čekat až se uvolní to čemu tam říkají silnice a Lisa balancuje na hraně propasti. Ufff...

Ach jo, chtěla bych, aby byl Lee Joon-gi můj osobní trenér. Ale mám smůlu, páč jsem drobný v týdnu odnesla do Spořky... Ale teď vážně, moc se mi to líbilo. Děj byl ze začátku rozvláčný, ale to bylo potřeba k vykreslení taťkova charakteru. Jak začal trénink začal i děj. Nic mi nepřišlo nějak extra přehnané, trochu jsem se bála, aby z fotříka po měsíci nebyl Rambo. Byl a nebyl, jak se to vezme. Konec byl famózní a dokonce ho tentokrát Korejci pocukrovali jenom lehce, takže přeslazenosti není třeba se bát. No a na závěr musím říct, že jsem ráda znovu viděla Kim So-Eun, i když tady měla malou byť důležitou roli.

Já snad přijdu na chuť anime... A na vině bude Satoshi Kon. V první půl hodině jsem byla docela obstojný mimoň a v té poslední jsem zapomínala dýchat. Všechno do sebe začalo zapadat ve strhujícím závěru. No a v té prostřední půlhodce jsem si říkala, že ty japonský sny jsou přesně tak ulítlý jako ty moje. Co jinak dodat? Mně se to líbilo - hudba, děj, zvraty i spád. Pobavil plakát v kině na Tokyo Godfathers a hodně netradiční romantický pár. Zase mám o čem přemýšlet, ne že bych to chtěla srovnávat s Počátkem, ale... prostě sny mi zůstávají v hlavě hodně dlouho. ;^)