zelvopyr

Hmmm... ano. Začátek nedává moc tušit, oč vlastně půjde. Asi o komedii, ale vypadá nějak lacině... Pak přijde pecka, najednou jsme na praštěném začátku devadesátých let, což zvlášť v Japonsku bylo hodně ostré (zde je krátká etapa přehrávání, ale dá se přežít). Lacinost rekvizit je pryč, na řadě je slušná práce kostymérů a přijatelné počítačové triky. Místy dobrá situační komika, pěkná camea slavných lidí, na které se aplikují postupy z Back to Future apod. ("nejste vy ten a ten? v budoucnu dokážete to a to..."), kteréžto je ostatně výslovně citováno. Lidi vesele potkávají svá minulá já, nikdo si moc neláme hlavu s časovým paradoxem... a tohle upřednostnění komedie nad logikou zde kvituji, já starý rejpal, kupodivu pozitivně. Možná se najde chytrák, co řekne, že tuhle zápletku čekal -- já zdaleka ne. Potěšilo mě, jak spousta věcí do sebe čím dál víc zapadala. Inu zkrátka, jeden z nejmilejších filmů, co jsem za dlouhou dobu viděl.

Nádherný hudební doprovod, který zní jen občas, a stejně jako ticho či šelest stromů nebo deště vytváří strhující atmosféru. Příběh je japonská klasika nejklasičtější, kniha č. 1, něco jako u nás... eh... Babička (?!!)... No prostě, mladý kníže Genji, císařův syn odstavený od šance na trůn, nemá kvůli dvorské nudě do čeho píchnout. Teda co to plácám, naopak. Během půl hodiny se ukazuje, že Genji to táhne úplně se všemi ženami ode dvora včetně svých příbuzných a manželek a dcer svých příbuzných. Každá žena z něj taje a tak podobně. Nicméně není šťasten (nebudu spoilovat proč, ale je to bohužel psychologické). Se svou o šest let starší macechou, ženou císaře, kterou miluje někdy asi nejvíc, sice jednou za dlouhý čas končí v loži, ale nemůže si ji vzít. Svou sestřenici si taky nemůže vzít, i když by chtěli. Jo a jeho manželka je celkem v pohodě, protože je taky milována. A všichni u dvora si šuškají, s kým vším spí, a je jim to ukradené, vždyť ten Genji je takový vzor gentlemana (například během sexu zdvořilou, kultivovanou mluvou vyzvídá jméno jemu neznámé šlechtičny, na kterou potmě skočil se slovy "odpor je marný", a která se asi tak osm vteřin naoko zdráhá, ale se jménem dělá drahoty a nechce mu jej během celého aktu prozradit). No a samozřejmě další zcela klasický rys japonské moudrosti -- přes protesty všech (asi hrané) si odvede domů dvanáctiletou dceru své zemřelé chůvy. Nemůže najít ideální partnerku (asi že jsou všechny tak povolné?), takže stvoří klasické japonské přísloví... Když nenacházíš ideální ženu, vychovej si ji od dítěte. //// Krom tohoto povrchně znějícího obsahu, který jsem si ale ani trochu nepřikrášlil, je film znamenitě věrný předloze, relativně často se sklouzne do poezie a stylizace pohybového umění (tanec, divadlo nó), prostě atmosféra Heian se dere z obrazovky a pohltí veškerý prostor. Jak jinak, krom dvorního sportu číslo jedna (sexu) je tu i těsně druhý (intriky a tak sofistikované dvojsmysly, že aby jim dnes japonci rozuměli, mají o knize dost odborné několikaleté semináře na vysokých školách). Nevysvětlete si to špatně, film není historická ani přemoudřelá suchařina ani art pro úchyly, kouká se na něj prima a je to jedlé; usnete, jen pokud jste docela unaveni. //// Celé tohle dílko napsala mezi lety 1008 - 1021 právě ta vychovaná exdvanáctka, a dobře ironicky se vyřádila v popisu beznadějně romantického prince. A zároveň to myslela vážně. Úžasně dobře zpracované...

No, Subjektiv se tu sice intelektuálsky vyznal ze svého despektu k fuwafuwa (jestli jsem pochopil podstatu sdělení), nicméně já to tak černobíle nevidím... Aria the Animation mě uzívala k mozkové prázdnotě, pohozený králíček mě spíš naladil na smířlivou, idealizovanou realitu. Nic nového nenaučí, časem možná zapomenu, ale pozitivně hodnotit zkrátka musím. Tato nálada a sdělení mi... vyhovuje... přestože je to manipulace emocemi. Ale o tom filmařina je, ne?

Podstatné na celém fenoménu Stopařova průvodce je, že šlo původně o rozhlasovou hra BBC, plnou nejsuššího humoru a nadsázky v gradaci. Samozřejmě se obešla bez efektů, protože stavěla na síle slova. Ještě před koncem minulého režimu dokonce byla do ČSSR v rámci západní podvratné propagandy vysílána česká verze této hry -- legrační bylo třeba přejmenování Zaphoda na Zefýra Bítlštajna (slyšel jsem nahrávku). Po velkém úspěchu hry a mezitím vydané knihy tatáž BBC natočila šestidílný TV seriál, který se svou ultralevností umně pracoval jako s kladem. I zde šlo o příběh a anglický humor. Zkrátka, Průvodce je kult jako prase, které tvůrci filmu vykuchali, a pokusili se ho předložit tak nějak jinak... a nepovedlo se. Pohon mozku na citrón je... ehm prostě negace samotné podstaty Průvodce a pro zanícené jistě důvod k umučení tvůrců k smrti...

Když mně to přijde hrozně klouzající po povrchu. Jakoby se snad i něčeho bál, říct natvrdo něco jiného... Mám na mysli takovou tu "přitakávající" a schematizující rovinu "jojo, ten život není peříčko", a jedno klišé za druhým, a až nad ním hořkovtipnou vrstvu samotného příběhu.

Tak už i anime... Závislý na drogách časem vyžaduje silnější dávky, protože normální už tolik nezabírají. Konzument porna chce stále drsnější kousky, protože otupěl a jeho centra libosti potřebují silnější podněty. No a konzument anime podle tvůrců Elfen Liedu už všechno viděl a nic ho nezaujme. Tak místo ečči naservírujeme full monty nahotu, místo dramatu slzy, místo napětí ultranásilí, místo roztomilosti infantilitu, místo zápletky ultraspiknutí, místo kýče velekýč, a nějak to splácáme dohromady. Asi si dám pořádnou pauzu od anime, dopr. Poslední dobou jsem sáhl po pár údajně super kouscích, no a abych tak řekl, je něco shnilého... // P.S. hodnotím stejně jako Šmouly, kvalita je podobná...

Jeden z filmů, u kterých byl můj nejsilnější dojem, že mě ani jedna z osob představovaných herci nezajímá... :)

Takový zvláštně namíchaný guláš žánrů, až je hodně vtipné, jak nesourodých. Zřejmě nesourodost sama, i postav, má být nosná. Ale nevím nevím, nějak se se mnou dílo jako celek malinko minulo, asi že už nejsem puberťák? /// Po dodívání zbytku: to bylo tak strašně špatné, že nelze vyvážit jakkoli silnou smrští namalovaných vnad... no, možná * za znělku...

Onizuka jako postava je stejně nevyrovnaný, jako seriál. Má své dny, kdy je tupější než balvan. Jindy se chová zdánlivě nelogicky, ale jakmile se ukáže, jak měl vše promyšlené, je to geniální. Slabina je, že ani jedna pozice není "ta hraná", což jaksi je divné. Nakonec, vadí mi, že nenávistí přetékající padouši mezi žáky, co se ho až do chvíle prozření snaží zlikvidovat společensky nebo fyzicky, mají motivy jako z mateřské školky...

Panebože, já snad zase začnu věřit na divadlo...