!Borec!

Absolutně nápadité zpracování jinak běžného přikázání. Každý světí jiným způsobem, vědomě či méně vědomě. Jakési vysvobození obou aktérů je provedeno nenásilně ku prospěchu jejich změny, nenutí nás soudit (možná nevíme koho), ale nechá nás zamyslet se nad nedořešenou minulostí, která se žene kupředu a jedinou možností je, abysme udělali krok, u něhož nevíme, jestli přinese své ovoce či nikoli.

Syrové, chladné, ale zároveň emotivní, dotýkající se lidských hodnot, které musíme rozbalovat pomalu s celým snímkem. Kdo je zde větší zavrženec - bezradná žena, která miluje dva muže, zapšklý doktor, který má svoje metody soucitu nebo snad milenec, kterému nezbývá jen čekat?

Emdžej je nepochybně ikona, z čehož vyplývá, že tu nejde o dokument jako takový, ale o samotného Jacksona (kdyby byl dokument natočen ve stejném stylu o někom neznámém, byl by strhán do horoucích pekel), tudíž veškerá pozornost je tu pro něj. Je to pouze jakýsi náhled něčeho nesplněného a mnoha lidmi vysněného osobního přiblížení se hvězdě. Záznam z příprav nás neseznamuje s technickými okolnostmi, režií koncertu, financemi, fanoušky, rozhovory s Majklem, ale vcelku nestranně nám předhazuje jeho osobnost pouhým snímáním scén. Můžeme vidět ohromnou lidskost a čistotu, místy až infantilnost, což vysvětluje i jeho kladný vztah k dětem. On sám byl celý život malým klukem, který žil ve svém snu a bez obalu chtěl předávat pouze štěstí dalším, soucítil s nimi, stejně tak, jako chtěl soucítit s fanoušky při jeho koncertech. Nezkažen vnitřní slávou, ale médii. Budiž mu země lehká.

Ujeté pouze do jisté míry, nepřesahuje hranici sexuality tak, jak by jí překročilo spousta jiných režisérů. Na lásku je nahlíženo z podivínského úhlu, avšak ne z psychopatického. Pozvolný děj, který nás seznamuje s jiným druhem jiskření, nám ukazuje oddanost, vůli a intimitu v jiném měřítku než jej člověk očekává. Z jejich klasického, původního zobrazení se nám dostává jejich čistá okleštěnost, ze které rozkvétá jejich "normálnost". Milý snímek, u kterého jsem si ani nepřipadal zvlášť zvrhlý při sledování lehkých S/M scén.

Netradičně pojatý příběh o netvorovi a krásce, kteří jsou zde však vyobrazeni ne tak idealisticky, oba chladní a naivní. Režisér pojal zcela odlišný přístup a rozhodl se lásku, přátelství, zradu a sobeckost ukázat v ne tak kýčovitém stylu, čímž zůstávají lehce skryty. Emotivně je film přesně tam kde má být, studený Island asociuje s dějem, který bohužel místy zamrzá a je poněkud šedý. Jelikož je film právě nevtíravý a nijak nenucený, pár zamrzlých míst pookřeje až ve vás. I přes tyto klady se ale mohla během filmu budovat mnohem větší myšlenka, i když to už je možná můj problém.

aneb láska je slepá...

Obavy, ať už z války či první lásky uvádějí chlapce do snových vizí, kde se blíží rok 2000. Pro chlapce se především blíží den odjezdu na prázdniny a tím i rozloučení s jeho kamarádkou, u které doufá v něco víc než jen přátelství. Dopis od ní by mohl jejich vztah posunout dále...stane se tak?

Jakubisko se možná snažil o výpravný film, ale kamenem úrazu v tomto případě bývá stopáž. Pokud nad ní režisér nezvítězí, nepomohou mu ani dokonalé scény, které udrží diváka v bdělosti a v určitém smyslu i napětí. Bohužel tady zvítězila stopáž nad režisérem a tím pádem zabila mnohdy nádherné pasáže, na které navazovaly ty horší a ještě v horším případě ty úplně mimo mísu (dva šašci, o kterých všichni víme). Pokud chtěl film táhnout směrem k mystičnosti, což se mu vedlo, měl tak učinit, ale po celou jeho délku. Takhle jako celek působí lehce kostrbatě a neupraveně. Nepochopil jsem význam první části s italským malířem, když už jí nakousl, proč v tomto směru nepokračoval (jeho znovuobjevení a následné pokračování mi přijde uměle nastavené a jakoby se tím režisér nechtěl už zaobývat a nevěděl kudy kam). Od všeho jsou tu nakousnuté koláče, které nedojedl a vrhnul se na jiné. Musím ale pochválit Annu Friel, sice žádné velké charisma pro mě nemá a postupně jsem si na její tvář musel zvykat, ale časem zjistíte, že právě ona chladná a nenápadná tvář jí přísluší, proto je dobře, že Ersebeth nehrála známější tvář.

Porovnávat "barvy" mezi sebou by zřejmě kazilo dojem a zbytečně znechucovalo zbylé dvě části. Zde musíme brát trikolóru jako celek, nikoli na části. Ač se návaznost všech částí na první pohled nijak nezdá, můžeme si přesto všimnout detailů a především nádherného uzavírajícího konce. Některé věci nejsou ve filmu vyřčeny, ale pouze naznačeny a výsledek je pro diváka skrytý, což umožňuje vlastní představu světa lidí, hrajících uvnitř "trikolóry". Metaforické babičce konečně někdo pomohl s lahví, nastává spojení osudů a vzájemné pomoci, smutek se odkládá, pro někoho znovu přichází a završuje tak celou ságu, pro někoho však štěstí, v němž se sám vidí. P.S. Pocta Van den Budenmayerovi alias Preisnerovi byla na místě a zasloužená

Uznávám, že té samoúčelnosti je tam až přespříliš. Překombinovanost tím pádem působí někdy až směšně, ale přesto má film dobré tempo a udržuje diváka v napětí až do samého konce. Navíc herci posouvají Nebezpečné hry o stupeň výš. Jako "béčko" v telce je film dostačující.