JitkaCardova

Nebudu mrhat, společný komentář pro Jelenu a Leviatana je víc než dost. Jak to vkusně říct. Co začal místo filmové hudby používat muzikostroj Philipa Glasse, klesá Zvjagincev s každým novým filmem o propad níž, kde už to nejsou díla, ale produkty. Že by mu začaly diktovat směr, témata i kvalitu producentské peníze? Vybírá si jednoduché, civilně morální náměty, rodinné a místně politické střety na osobní rovině, zobrazuje je povrchně jako třetiřadý pisálek, glosátor do časopisecké rubriky, a mechanicky je prostřídává s čím dál chatrnějšími a odvozenějšími odkazy k církvi (ani ne duchovnu), přičemž mu chybí uštěpačný, nadčasově ironický glanc i mrazivá duševní pronikavost, vnitřní vhled a soucit Dostojevského, a bez toho se mu filmová výpověď stává povrchním a zbytečným kázáním od stolu, intelektuálně svrbivou, neprocítěnou, populistickou esejí. Přestal být originálním filmařem a kdovíproč se vpravil do role komentátora ruských poměrů, jak je povrchně chtějí vidět na Západě (lidi jsou líní pracovat a nemorální,všichni jdou po penězích jako slepice po flusu, církev je poplatná režimu a zbohatlíkům a vyžívá se v pustém žvanění, máme tady mafii a všude jsou prospěcháři a hlupáci bez rozhledu, staří umírají a z nových nikdo nezvelebuje statky svěřené. Úpadek a všiváctví. *** K tomu pak patří, že zlajdačel i formálně, nedbá sevřenosti tvaru (ne, záběr na stejnou větev na začátku a na konci snímku v Jeleně, ani na vraky na moři v Leviatanovi to nespraví), napospas ponechané motivy mu z filmů čouhají jako sláma ze stohu, začal se vyžívat v laciných, nefunkčních a nedbale zpracovaných metaforách (co měl znamenat ten ležící bílý kůň, nainstalovaný dva metry od železničního přejezdu? toho taky ranila mrtvice?) a místo skutečných přesahů a katarzí sahá nejvýš k němým záběrům na moře. Oba filmy, Jelena i Leviatan, jako by byly nakvap vyrobeny konfekčně, stejné rámování, interiéry jako z ruské ikey, stejná herečka, podbarvení stejně znějícím Philipem Glassem na začátku a na konci, stejné titulky, produkce, stejná plochost... Rozdíl je v tom, že Jelena přece jen drží ještě trochu víc pohromadě, zatímco Leviatan se už úplně rozdrobil do roztěkaných, za sebou nahamstaných scén, a v tom, že je ještě nasnímaná poměrně sjednocenou a dívatelnou kamerou - především skrze ty proměny světla, ač i to je samo o sobě kýčovitě levnou a doslovnou metaforou. V Leviatanovi už bije do očí i ten nezájem o vizualitu, o intearkci kamery se snímaným, exteriérové lyrické a čím dál trapněji, násilněji vmontovávané patetické vsuvky pohledů na moře a na hory a na svítání se střídají s interiérovými záběry s otřesně nudnou, tupou, téměř televizní kamerou. Příběh nedrží pohromadě nic vnitřního, je to jen plytká, blábolivě předrmolená navršenina publicistických postřehů, zatímco v Jeleně se to banální sociální minidráma ála Mrštíkovic Maryša dá srrhnout do dvou jednoduchých vět. Čili už na Jeleně lze postřehnout v menší míře všechny nešvary, které příští snímek, Leviatana, naprosto zhůvěřile ubily, a jinak nic nového, co by takový přístup vyvážilo. Zvjagincev by potřeboval být zase úplně neznámý, aby se přestal koupat na vlně zájmu a podlézat Západu.

Není to romantické, není to thriller, není to krimi. Drama ano, rozvržené velice neobvykle, rozvážně, sebevědomě, delikátně na lékárnických vahách (ne nadarmo byla ona lékárnicí) tak, aby vám pouze dost zřetelně naznačilo všechny možnosti, jaký příběh se odehrál, ale misky se nedaly nikam převážit. ***** Máme před sebou film, který uděluje jiný a mnohem závažnější význam rčení, že dva lidé jsou si souzeni - totiž jsou si souzeni (posuzováni) vyšetřujícím soudcem, k němuž docházejí z vazby vypovídat, posléze i pravomocně přisouzeni soudem a porotou, a zároveň každopádně po celou dobu, co se znají, si přináležejí podle úsudku jednoho z nich - oné ženy, precizní lékárnice a uvážlivé travičky. Jak to bylo a je s tím druhým, s mužem, s mírou jeho trpnosti a aktivity, viny, s jeho rozlišovací schopností a úsudkem, zůstává právě divákovi nejasné a zbývá k dovození několika málo možných, vzájemně odlišných, ale stejně surových závěrů. ***** Film před vás nepokládá příběh jako dlažbu, není to žádné rafinované vyprávění, jež by si s vámi pohrávalo, aby vás na konci zaskočilo či odměnilo jednoznačným rozuzlením. Film je striktně odměřenou parciální rekonstrukcí, která poodhrnuje roušku právě jen tolik, aby na konci zůstalo několik přesně dovoditelných možností toho, co se doopravdy stalo, v různém vztahu k tomu, jak skončil nad oběma sobě přisouzeným společenský i právní soud. A aby to zanechalo divákovu mysl i emulzi zjitřených emocí ve velice bezútěšném stavu a skupenství. ***** Celé tempo, časování a sebeovládání filmu je mistrné: vždyť například i to, o jaký zločin se vlastně jedná, se dozvídáme až asi ve čtvrté pětině filmu - a velice nenápadně: prohlížíme si přes rameno fotografie z místa činu a náhle nám zatrne, když na čtvrté nebo páté vidíme něco, co úplně mění perspektivu. Stejně tak se nám nejdůležitějších indiciií dostává v podobě nenápadných retrospektiv nebo drobností jako lesk v očích či úsměvek, či v nezdůrazňovaném nesouladu námi viděného, postavou evokovaného obrazu s tím, co říká (ona: seděla jsem tam vysvlečená donaha; on: žádné dopisy jsem nedostal)... Pavučina těch jemných detailů - jeho oči prozrazující roztržitost ve chvílích, kdy ona v intimitě pokoje pronáší věty, které se později snad ukáží jako klíčové - hluk z ulice, díky němuž se dalo přeslechnout cosi z umanutosti jejího hlasu, tělesná touha, která umožnila přehlédnout cosi z odhodlání a fanatičnosti v jejím pohledu... Možná. Jsou i protimomenty. Kdykoli ty dva uvidíte vedle sebe, teče mezi nimi fluidum, kterému i on fascinovaně podléhá, na mikrookamžiky - když vedle něj neohlášená usedne při konfrontaci v soudcově kanceláři. Když se potkají u soudu. Jako by ožil, pookřál. Nespouštěl pohled. Utkvíval, utápěl se, hořel. Uvnitř, skrytě. Ale možná je to jen fascinace myši, uhranuté kobrou. Nedá se to úplně rozhodnout. ***** Jediné, co víme jistě, je, že ona je od mládí posedlá představou, že si jsou souzeni, a že on se minimálně na konci ocitá jako oběť v pasti, kterou její vůle a zaslepenost sestrojila. Nakolik, a zda vůbec, jí v tom pomáhal, a nakolik je od začátku roztržitou obětí, pro kterou to nebylo víc než vášnivý milostný románek, jejž se po čase snažil ukončit, aby si nezničil důležitější rodinné vztahy (a nakolik případně i tohle mohla být jen umělá fikce, s níž zbaběle vzdoroval vlastním temným a horoucím tužbám, které mu ona, milenka, odkryla), se zodpovědně rozhodnout nedá - ne z dat, která má k dispozici divák. Film se také nesnaží přehrát celé soudní líčení ani předchozí vyšetřování tak, aby divák mohl učinit zodpovědný úsudek a porovnat ho s tím, jak se nad oběma nakonec vyslovil soud. Tenhle film není z druhu těch, jež hrají u diváka na notu satisfakce. Tohle je ničemu nepodobný, jedinečný počin, v němž je míra nejistoty brilantně přesně a chladně nadávkována tak, aby pozorného člověka uhranula stejně, jako možná ona milenka cílevědomě uhranula a strhla svého vyhlédnutého milence, ať už si to on uvědomoval nebo ne. ***** Nakonec vás musí napadnout, že kdykoli se o nějaké dvojici říká, že si byli souzeni, znamená to vlastně právě tohle: že v očích širší veřejnosti i jejich blízkých převážil příběh jednoho z nich, toho fanatičtějšího. A že ten druhý se stal rukojmím, soukromě i veřejně (od)souzenou obětí bez možnosti naplnit život po svém, jinak, přestože to možná z roztržitosti nebo uhranutosti ani nemusel pochopit a sám svému o(d)sudu pomohl. Nejvíc ze všeho byl tenhle film nakonec právě o tom. ***** Plus: Za obdivuhodné považuji i to, že celá ta vpravdě ekvilibristická, duchaplná skládanka, která několika promyšlenými tahy odkrývá černou díru v samém jádru lidské vztahové existence, potřebovala pouhých 76 minut. A herectví obou hlavních postav, jeho a její, a zvláště to jeho, na němž nejvíce záleží v každém jednotlivém hnutí, je v té své jemnosti a odevzdanosti, kterou tu a tam protkává možná nevědomá a možná nebezpečná fascinovanost, prostě závratné. *****

Co už je teď jisté, jedná se o druhé pokračování příběhu Henryho Fool(e)a, a nejde o trilogii. Jak jsem psala v komentáři k Hartleyho Simple Men, i tady platí, že příběh bude pokračovat, dokud postavy budou ochotné přenášet na sebe navzájem kinetickou energii minulých karambolů. Příběh Fay Grimové, první pokračování Henryho Foola, byl orámovaný větou "Nehýbejte se", ale ony se rozpohybovaly další postavy a dědí hříchy svých otců a nerozvážnosti svých matek dál a budou nést a předávat následky až do sedmého pokolení (nebo pokud Hal Hartley neumře), ovšem veliká naděje na konec jejich trápení a divákova štěstí tu vyvstává: ve zdánlivě rozhodném NE Neda Riflea, který se takto postaví dalšímu dění a jímž končí tenhle film. Nepochybuji příliš, že se ještě dočkáme objasnění, zda uspěl a jaké to pro něho a všechny kolem mělo následky. Na tohle rozuzlení jsem ochotná čekat i roky, je to zcela v řádu tohoto pozoruhodného přesgeneračního příběhu.

Při sledování tohoto díla jsem zkonkrétněle, prožitkově, niterně nahlédla, že Vlny Virginie Woolfové by přeci jen bylo možno zfilmovat, ale po tomhle filmu se to zároveň už jeví málem zbytečné. *** Je to tam všechno, po protikladech vnímání v novém dialogu opět spojité, znovu a hlouběji harmonické, finálně smířlivé, poctivě pokorné přistupování k jevům: ona prapůvodní, klidná, niterně rytmizovaná nádhera proudu bytí v plynoucím čase se tu vyjevuje skrze dvě základní možnosti postupného kvantování, v diskrétních dávkách se vrstvícího lidského rozumění: v laskavém dialogu kolonizačního, dobyvatelského, katalogizujícího rácia s intuitivně napojenou v čase zrající a prohlubující se moudrostí. A je tam ještě něco víc, než může ve Vlnách poskytnout Woolfová, neboť ta svým rozuměním jevení se fenoménů v čase pořád ještě zůstává v Anglii. *** Racionalizátor, zacílený dobyvatel, v půli své horečnaté práce zemřel, a po smrti, a možná už krátce před ní, ho opustila zaslepenost, a nyní, oproštěný od krátkozrakých tlaků, uvolněn vstupuje do smutkem provázeného, ale láskyplného dialogu s intuitivní zkušeností, moudrostí, skrze niž se mu dává, co všechno míjel, neviděl, nač nebyl naladěn, když se hnal za svou katalogizační vidinou, za svou touhou po finálním uchopení plynule a komplexně, svébytně proměnlivého fenoménu Afriky. A přesto, svým vlastním způsobem, se nemýlil, i svým fanatismem a přehlížením dourčoval magický mnohoplošný tvar a neodolatelnou fascinativnost, promlouvavost afrických jevů, i svou touhou po vnesení řádu, po jednoznačných usouvztažněních, i svým nezbytným selháním zviditelňoval a posiloval samu neodolatelnou krásu jevení Afriky. *** Film sám se přitom v sobě neztrácí, není bezbřeze poetický či naivní a je dalek všech možných klišé - má výsostně logický, konzistentní a přísný tvar, v němž se dialogicky dourčují a v novém tvaru splývají oba proudy chápání věcí, ten povrchově, i ten hloubkově strukturující, a celý dialogický proud je zároveň jak podemílaný, tak dourčovaný magickým rytmem, který mimoslovně jitří i konejší, vyvěrající z téže ozdravné a tajemné moudrosti harmonií jako indické mantry, a vyprávějící o vnitřní pravosti a síle toho, čeho se dotýkáme, na ještě jiné, těsně podprahové rovině. *** Je to a není dokument, člověk Borremans tu slouží jako model, jako mýtická postava určená k lidskému selhání v touze po uchopení celku, a na jeho osudu teprve vyrůstá mnohem spletitější, nejednoznačnější a nekonečně proměnlivý obraz Afriky, jejích pudů, vášní, rytmů, vznešenosti i nízkosti, její všednosti i mystérií, její klidné a shovívavé mateřskosti i nebezpečného a mstivého neznáma. A teprve ze smíření se s vědomím té prapodstatné neuchopitelnosti plyne absence spěchu i strachu a vyvěrá hluboký klid. *** Na poli dokumentaristiky se jedná o zcela původní organický tvar, bytostně podložený experiment, vedle kterého všechny ostatní dokumenty vypadají jen jako sběrné přípravny materiálů, jako školní úkoly, jako selhání. *** Zůstávám uhranutá.

Zhruba od chvíle, kdy se na scéně vystřídají reálné osobnosti maestra Alana Gilberda, Juliana Bonda a Daniela Bouluda, to naprosto přestalo vzbuzovat zdání, že půjde o nejapnou, topornou repliku Pornografického vztahu, a začne to být fenomenální, důvtipná i krutá jízda životním časem a chápání (se) svých příležitostí, plná překvapivých, byť srozumitelných obratů. (Ne všichni to mají tak snadné jako rodiče našeho hrdiny.) Všechno, co by mohlo být povrchně vytýkatelné, tu má svůj hlubší šarm, smysl nebo vtip, nezřídka i vše z toho najednou. Kromě těch prvních asi dvaceti nesnesitelných jsem pak už milovala každou další minutu. *** Pro ty, kdo si chtějí zařídit zvlášť silný večer (týden, měsíc, život): pusťte si po sobě Pornografický vztah (1999), Stvořeni pro lásku (2000) a tohle. Případně do toho ještě zamíchejte Punch Drunk Love (2002). A jestli nepuknete a nepřerodíte se stonásobně odvážnější a živější, tak vás nechci nikdy potkat a nic s vámi mít. *~

Sousloví "kecy v kleci" nikdy nemělo výstižnější kontext a přiléhavější vyznění - kdyby se celý film točil jen kolem tohoto středobodu, i to by stačilo. Ale on je soustředný v každém svém bobě, otáčivý v každém momentu, osudným kolem ve všedním koloběhu člověku nebezpečného socialismu. Moc povedená výpověď. *~

Průměrný dokument o hidžábu s tradičně americkým patosem.

J. Moore to zahrála výborně. Škoda, že scénář byl navzdory proklamacím jedním velkým klišé, melodramatickým konstruktem toho, jak logicky uvažující mysl bod za bodem předkládá schéma úpadku osobnosti, aniž by ho skutečně sledovala v plné trýzni, ať už zevnitř, anebo aspoň poctivě zvenčí. *** Tak se nám Alice jednou počůrá, hned v půlce, aby bylo jasno, že jistá degradace pokračuje, a pak už to nikdy neuvidíme, jako by se to nedělo. A tak je to se vším. Jen si tak jemnocitně, decentně vypočítáme v dramatickém oblouku, co všechno (ale ve skutečnosti ani zdaleka ne všechno, ani polovinu, a už vůbec ne tu horší - a především, aniž by se to dohromady v čase exponenciálně umocňovalo) takový úpadek osobnosti obnáší, a to pěkně příjemně, v kruhu chápavých a skvělých a milujících rodinných příslušníků, v prostředí, kde je navíc bohatě peněz, aby se zaplatil veškerý luxus a nebyl vidět a cítit ani stín z celé nezbytné škály ponížení, hanby, viny, vzteku, skutečně doléhavé tíhy, která takové případy pokaždé provází, bez ohledu na to, jak je kolikrát neopodstatněná. *** Pro ty, kteří nechtějí mlsat rozpustné smetanové melodrama s oříškovou příchutí, doporučuji jiný snímek, brilantní, neúhybný, věrně krutý i krásný, a právě proto i o to jímavější, oč reálnější (byť nakonec s fantaskně surreálnou odměnou): Hannekeho zatím poslední a snad dokonce i jeho vrcholný film Amour (2o12), byť tohle se mezi jeho posledními díly rozhoduje nesnadno (Bílá stuha a Čas vlků jako by s Láskou tvořily uhrančivý triptych, diamantový vrch).

Přese všechnu bravuru propojení klasického i moderního vyjádření lidského dramatu, jeho společných i individuálních rysů, a v tomto ohledu ústrojně platných, nemilosrdných reminiscencí antiky, Shakespeara i japonských tradičních divadelních a literárních forem a jejich naprosto současných posunů a přesahů, přestože tohle všechno vizuálně i vnitro-příběhově funguje až za hranici, kde se tají dech, vlezlý patos a nedostatek ironického nadhledu sráží snímek do poloviny schodiště do síně nesmrtelnosti veleděl a lámou mu na něm vaz. Právě asijská kultura je nejsilnější tam, kde se její hluboká filosofie, úcta k morálce a poslušnost hraničící až se sebepopřením, nekonečná krutost obrátitelná kdykoli stejně do vlastního nitra jako i navenek, jež nemají na jiných světadílech konkurenci, přirozeně pojí s nepatetickým a ironickým přístupem k vlastnímu osudu, vztahům k druhým lidem a světu a životu vůbec. Takaši Miike se však pořád projevuje jako nezralý a vnitřně rozháraný jedinec, který místo aby skutečně řízným filmem spáchal dokonalé harakiri na vlastním egu, trestá bolestivým a mučivým kucháním veřejnost.

Není to komedie, byť se s mrazením v týle a třetím okem pomrkávajícím do jiné dimenze budete i hojně usmívat. Není to mysteriózní a není to drama, jako by si film důrazem na civilnost, všednost a zapadlost prostředí té mírně magické zápletky z podobných žánrů dělal legraci, přitom nijak nezlehčuje důležitost toho, čím si hlavní hrdina prochází. Na několika rovinách (ironizací art-eko, art-natur, spirit-art a podobných vzdělávacích filmových balíčků, reálně magickou kamerou, zachycováním člověka v jeho malosti a zároveň i v přirozeném a všudypřítomném přesahu, kdykoli se někdo začne soustředit a vnímat fluidum svého okolí, jeho prodyšnost, plnou tajemných bran, ad.) to silně rezonuje s posledními mistrovskými filmy Kelly Reichardt, ale je to naprosto samostatné, originální a vzácně sepjaté dílo, u něhož navíc nesehrála žádnou roli výše rozpočtu. *** Výborně navozená atmosféra, obrazem, vývojem situací, který promyšleně balancuje mezi lehkým a tíživým, i celou nesmírně originálně propracovanou zvukovou stránkou (a nemám na mysli jen specielní, uměle vytvořené ozvučení větrné elektrárny a dalších ventilátorů, ale i původní zkomponovanou a orchestrem nahranou filmovou hudbu, a celkovou vrstevnatou kompozici soundtracku, která je ústrojnou součástí děje, zvuky jsou tu oživlé a nesou sdělení), není samoúčelná, film má vtahující dějovou linku, po níž vás povláčí zasmyčkovanou bludištní realitou stavů lucidního snění a halucinující unavené či zabloudilé, avšak hledající mysli, v takových zákrutách realistického, všedního rámce příběhu a u tak zdánlivě obyčejné postavy, kde bychom se toho nadáli nejméně. Závěr je pak příjemně ironickým vyústěním příběhu o duševní cestě k uvolnění: nikoli inženýrova dcera, která se vláčí po indických klášterech a učebnicově nasává energii z kamenů, ale on sám v medvědí ušance nakonec nachází (nebo prostě přijímá) svobodu - ať už k tomu došel v hloubi lesů, či v hloubi sebe sama, ať už bdící, nebo snící. Tak či tak tu cestu vykonal sám, vlastním pohnutím mysli, tak či onak sám sebe vnitřně osvobodil. A kdo ví, možná to začalo tím dceřiným onyxem v dlaních. A nebo mediální zprávou o Medvědím muži - zajímavá představa, podpořená zasmyčkovaností postavy v časoprostorových bludištích příběhu, je, že tím Medvědím mužem byl nakonec Schmitke sám. Že to celé začalo voláním divočiny vlastního podvědomí. V tomhle jednoduchém čtení příběhu jako cesty člověka k duševnímu uvolnění, kdy se mysl podvědomě obklopuje symboly, signály a vidinami, které se zhmotňují v nápovědách, aby kruhem pochopila, co v sobě dávno ví (aby se Schmitke hledající potkal se Schmitkem uvolněným), lze vidět svěží, originální paralelu s hlavní linií všech Lynchových děl. *** Bonus: Doporučuji počkat si po konci titulků na vtipnou tečku za příběhem - zprávu v hlasové schránce jednoho z mobilů. Není to nezbytně důležité, ale leckomu to jasněji dourčí mezeru ponechanou v hlavním vyprávění, zdánlivé nedořečení.