berusche

Strougy, ty lůzře! Jakože tři? Tak já se držím svého pocitu, když film skončil - byla jsem uchvácená. Po nějaké době jsem zas ani na vteřinku nezaváhala, že tohle si zaslouží nejen mou plnou pozornost, ale taky plnou pálku. Ano, dá se tomu vyčíst, že je to tak trochu hodně romantické, tak trochu hodně "sentimentální" (jak podotkl Strougy) a tak trochu hodně to může vypadat, že je to z pera amerických klasiků. Má to ale takové zvláštní kouzlo, celou dobu vlastně čekáte, že se mluvit bude, pak zjistíte, že to k prožitku vůbec nepotřebujete a pak vám přijde hudba natolik vypovídající, že už nepotřebujete víc. Jedinou výtku bych snad mohla mít k, pro mě osobně, někde zbytečným titulkům, kdy jsem měla trochu dojem, že nás scénárista podceňuje.

No, nikdy bych nevěřila, když jsem si to pouštěla, že mě uchvátí scénář Woodyho Allena nebo herecké umění Owena Wilsona, ale uchvátili mě oba. Po skončení jsem nechtěla nic jiného než být v Paříži, i když já bych raději ten skutečný zlatý věk (taková káva s Descartem), 20. léta mě moc nebrala. Krásná scenérie, chytrý milostný příběh, zvláštní setkání, propracovaný scénář (za který ale odebírám tu jednu, sice přiznávám, že si toho Woody musel hodně dočíst, ale tady by se ocenění za nejoriginálnější scénář mělo dát pánům Svěrákovi a Smoljakovi, páč jejich České nebe je v konečném důsledku podobné a určo byli dřív) a vkusná podívaná. To je bez debat Půlnoc v Paříži.

Musím se přiznat, že i když bych do Brugg klíďo jela na dovolenou, asi bych na tom byla jako Colin, páč bych raději pila po nocích a na věž bych se tedy rozhodně nevydala (nj, ale proti gustu). Problémem ale je, že ačkoli je to místy neskutečně vtipné, jindy naopak dost smutné a přátelství tu má několik mezí, hluboký film o odpuštění a napravení to pro mě rozhodně není. Naopak, kluci se chtějí zachránit, Fiennes jim to rozhodně nedovolí, oni to vědí, tak se s tím smíří (no, tady teda smíření je, ale že by teda takové, které se dostaví v běžném životě?). Herecké výkony, jak řekl cheyene, předčí děj samotný, už tu také bylo, že začátek je značně zmatený, a v neposlední řadě, tohle opravdu není Colinova nejlepší role (no tfuj, vždyť to byla jedna z jeho neměnných tváří, myslím, že toho umí víc).

Hollywoodská udendávačka se snahou o niterný rozbor dané situace, která má v divákovi vyvolat tíživé pocity. Bohužel, mám z toho dojem, že u nás, co ten život ještě taky musíme žít, přemýšlet nad ním apod., situace Matta Kinga tyhle pocity vyvolat nemůže. Marně budete hledat i stěžejní linii příběhu, tak nějak by to mělo být o něm, děvčatech, vztahu s nimi, pozemcích nebo jeho přeměně, která tady rozhodně nebyla tak markantní? To jsou otázky, které by vám po dramatu tohohle typu neměly příliš viset v hlavě. G. Clooney budiž oceněn, ale jinak marně přemýšlím, za co jsou ty nominace.

Neuvěřitelně jsem se těšila, byla namotivovaná tím, že to musí být zákonitě vážně hnus, a pak byla zklamaná tím, že je to o ničem. Pochvalu si zaslouží Dr. Heiter za ztvárnění dobrého psychouše a dále námět nebyl asi úplně k zahození v prvopočátku. Ale jinak to stálo za starou bačkoru. Na to, jak je to další z těch, co u nich lidi omdlévají, nemohou se na to koukat a nemohou z toho spát, já se přiznávám, že mě to nechalo celkem chladnou až na jeden moment, takže nějaké má hluboká úvaha nedorazila. Ani to trhání zubů nepatřilo mezi silnější záběry. Škoda, přílišná medializace zvraceného snímku s nálepkou "čistě chirurgické" nenaplnila očekávání, méně je někdy více.

Nedá se tomu upřít, že to chvilkama mrazí a je to děsivé. Stejně tak se tomu nedá upřít, že se zřejmě scénáristovi vytratila myšlenka, která tam asi původně být měla a pak nějak záhadně ji možná někdo zapomněl osvětlit. Ne, říkáte, že nezapomněl?!? V tom případě je jasné, že tohle se nezdařilo, poněvadž ačkoli chápu, kam paní v telefonu směřovala (což je asi jasné asi po druhém jejím telefonátu), není mi moc jasné, proč si vybrala Mary ani to, proč měla tuhle potřebu. Ježiš, tak už jste tam rovnou mohli naflákat, že byla zlej duch a byl by klid, stejnak to v důsledku je jedno.

Tak tímhle jsem uzavřela své vzdělání o X-menech. Pokud bych tuto, domnívám se, pentalogii, měla shrnout, nejvíce mě pobavil poslední díl, přiznávám jisté kouzlo i prvnímu a tady Wolverine taky nebyl k zahození. Zbylé dva díly nebyly ničím novým, ihned po zhlédnutí se mi dokonce pletlo, který je který. Wolverine sám je akčně zajímavý a díky novinkám, které se dozvíme, i poněkud více drží divákovu pozornost, což u předchozích dílů nenastalo (ono ani nebylo k čemu ji tam upínat). Nicméně, osobně doufám, že nás nečeká další, šestý díl, neb bych na něj asi plna očekávání rozhodně nečekala (ostatně, k čemu by taky byl, když už stačili zabít nejednoho hrdinu, na kterého jste si zvykli).

Jak bizarní představa, kdybychom byli něčeho takového svědkem (bože chraň, snad i aktérem). Jak hloubavý podtext, kdybychom měli očekávat konec našich velkých pomocníků takhle rychle za sebou. Jak dobře skryté poselství o ničivé síle současné doby, která v rámci možností neprodukuje ve většině příliš dobrého. Skoro jsem se první chvilky obávala, že to snad i může být recese na katastrofické filmy, obratem se ale má představa vytratila a já si upřímně užívala ten zážitek. I když užívala asi jen uvozovkách, poněvadž od poloviny jsem přemýšlela nad tím, jak bych v takové situaci spáchala sebevraždu a zda bych to nechala dojít do toho závěrečného finále, které je více než očekávatelné, či to udělala raději s předstihem (no abych na to viděla, že jo). Ústřední milostný příběh se pro mě osobně jeví jako přidaná hodnota, která jen utvořila celiství obraz, nikoli jako nepostradatelná nutnost. A ačkoli nemám problém s McGregorem, tady mě neoslovil (jako by se k ní nehodil), což značně milostnou dvojici samotnou devalvuje. Závěr je tak pohlcující, že mi notnou chvilku trvalo, než jsem to celé vstřebala. Překvapivě nemohu jinak, a není pro mě zas tak důležité, jak se to povedlo v detailech, když ve výsledku to má tak zdrcující myšlenku.

Tohle je globální problém, u kterého mě filmové zpracování zajímá mnohonásobně více než např. u obchodu s bílým masem (ano, ještě pořád ve mně doznívá Whistleblower). Je totiž pravdou, že o tomhle se nejen příliš nemluví, tohle se ani nikomu neukazuje a dokonce si přiznejte, že někoho z vás možná ani nenapadlo, že je to možné. Tak to je co do myšlenky, která mě tedy každopádně oslovila hodně. Výkony hlavních hrdinů jsou pod režií Fernanda Meirellesa dobré, což není překvapením, stejně jako práce pana režiséra. Ten má totiž cit pro multikulturní stránky věci, prokázal to již ve Městě bohů.

ta příšerná blondýnečka, ten úděsný scénář a to naprosto nepochopitelné jednání postav by člověk možná i zvládl. Když ale nakonec zjistíte, že ono to nemá ani myšlenku, tak už tomu nepomůže vůbec nic. Ta jedna je alespoň za ty flasbacky čichačů, ty mě docela bavily.