Natascha

Jak psal Subjektiv, tohle dorama originalitou opravdu nepřetéká, vše je lehce odhadnutelné dopředu, žádné překvápko se nekoná. Ovšem podíl zábavnosti tohoto ve své podstatě velmi stupidního dorama je docela velký. Velkou zásluhu na tom má hlavně roztomilý Kamenashi Kazuya v hlavní roli, kterému však ani náhodou nevěříte, že by dokázal dát pořádnou ránu (aneb pojem "muší váha" tenhle hubeňour vyzvedl na úplně nový level) a to jeho přecpávání je taky poměrně bizarní (a právě proto vtipné), když vypadá o polovinu lehčí než jeho soupeři. Vůbec moje hodnocení asi vychází z toho, že mi tenhle typ japonského hraní hodně sedí a tahle póza "všichni jsme idioti a budeme se podle toho chovat", kterou tady 90% herců předvádí mi pořád ještě přijde zábavná.

Mé první dorama a trefa do černého, asi jsem si nemohla vybrat lépe. Oněch 5 hvězdiček je sice spíše za to jak jsem se bavila, než že by si je seriál opravdu zasloužil (skoro bych to viděla na guilty pleasure). Základní premisa je vskutku stupidní a slibuje už od začátku hojné množství crossdressingu, na kterém si Japonci tak rádi ujíždějí a hned si dokážete vytipovat dějové zvraty, ke kterým dojde. To ovšem ani nevadí, protože titulní trio je více než sympatické (Horikitě Maki sice toho kluka moc věřit nejde, ale je roztomilá, Oguri Shun jako cool týpek s dobrým srdcem získá na svou stranu každou divačku a Ikuta Toma je naprostý komediální talent), čekají nás šílené soutěže, které mezi sebou pořádají jednotlivé koleje (kromě relativně normální koleje sportovců jsou tu ještě mí favoriti, kolej bojových umění, vedená tvrdou rukou jejich vedoucího a kolej jakýchsi divadelníků, kteří jsou jak z jiného světa (věřím, že tady už i milovníci japonského humoru nechápou, protože, co ti tam občas dělají...)). Vůbec klání a rivalita mezi jednotlivými kolejemi je vždy základem každého dílu a už jenom kvůli nim by si Hanazakari no kimitachi e zasloužilo šoupnout do profilu žánr komedie. Ona i ta dramatická složka má v sobě vždy velký podíl humoru. A ačkoliv nejpodstatnější je tady ústřední milostný trojúhelník, s rozvíjením této zápletky se šetří a divák se nemusí bát přehnaného citového vydírání a i konec stojí někde na pomezí happy endu. Každopádně už mě dlouho tak nebolelo břicho od smíchu, a i nějaké to dojetí se objevilo.

Skvělé vylíčení situace na vesmírné lodi plné "dětí" (ty uvozovky jsou tu na místě, některé postavy se na svůj věk chovají velice dospěle), postupné stupňování situace na Ryviusu má docela grády, nerozhodnost a zmatenost některých postav je dost pochopitelná, občas jsem si sama říkala, že nevím, co bych v dané situaci dělala. Bohužel pro mě má Infinite Ryvius několik vad na kráse (které ho ovšem nedokázaly obrat od pěti hvězd) - prvním a největším je růžová *píp* (domyslete si libovolné velmi vulgární slovo) - jakýsi duch lodi (její význam a původ je vysvětlen později v seriálu). Vadila mi hned z několik důvodů: Zaprvé je naprosto nesnesitelná jako postava, neustále se někde zmateně motá, kulí oči a trousí svým nebohým hláskem hlášky typu "kdo je to?", "co je to?", "to bolí". Zadruhé byla největším ztělesněním toho, že se tvůrci neudrželi v rovině možné reality, ale museli tam hodit nějakou "záhadu", což je imho dost škoda. Dále tady máme vůdce lodí, kteří napadají Ryvius. I tady je později jejich chování částečně vysvětleno, přesto si myslím, že by nikdo nenechal takové psychopaty, či hysterické staré rašple řídit vesmírnou loď, kdyby viděl, v jakém jsou psychickém stavu. No a poslední věc je ryse osobního rázu - málomluvný vůdcovský grázlík Airs Blue mi v druhé části seriálu vážně chyběl, zamilovala jsem si ho od prvního pohledu a je mi trochu líto, že ho lépe nevyužili, měl na víc;-)

Zajímavé informace (podle kterých se 11. září budovy WTC nezhroutily následkem nárazu letadel ale kvůli řízené demolici), ale příšerně podané. Teď nemluvím o tom, že se jedná pouze o přednášku zachycenou na video, ale i o tom, že Richard Gage, který tyto informace prezentuje, je příšerný řečník - některé informace zbytečně mnohokrát opakuje, je nervózní, zakoktává se, má výpadky, a občasné pokusy o vtip jsou opravdu nepodařené. Přesto doporučuji ke shlédnutí, protože spousta lidí poté může změnit svůj názor na pravdu o 11. září, mnohé důkazy jsou opravdu přesvědčivé. S českými titulky možno shlédnout zde: http://www.mustwatch.cz/film/911-blueprint-for-truth/

Pozor! Mohou přijít SPOILERY! Neuvěřitelně uvěřitelná vztahovka. Nikde to tu nebylo řečeno, ale je podstatné, že v Koi Kaze se nejedná ani tak o vztah starší muž - mladší dívka, ale o vztah sourozenců ze stejných rodičů. Tento je ale podán s opravdovým citem, takže rozhodně nemáte pocit, že hlavní hrdina, který jako „starší a zodpovědnější“ by měl nést vinu, je nějaký úchyl. Jejich vztah je rozvíjen pomalu a rozhodně není nikterak šokující, i když poměrně otevřeně mluví i o sexuálních otázkách, které takhle reálně podané najdete v anime jen minimálně (hlavní hrdina masturbuje, dívka má menstruaci apod.). Dokonce si v jednom díle hlavní hrdina doma prdne (úplně stejně samozřejmě, jako to udělá váš vlastní brácha;-), což jsem v této podobě snad neviděla ještě nikde. Konec podle mě moc otevřený není - paradoxně převezme iniciativu a konečné rozhodnutí na svá bedra teoretická „oběť“, tedy patnáctiletá Nanoka, a její rozhodnutí je podle mě zcela jasné. Jak už tady bylo několikrát uvedeno, takhle skvěle napsané postavy se moc často nevidí, navíc i vnějškem budí dojem skutečných lidí, Koushiro je tak trochu balvan a ani roztomilá Nanoka v okamžicích, kdy doma chodí v pytlovitých mikinách a má halabala sepnuté vlasy nevypadá jako ideál krásy. Z vedlejších postav bych vyzdvihnula snad jedině Koushirovu svéráznou, leč extrémně sympatickou nadřízenou Chidori, která se v určitém okamžiku snaží do osudů sourozenců zasáhnout. A na konci každého dílu má skvělé vtipné okénko, kde trestá hrdiny seriálu za jejich „špatné“ činy. Ostatní postavy jsou už spíše jednorozměrnými figurkami, které doplňují svět hlavních hrdinů (Koushirův spolupracovník ujetý na náctiletá děvčata, otec obou sourozenců…). A ještě malá poznámka k animaci - postavy mají vnitřky úst zcela netradičně nakresleny bíle, což zejména ze začátku, než si člověk trochu zvykne, působí velmi rušivě, protože to svádí zírat hrdinům neustále do pusy.

Dokud to byla jen mecha vybíječka, bylo to fajn. Když se začala vyjevovat ne zrovna příjemná minulost postav a začalo být jasné, že v NERVu něco smrdí, začalo mě to vážně zajímat. Když se seriál vydal vstříc konci, nechápala jsem, kde se tam bere to, co se tam bere. Shinjiho závěrečné (nekonečné) pitvání vlastní mysli proti předchozímu ději působí jako pěst na oko, skoro jakoby vyplynula na povrch zoufalost tvůrců, jak tohle vlastně ukončit. Bujaré vršení na sebe větiček, které mají budit dojem, že postava strašně dumá a hledá sama sebe mi přišlo v mnohem banální, kolovrátkovité a tím pádem zbytečné (aneb poslední dva díly mohly být shrnuty do 5 minut, v tom případě by se zbytečně neopakovalo několikrát řečené nebo ukázané a mělo by to jistě svou působivost.) S tou slavnou propracovaností postav to taky není nijak horké, vždyť seriál selhává už u základních lidských emocí (ve vypjatých situacích postavy jednají jednou tak, že máte pocit, že se vlastně nic neděje, podruhé propadají přímo panické hysterii). O nějaké hloubce se tady absolutně nedá mluvit (to už skoro vezmu na milost nudnou Lain, která má alespoň co říci...), ale to už tady rozebrali jiní a mnohem lépe než bych to dokázala já.

Velkou škodou téhle v bojích nápadité sekanice je fakt, že chybí nějaký pořádný záporák (dva vůdci jednotlivých klanů jimi rozhodně nejsou). Bojeschopných a trénovaných kreatur je tady dost, ale když se mihnou v jednom, maximálně dvou dílech, načež jsou Jubeiem rozseknuti vejpůl, člověk si je ani neužije, i boje ztrácí na napínavosti, protože je jasné, jak nakonec Jubeiův soupeř dopadne. Bohužel ani na straně "kladných" hrdinů moc zajímavých postav není, těžko si někoho pořádně oblíbit. Shigure je tady jen na zachraňování, a nějaké její váhání a dilema na konci jsou jen aby se neřeklo, že je to úplně plochá postava. Tsubuteho do seriálu evidentně nacpali, aby ho zpestřili trochou "humoru" (moc vtipný chlapec ale není, spíš otravný). Děda Dakuan, který ve filmu vychytrale se všemi manipuloval, je tady taky jen do počtu, i když na konci ho pár zajímavých momentů čeká. Zkrátka jediná pořádná postava je titulní bijec Jubei. Naštěstí se občas z kupy lehce zapomenutelných útočníků vynoří někdo jako dřevěná slečna, incestní "sešívačka", která neváhá řezat vlastní části těla a přišívat si jiné, lepší, či můj osobní favorit, muž, který se chce zbavit parazita ve svém těle a proto hledá nejsilnějšího bojovníka (kdo to asi bude, že...:-), který jediný mu může pomoci. Děj je shrnutelný ve dvou větách, ale tak co už, hlavně že se všichni řežou a teče krev. Škoda že se Jubei nezatoulal do lepšího seriálu... PS: Správný šmejd se pozná podle toho, že má dostatečně dlouhý jazyk na slíznutí krve s obličeje;-)

Hodně lidí si založilo kariéru na to, že ze sebe dělali idioty, ale Paul Reubens tenhle přístup dovedl do extrému. Pee Wee je opravdu neskutečně protivný pablb, jeho ksichty jsou vtipné jen v minimu případů, naštěstí se občas objevil náznak normálního lidského jednání a myšlení (který ale zase hodně rychle zmizel...). Pravdou je, že ke konci už jsem netoužila po tom, aby mu někdo jeho milované kolo převálcoval tankem před očima, ale oblíbit si ho, to snad ani nejde. Je to škoda, protože tahle zběsile cáklá výprava na záchranu kola jinak překvapuje skvělým tempem a nápady (předpokládám a doufám, že je to zásluha Burtona a ne toho trouby Reubense, který se podílel na scénáři). Závěrečná honička v ateliérech Warner Bros a následné filmové zpracování Pee Weeho osudů jsou takřka geniální. Škoda, že do centra skvěle napsaného a zrežírovaného filmu byl dosazen jeden z nejnesympatičtějších hrdinů na zemi.

Následují SPOILERY. V tomhle filmu mám problém s tím, jak je zde pojata reinkarnace - když už se smířím s tím, že by něco takového mohlo existovat, tak rozhodně ne v této podobě (tj. znovu reinkarnace v člověka, setkání se s tou samou osobou, vzpomínky na předchozí život, pan učitel vypadá až moc mladě na to, aby od smrti oné dívky uběhlo dostatek let, aby se mohla reinkarnovat a znovu dorůst do věku žáka...). Je mi jasné, že právě toto dodává příběhu na osudovosti, je to "znamení", že právě tyto dvě vybrané duše musí být navždy spolu, ale promiňte, tohle podání mě vážně nedojme. A nejen kvůli výše popsanému - také kvůli tomu, že úvodní romanci je věnován příliš malý prostor na to, aby divák uvěřil, že ti dva se vážně milují. Ani ze vztahu se studentem se nepodařilo nějaké větší jiskření vykřesat a jediná shoda s milovanou dívkou je v pár gestech a schopnostech. Alespoň, že je příběh dávkován po malých nechronologických kouscích, takže občas se člověk diví, kde se to ti hrdinové ocitli a co to spolu dělají, když se před dvěma minutami ještě skoro neznali? Tenhle postup udržuje v divákovi docela příjemná očekávání, i když je celý příběh odhadnutelný už v polovině.

Občas stačí mít jako základ silnou událost, a pak už stačí jen přidat dobré herce a může vzniknout mírně nadprůměrný film. I s naprosto nevýraznou režií, která vás bez jakýchkoliv zbytečných a kudrlinek a zákrut provede zločinem tak odporným, že jen těžko uvěříte, že něco takového je vůbec možné. Stupňování celé situace je jen velmi pozvolné, což v tomto případě občas možná tlumí emocionální účinek, z některých vsuvek ze soudního líčení se možná taky dalo vyždímat víc. Aspoň American Crime ale nepůsobí jako drama, které vás násilím bude nutit k slzám. Catherine Keener hraje opravdu bezvadně - důkazem budiž fakt, že je mi většinou velmi sympatická, tady ve mě ale vyvolávala chuť jí jednu střelit.