papyrosaurus

Ač technicky podobně kvalitní a taktéž herci (včetně Čunderlíkové) hráli velice dobře, dokonalosti Měděné věže to prostě nedosahuje. Možná za to může chybějící Pirin se Saškou, ale nejvíce mi vadila skutečnost, že oproti prvnímu dílu se většina děje odehrávala mimo horskou chatu, což byl prvek, který mě předtím nejvíce zaujal. Na druhou stranu, pokud bych měl film hodnotit jako samostatné dílo tak musím uznat, že má své kouzlo.

Moc hezká a zároveň tragická romance. Už jen ta zápletka tří statných horalů, kterým do poklidného života na horské boudě uprostřed zrádných svahů vstoupí krásná dívka (Emília byla opravdu okouzlující). Obecně mám rád snímky odehrávající se v nějakém omezeném prostoru a horská chata v Tatrách byla pro mne velkým lákadlem. Co si však také zaslouží pochvalu je technické zpracování. Moc pěkná práce s kamerou - cit pro krásu přírody i zajímavost výrazů a chování člověka, velmi pěkné barvy (holt fakt kvalitní filmový materiál) a opakující se hudební motiv, jenž mi stále zní v hlavě.

Nízké hodnocení dávám pro celkově nezáživnou atmosféru (pejsci a vlk běhající po šumavských pláních mě fakt nebaví) a docela odfláknuté zpracování, protože jinak herecké obsazení nebylo zase špatné. Králi Šumavy to však samozřejmě nesahá ani po kotníky. Holt snímek vznikl v určité době a za určitým účelem. Komu nejde přes srdce kus naší (jakkoliv pokřivené a temné) historie a "práce pohraničníků" tak ať se raději podívá na něco ze života a boje "dobrotivých amerických obránců demokracie". Komentáře operující se slovy jako "bolševický škvár" a "agitka" jsou jen jedno velké klišé.

Dnes už stylová detektivní klasika, připomínající zlatou éru noir filmů, s cynickým hrdinou Jakem, osudovou ženou a to vše na pozadí svinstva v podobě všeobecné korupce, podvodů, bezohledného slizkého boháče a neschopné policie. Stylový béžový oblek a kabriolet - běžná rutina v podobě sledování záletníků se rychle sveze do nebezpečné hry s vodou, ve které je pouze jeden vítěz. Velmi dobře obsazený film, u kterého to neustále omílané slovo STYL nabírá konkrétního charakteru.

Trošku nechápu docela slabé hodnocení, ale je pravda, že tento snímek nebyl zamýšlen jako trhák. Přiznám se, že nebýt Antona Corbijna, asi bych Američana přehlédl a trochu s nedůvěrou jsem přistupoval k obsazení George Clooneyho. O to víc musím uznat, že roli zabijáka zahrál velmi dobře - moc toho nenamluví, je tak trochu magor přes zbraně a techniku obecně, rád čte o motýlech, ale jinak nic víc - nevíme nic o jeho životě a minulosti - jediné co chápeme je, že se musí na nějakou dobu ukrýt v nádherném, zapadlém italském městečku, kde jedinou zábavou je tak akorát přijít na večeři ke starému knězi nebo si ulevit v podniku červených lamp. Zpočátku jsem si vzpomněl na trochu podobně laděný snímek Bruggy. Některými kritizované pomalé tempo jsem si naopak vychutnával - plno krásných záběrů přírody nebo městečka s křivolakými uličkami a s jakousi temnou náladou a do toho dvě osudové ženy...to nemohlo dobře dopadnout.

Ruleta a hazard mě sice nechávají zcela klidným, ale o to více mě film překvapil. Vnitřní hlas krupiéra trefně vystihuje povahy hráčů a tím se dotýká i některých principů jejích (ne)úspěšnosti. Svět hráčů se točí kolem něj, ale jeho se to vlastně netýká - není to on kdo je obírá o peníze, jsou to jenom oni sami. Jakoby z toho měl radost, že může pozorovat, jak lidé u stolu dělají osudová rozhodnutí. Věří, že "svět zlomí každého a pak jsou mnozí silní na nesprávném místě, ale ty které nezlomí...zabije". Možná se projevuje jako bezcitný a ironický frajírek, který potřebuje prachy, aby mohl dopsat svou knihu, ale možná taky jenom nechává vše plynout kolem sebe vědom si toho, že lidský život je jako kulička na ruletě. Ale on sám se drží jediného pravidla - nikdy nehraje, a právě proto dělá krupiéra - jedině v jeho pozici je nad hrou - nad životem ostatních - alespoň po pracovní dobu v casinu...

Kit je možná blázen, ale možná že k tomu měl důvod. V práci popeláře nemohl očekávat nějakou kariéru a jako společenský ztroskotanec okouzlil mladou dívku, která ve své naivitě, podpořené nedostatkem lásky ze stany otce přistupuje na Kitův návrh nechat všechno za sebou a odjet pryč (dívky měly vždycky slabost pro zkrachovance Kitova typu). Vše by bylo moc fajn, kdyby za sebou nenechávali pár mrtvých těl. A máme zde opět klasický motiv útěku před honícími psy - přitom oni si jen chtěli žít svůj život. Kit si uvědomuje, že jako zločinec bude určitě známější než jako odborník přes popelnice a útěk si vlastně nepřímo užívá (vymýšlí pasti, hesla, převleky). Vše má však skončit tak, jak si to společnost přeje. Opravdu je tak jasné kdo by oběť? V pustině neexistuje čistě černá a bílá - a takové nejsou ani charaktery našich antihrdinů.

Někdo v tomto filmu s gustem hledá různé feministické narážky a podtext, jiný nestraně nechá příběhu ať se sám rozvíjí a užívá si klasických road movie scén, pro které filmy tohoto žánru zbožňuji. Všechny mají totiž jednu společnou linku - touhu po nezávislosti a svobodě, která je však neustále omezována (a je jedno zda jde o despotického manžela, závory na silnici, pravidla o povolené rychlosti nebo bandu honících psů v podobě policejních aut). Prostředí amerických dálnic kdesi na středozápadě a v nevadské poušti tak byly vždy vyhledávaným motivem podobně laděných snímků, ve kterých šlo zdánlivě pouze o to jet dál a nezastavovat se - cíle typu dojet do nějakého města nebo země nejsou určené pro nás, to se jen naši hrdinové(hrdinky) motivují to nevzdat, sami totiž tuší, že tam asi nedojedou. Velká pocta průkopnickým klasikám žánru jako byla Bezstarostná jízda a Vanishing Point !

Moc fajn záležitost z doby, kdy ještě žilo hodně herců ze "staré gardy" což se zákonitě projevilo na kvalitě seriálu (dnešním rádobyhercům bych nedal roli ani v instruktážních videích). Kavárna Daubner, rybí hlava, krásné nové kolo, zázrak v Lurdech, vepřové hody ve vlaku a do toho všeho vetešnictví na každém kroku, obligátní onikání a mnoho humorných situací...nic jiného než jedna velká nadsázka která vždy potěší.

Pokud opomenu výborný výkon Jana Kačera tak bylo pro mne dost složité se ve filmu vyznat. Nikoliv však v pocitech hlavní postavy. Skutečnost, že nejsme sami ještě zdaleka neznamená, že se sami cítit nemůžeme. Jan sám je. Má sice ženu, ale ta má problémy sama se sebou a planými sliby a o tom, jak ho má ráda, aniž by to nějak dala opravdově najevo mu nepomůže. Její rodiče jsou pak pro něj symbolem každodenního stereotypu, naplněného vychvalováním tchána co všechno on dokázal (i když teď je stejně starý a neštěkne po něm ani ten pes) a povrchní starostlivostí tchýně, zda dostatečně jí. Možná by našel smysl života ve své zdánlivě vážené a zajímavé práci, ale beztvaré fráze jeho vedoucího o přijetí kompromisu jako výsledku vlastní sebedůvěry jej rychle zbavují chutě cokoliv dál dělat. V ústavu se necítí dobře, cožpak tam mu pomůžou najít smysl života? Vždyť sám lékař vypadá a chová se jak životní zkrachovanec a jeho otázky a rady vyjádřené bez špetky emoce a pochopení ještě více prohlubují Janovu bezvýchodnost. Ano zapomněli jsme na Janovo dítě, to jediné mu nic nepředstírá a my se ptáme, zda by ono nebylo dostatečným důvodem pro život....cožpak je natolik sobecký, že nemyslí na své dítě? Nevím jaká je odpověď a nedozvěděl jsem se ji.....jediné co jsem viděl byla bezmoc muže, jenž nebyl v žádném případě zbabělec ale odmítl žít v pokrytecké přetvářce. Závěrečná "honička" jej symbolizuje jeho pocit, že jsou všichni proti němu..