B26354

Dokument konspirační teorie odrážející své téma ve formálním přístupu (nedává přístup k ničemu mimo konspirace, nedává nám zdroje, užívá hromady logcikých klamů atd.). Zajímavá, ale asi vcelku zbytečná hříčka.

Skvělá, ve správných momentech humorná, v jiných zase tragická sonda do myšlení, emocionality a intimního života padesátileté obtloustlé ženy, trpící nedostatkem pozornosti, intimity i lásky a těžko se potýkající se svou neatraktivností. Mezi polohami tragickými a komickými je někdy tak nepatrná hranice, že se divák sám musí rozhodnout, kdy je ještě ochoten se situacím smát a kdy už začne hlavní postavy litovat. Výjiměčný film dokud se (a poté co) začne zacházet do extrému a opájet se děním na plátně (mluvím o oslavě narozenin) - v tu chvíli se totiž díky nepotřebnému prodlužování scény vzdaluje ústřední postavě.

Neúspěšný pokus o kombinaci rodinného dramatu a gangsterky. Vypjaté vztahy mezi nudnými postavami nebyly schopné udržet mou pozornost a klíčové scény působily směšně a vynuceně. Logické kiksy by se daly ještě v rámci žánru odpustit, ale vyústění konečné přestřelky prostě nedává smysl (amatérismus lidí, co jsou "více než gangsteři" je neodpustitelný). Dom je založený na postavách a "stylu", ale jeho postavy jsou nudné a opravdový styl je nepřítomný.

Příbeh mladé dívky pocítající se s vlastním pocitem viny. Film skvěle využívá vedlejší okolnosti - období strachu po 11. září a všudypřítomné debaty o světě po něm, prostředí divadla a opery, literaturu, město, mládí a první sexuální zkušenosti k rozžíření pohledu na hlavní postavy. Také podivným způsobem používá vedlejších postav, které když splní svůj účel, klidně na delší dobu, někdy i do konce filmu, zmizí. Ve většine pířpadů to nevadí, jelikož hlavní dějová linka je dostatečně nosná, trošku pouze zamrzí z toho plynoucí nedořečenost a nedořešenost některých vztahů, o těch se ale snad dozvíme více v rozšířeném sestřihu na DVD.

Film jsem znovu viděl za živého doprovodu symfonické hudby Karla Šimandla s modernímy prvky a oslovil mě více. Nemá smysl tu psát něco více o tomto filmu samotném, toho je dost v knihách a dalších komentářích. Propojení s moderně klasickou hudbou kakofonického charakteru ale vyšlo skvěle. Chvíle, kdy se ozýval celý Karlovarský symfonický orchestr byla skvěle doplněna atmosferickými plochami, kdy se ozývalo pouze pár indutriálních samplů a pazvuků. Navíc se objevila i místa zaplněná pouze přesnými,každou dobu zaplňujícími, komunikujícími pouze pomocí dynamiky, bicími. Skvělý hudební i filmový zážitek.

Melville si pohrál s žánrem loupežního filmu. Namísto dramatické výstavby dává důraz na prokreslení postav a zachycení atmosféry pařížského dna prodchnutého odlesky jazzu, čímž bohužel film ztrácí na zábavnosti. Jak už je u Jean-Pierra zvykem, film obsahuje několik nezapoměnutlených scén (Bobova hra v kasínu...), celek pro mě byl ale příliš nesevřený. Nicméně ony žánrové hrátky, jež nejdou bez vyzrazení konce pojmenovat, fungují skvěle.

Staří kamarádi se schází po dlouhých letech při příležitosti pohřbu jednoho ze svých známých, který spolu s nimi vytvářel skateboardingovou komunitu ve východním Německu. Skvělý námět má schopnost dosáhnout osobní, lidské, kulturní i nadčasové výpovědi, což je umocněno využitím několika výrazových poloh - setkání přátel v současnosti je zachycené moderně, dále jsou užity amaterské záznamy mladých skateboardistů z osmedesátých let, archivní záznamy a krátké ilustrativní animované sekvence. Skateboarding je prezentován jako apolitická a nesoutěžní hra, která se stává výrazem svobody v době represe.

Hillcoat vytvořil film se znalostí toho, co si ještě může v rámci žánru dovolit. Postavy se stabilně nachází těsně před hranou sebeparodie a jsou stvořeny tak, že vzbuzují sympatie i ve svých nejhorších chvílích. Chytrý scénář s notnou dávkou nadsázky, sebeironie a násilí doprovází výtečná hudba s dobovou atmosférou od Warrena Ellise a Nicka Cavea, který tentokráte spolupracoval i na tvorbě scénáře.

Film mísící mýtické prvky s dětským pohledem na svět s tak nebývalou lehkostí se jen tak nevidí. Navíc bez idealizace mezilidských vztahů, ale s příběhem sázejícím na nadsázku s prvky pohádky. Jde o dílo tak sebejistě uchopené, až se dá stěží uvěřt tomu, že jde o debut. Film, který je předurčen k tomu být miláčkem publika.

Jedinečný film. Haneke analyticky pozoruje vývoj mnohaletého vztahu poté, co jeden z partnerů vyslechne drtivou diagnózu a neodvratnou prognózu. Zaměřuje se na soužití druhů v prostoru jejich bytu, zbytečně nikam neodbíhá a je tak schopen v této extrémní situaci pojmenovat podstatu vyspělé lásky. Jeho tradičně nezúčastněný styl zde překračuje své hranice a nepůsobí již chladně, stále je ale svou precizností schopen postihnout esenci, která jiným snímkům uniká mezi prsty. Nebývale přirozené, a zde nejde o novinářskou frázi, výkony představitelů obou hlavních rolí jsou dechberoucí. Ostatně jde o bezchybné dílo po všech stránkách bez hluchého momentu s jasně artikulovanou vizí.