Lupes

Body si zaslouží jen za realistickou vizi budoucnosti bez sci-fi hámotin typu skoků v časoprostoru. A ačkoli nejde o tolik moderní dystopii, nejedná se ani o optimistický příběh. Všudypřítomné pohroužení jedinců do vlastního vnitřního světa a neustálá mechanická tematizace subjektivních emocí jsou neveselou vizí světa extrahovaného z individualismu facebookové současnosti. Úskalí filmu tkví (jako obvykle) v absenci silného příběhu, propracované zápletky, překvapivého rozuzlení i ztotožnění se s hlavním hrdinou. Chyba je ve scénáři, a proto vás zdánlivě slibná oidipovská odysea za srdce nechytne. Vystřihnete-li navíc hlavní motiv filmu (tipuji tak cca 10 min především ze závěru), zbude vám sled volně pospojovaných historek představujících vizuálně reálnou vizi budoucího světa. Jenže to je na celovečerní biják jaksi málo. Za (z)klamání diváka proto jen **.

Tohle je prostě podmanivá věc. Holého a Valachův herecký koncert, silný hudební motiv, režijní vedení, minimum střihu a panoramatická kamera... Navíc i "ukryté" vztahové drama mezi postavami, ze kterých se jedna na plátně vůbec neobjeví! :) S dětmi i bez dětí se na to dá koukat i dnes, byť se ta doba nikdy nevrátí. A na místě hájovny je už určitě vyvoněná chalupa, kde už se nežije, ale machruje.

Můj zážitek z kina komentuje tento film asi nejlépe: Svého synka na prahu střední školy přivedla na film maminka, nejspíš, aby ho s Havlem seznámila. Odešli v půli. A onou zhlédnutou částí se protrápili skrze chlapcovy neustálé otázky po identitě postav na plátně. Maminka byla pamětnice, evidentně Havlova obdivovatelka. Bohužel ne historička. Před projekci opomněla přečíst biografii Michaela Žantovského a další sekundární literaturu. Nedala to. Její chlapec to nedal. Zbožně si přál, aby byl Havel "už prezident". Nedočkal se. Já ano. Ale v kině jen proto, že jsem si během samotné projekce vygooglil zásadní informace. A pak si dal cigáro. Bylo to v letňáči a cigareta k tomuhle filmu patří. // Jako hranému celovečernímu filmu tomu chybí zásadní atribut. Filmovost. Opakuje se tu nešvar českých životopisných filmů poslední doby (Masaryk, Milada nebo Toman), které všechny trpěly zmateným vyprávěním. I tady se záhy objevují otázky - kdo je kdo a proč se na plátně děje to, co se děje. Spíše než hranému filmu či dokumentu tu tedy přihlížíme jakémusi náladovému klipu, či spíše sérii klipů. Chybí však kontext, základní informace, vztahové souvislosti, zůstává torzovitost, vítězí střih, a před námi se odvíjejí dýchavičné dějové skoky dál a dál, jen abychom to už měli za sebou. Dalo se to uchopit různě, Stačilo se jen na chvíli zastavit, Dát prostor příběhu. Ať už v trutnovském pivovaře či v kriminálu (který je tvrdý sám o sobě, byť oproti okupaci či 50. letům byl a navždy bude kriminálem fešáckým). Nebo bylo možno nechat Havla nahlas myslet a nikoli jen neohrabaně vysvětlovat milostné avantýry. Jenže se nestalo. S Havlem se ve filmu vlastně nepotkáte, neustále před vám "uhýbá" a "prchá" před vámi; a když už má konečně mluvit, jsou titulky a jde se domů. Zklamaně a smutně. A dle autorů filmu téměř plánovaně. // Kritizovat lze na počinu mnoho. Co ocenit? Jedna scéna, jeden moment staví Havla nad ostatní příběhy Normalizace, a to nejen ve filmu, ale dost možná i ve skutečnosti. Je to skvěle natočené odmítnutí emigrace. Minimum střihu. Zapálená cigareta odvahy. Skvělý normalizační protihráč. Silný rozhovor. Tohle si ještě někdy pustím. Už jen proto, že motivem filmu (viz úvodní filmový rozhovor) měla být právě Havlova "zbabělá" odvaha. Nemít strach podívat se do zrcadla. Kéž bychom se všichni báli.

Kdyby to dnes natočil Hollywood, byla by to vizuální pecka, nad kterou by se všichni rozplývali. Rozpočet, dobové technologické představy i zasazení do maloměšťáckého socialistického kontextu tomuto počinu zbytečně ubírají body. Svým myšlenkovým motivem to není o nic horší než Ex Machina, Já, robot či tolik přeceňovaný Westworld. Jistě, televizní režisér Rychman není Spielberg, ale také neměl jeho možnosti. Přesto se tu odvíjí docela zajímavá etická zápletka, ve které se zbytečně moct místa věnuje dogmaticky povinnému realistickému úvodu, aby se ve druhé části pomalu a překvapivě objevovaly prvky absurdního dramatu, černé komedie i hororu (šokující a zneklidňující obraz oběšené kočky předčí podobné snahy mnoha hollywoodských blockbusterů). Herectví (především Lábusovo) je na mizerné úrovni, akčním scénám chybí Cameronova choreografie, ale nápad a vtipné (v rámci logiky příběhu a vize budoucnosti i chytré) využití nevinnosti Libuše Havelkové posouvají tuto televizní inscenaci málem na ****. Když ale opadne nadšení, jen ***.

Cituji z mnoha názorů: "Možná máte zafixováno jméno režiséra Zdeňka Trošky jako autora přízemních komedií typu SLUNCE, SENO A..., KAMEŇÁKŮ a BABOVŘESEK, které považujete za podřadnou a stupidní zábavu pro burany. Ať už máte Zdeňka Trošku zařazeného jakkoli, po zhlédnutí tohoto filmu, si nemůžete neříci, že je to velký filmařský talent." Vážně? A tato ideologická masáž s lidově-socialisticky nazíranou církví má být důkaz talentu? Tolik klišé, předvídatelnosti, lacinosti... schematicky pojatým jezuitou počínaje a osvíceným doktorem "Sovou" konče. Přesto si to ** zaslouží. Za kameru, hudbu a vlastně i pokus o vystižení samoty uprostřed zámeckých komnat. Všemi obdivovaná B. Bohdanová se sice spíš vzteká, než hraje, prvoplánové je i režisérovo zpodobnění zatuchlé minulosti a stojícího času pomocí "pavučinou pokrytého" šlechtického sídla - ostatně Troškovo opus magnum s umolousanou ježibabou mělo přijít vzápětí. Nicméně u Trošky se i tohle počítá. A faktem je, že tohle je asi vážně "umělecký" vrchol jeho tvorby!... A burani se z toho učí dějepisu dodnes.

Nejdřív jsem si myslel, že je to jen docela dobrý film o sobectví. Ale on je to skvělý film o sobectví!

Hodně slabá záležitost. Předvídat šlo snad všechno a bylo to ještě nudněji a bez dramatičnosti naplněno. Vlastně ne, tak strašně ubohý závěr jsem ani tak nečekal. Berryho bych přivázal na židli před projekci Kmotra a Kmotra a... Kmotra... a pak ho stejně pro jistotu poslal točit telenovely. **

Opravdu stupidní scénář, těžící z komiksové hrůzy 21. století, s mnoha obehranými klišé z konce století 20. A tak tu potkáme všemocnou agenturu mimo kontrolu státu a její elitně cvičené zabijáky (tentokrát s příměsí genetických experimentů, inu jsme ve 21. století), proti všem bojujícího osamělého hrdinu doprovázeného samičkou (která je samozřejmě akční a ne na ozdobu, inu jsme ve 21. století), hrdinovu temnou minulost, patos, melancholii a sebe-lítostivé cinty o šrámech na duši a poznamenání "prací". K tomu všemu se přidává super-hrdinská nereálnost akčních scén, trochu wire fu a super-schopnosti či minimálně super-nezničitelnost. Dokoukat to nešlo, finále jsem si nechal s chutí ujít. Odpad, kterému by příslušela hvězda jen za nostalgický příklon k Willu Smithovi.

Atmosféra podepřená psychedelickou hudbou a zvuky ve mně zůstala i 30 let po shlédnutí. V tomto případě se za svůj nic neříkající komentář trochu stydím, ale po několikerém zklamání a jisté averzi vůči mému kdysi milovanému režisérovi nemám už chuť to znovu vidět. Za atmosféru a hluboce zasutou vzpomínku ***.

To nešlo dokoukat. Další Lynchova onanie. Už Inland Empire byl testem artového intelektuálního snobismu a specifikoval režisérův úpadek. Konec intelektuálního mystika necharakterizuje plytkost, popart a populismus, jež se staly hrobem mnoha schopným režisérům bažícím po zalíbení se širokým vrstvám. Lynchova cesta do pekla vede ze zcela opačného směru. Byl na sebe tak moc pyšný, až sám sobě přestal rozumět. Jenže i takové senilní blábolení se v určitých kruzích bere jako punc geniality.