lamps

Podobně jako Dobrý časy je Drahokam pořád zahleděný do vlastní okázalosti, ale tentokrát slouží formální hrátky lepšímu zapojení diváka do nekončící změti nadávek, pochybných rozhodnutí a pronásledování, jež hlavní postavu charakterizuje a utváří. Silně subjektivní vyprávění, které takřka neodbočuje od hysterického Howarda, vytváří ruku v ruce s jeho pochybným charakterem silně nepředvídatelný řetězec událostí, v němž se každý záblesk naděje opakovaně neguje dalším blbým rozhodnutím, což velmi promyšleně kulminuje v černohumorném, ale nesmírně syrovém a dynamickém závěru. Adam Sandler perfektní a hlavně perfektně obsazený, tyhle nucené labilní pózy zvládá jako málokdo. Hudba zpočátku iritující, po čase splývajíci s neortodoxními vedením pozornosti. Znovu bych si to jen tak nepustil, ale pro jednou to strhne skoro dokonale. 85%

Kdybych si býval předem přečetl obsah, asi bych si tuhle béčkovou flákotu odpustil. Od svých temných a hororových začátku se zde Carpenter nemohl více odchýlit, když servíruje bláznivou přímočarou fantasy, jejíž koncept nejvíce připomíná komiksy říznuté Želvami ninja a s hlavním hrdinou, který ležérně hláškuje a hrdinské kousky doplňuje sebeparodickými karamboly. Kurt Russell si však tuhle roli velmi vychutnává a nelze tomu upřít nevinný guilty pleasure náboj, díky němuž příběh umí překvapit a neuspí. Útěk z New Yorku mi ale seděl daleko více.. 55%

Vlastně mi to vůbec nevadilo. Na dvou hodinách se jede v uspokojivém terminátořím tempu, lokace a do nich zasazená escape-akce se proměňují s frekvencí, jakou by jim Greta Thurnberg ze své jachty mohla jen závidět, Arnold si zahláškuje a Linda Hamilton si to celé moc užívá. Režisér Miller ctí první dva díly a nepouští se do žádných rozum ohrožujících obštrukcí ve stylu Genisys a Salvation, takže se divák prostě jen dobře baví.. A nic víc. Nějaká přidaná hodnota, která by existenci tohoto zachraňujícího a znovuustavujícího sequelu plnohodnotně ospravedlnila a posadila dnešní publikum na zadek, tu zoufale chybí. Překvapivě se mi líbil nový rozměr vztahu mezi lidmi a terminátory (což je jediný progresivní prvek) a Arnoldovo cameo jsem si užil do té míry, co mi dovoluje nastavení logiky vnitřního světa filmu (takže z pohledu předchůdců jsem musel rozpačitě kroutit hlavou, když začal vyprávět o přebalování a závěsech). Akce samotná je fajn, ale chybí ji Cameronův náboj a polemika. A celkově většina nových věcí a postav působí v porovnání s jedničkou a dvojkou jako docela neinvenční, byť řemeslně špičkový a zábavný kompilát. 70%

Největší guilty pleasure. Kašlat na všechny, pravil Neil Marshall a stvořil nonstop zábavnou exkurzi do světa počítačových her a béčkových postapo, která si na nic nehraje a jen zásobuje diváka záplavou odvážně krvavých, hravých a často i nepředvídatelných atrakcí. Vše začíná v očekávání tuctové variace zombie subžánru, ale příběh se rychle mění v přímočarou bad-ass reflexi pokleslé popkultury a punkový večírek kanibalů ve stylu Mad Maxe střídají středověké lokace a šílené automobilové honičky. A skrze to nesvázané tvůrčí blbnutí nás navíc provází neuvěřitelně sexy Rhona Mitra, kterou sledovat je samostatný analytický prožitek. Střih je pravda až příliš zběsilý, ale jen málokdy opravdu narušuje přehlednost a Marshallovu vypravěčskou dynamiku, která mě zatím v žádném jeho jiném snímku netěšila více. Po druhé projekci solím spojené 4* a Rhonu si neprodleně ukládám jako spořič obrazovky.

Sympaticky usedlý hybrid Shakespearovských dramat a středověké rytířské epopeje, který by se na velkých plátnech býval hezky vyjímal. Všichni si dali na všem obdivuhodně záležet - herci se do svých rolí absolutně převtělili (kromě výborného Chalameta stojí za vyzdvihnutí bodrý opilec Edgerton, nevyzpytatelný Harris a na pár minut úchvatně úlisný Mendelsohn), kostyméři a rekvizitáři perfektně oživili dobové reálie, kameraman vždy hledal ten správný úhel a nasvícení a režisér se snažil nepodléhat stylistickým manýrům a přenést diváka přímo k jednomu stolu, popřípadě na jedno bojiště vedle postav. A vlastně to všechno funguje moc dobře a o to víc mě mrzí, že se místy uhýbalo z podmanivé starosvětské noty jen z obavy, že film začne moderní publikum nudit - kdyby se scénář ještě více ponořil do myšlenek hlavní postavy a občas neměnil jeho náhledy jen v průběhu jediného rozhovoru, mohlo jít o fantastický příspěvek k půlstoletí starým výpravným velkofilmům. Takhle je to "jen" báječně natočené a vzácně autentické historické drama.

V době premiéry bych ten film asi obdivoval a měl nutkání se k němu vracet, po více jak třiceti letech už mě do požadovaných diváckých závitů nezasáhl. Jeho odtažitost je samozřejmě nevyhnutelným výsledkem toho, že sledujeme zavržení hodnou lidskou kreaturu, s níž bychom jednu místnost asi nikdy sdílet nechtěli. Henry prostě živoří a ve volném čase nechodí do hospody, nýbrž na zabijačku. A přestože v neosobním přístupu a koncentrovaném násilí, které může kdykoli neočekávaně vybuchnout, se skrývá nepopiratelná působivost a filmařský záměr, snímek si mě držel od těla natolik, až mě opakovaně přestával zajímat. Možná to bylo tím, že avizované "hrůzostrašné" scény násilí mi z dnešní perspektivy nepřipadaly nijak extra kontroverzní, a při další projekci už nebudu jen čekat na něco, co by mělo obhájit kultovní status filmu, a vychutnám si celkový koncept. Zatím tak na 65%.

Jeden z nejvtipnějších vysokorozpočtových blockbusterů - myšleno negativně. Občas to zachraňují relativně zmáklé efekty a pěkná Howardova hudba, ale po tak neobratně poslepovaném, nenápaditém a ve všech směrech tuctovém řemeslu je vlastně zázrak, že Shyamalan ještě dostal v Hollywoodu nějakou práci. Lépe by to možná natočil i Zdeněk Troška ve svých pohádkových začátcích, nic jiného než dražší a orientální verzi československé televizní pohádky mi to ostatně ani nepřipomínalo. 35%

Suverénní pohřbení nejlepší akční série všech dob, které může být akceptováno pouze na této symbolické úrovni. Dát tuhle látku, která po tři desetiletí nápaditě odrážela a navrch posouvala možnosti a náturu hollywoodského akční filmu, do rukou regulérnímu béčkaři Johnu Mooreovi a navrch mu přihrát scénář, který zcela potlačuje či rovnou znehodnocuje vše McClaneovsky zábavné, to byl nápad hodný k okamžité defenestraci. Nemám sílu vypisovat, co všechno mě na tom iritovalo, a vlastně ani nevím, proč bych neměl skončit u 1*. Asi z určité účty k Willisově nejlepší roli a pro pár solidních akčních scén. Lepší ale rychle zapomenout.

Hrozně prázdná exhibice talentovaného stroje na hutnou atmosféru, které nelze upřít vystižení dobových reálií a záměrně zastaralých formálních postupů (statické záběry, detaily, expresivní herectví, precizní geometrická kompozice), ale divákovi lačnícímu po smysluplně organizovaném vyprávění či nějakých ozvláštňujících postupech nemá absolutně co nabídnout. Čarodějnice za něčím směřovala a utahovala smyčku kolem diváka, jenž si vytvářel určitá očekávání, Maják je zahleděný do sebe a od první do poslední scény se jeho nátura a nátlak na publikum nemění - a byť to samo o sobě není špatné a rozčilující, rozhodně to není nijak obdivuhodné a jakýmkoli způsobem podvratné (o což se přitom Eggers snaží). 60%

Zatím nejslabší a filmařsky nejméně podnětný Džun-ho Pon, s jakým jsem měl tu čest. Balancování na hraně závažného eko-argumentu a bizarní komedie s pomateným Gyllenhaalem a šišlající Tildou Swinton se mi bohužel nejeví nijak sofistikované a navzdory tomu, že se opět jedná o autorsky laděný počin s výrazným rukopisem, musím tentokráte palec obracet lehce dolů. Nejvíce mě pobavila groteskní akční scéna podbarvená mou oblíbenou Annie's Song od Johna Denvera. Prasátko bylo také roztomilé, ale nemohl jsem se ubránit pocitu, jak parádní by z něj byla prosincová zabijačka. :/ 65%