kwietitze

Věřím, že kdybych byla na živém představení a loutky (a buchty) mi tam předváděly, jak se dá vyrobit jednovaječné nevlastní dvojče a jak se vykládá budoucnost z vypláchnutých exkrementů, tak se jistě více než usměji (musela jsme se k úsměvu nutit). Medium mění i přístup diváka a tak by se měl změnit i přístup filmu k divákům. Obviňuji Berana, že se pokoušel natočit český Team Amerika, ale nevěděl, že na to nevystačí jen fekálním humorem, ..chtělo by to přidat více osobního materiálu, ne jen zkoušet (velmi hloupé) hospodské vtipy. Nemůžu však zatřít, že se o "píchnutí si do něčeho českého" nepokusil. Ale nějak to nefungovalo.. Popravdě mě pohled na kálejícího a zvracejícího Spejbla a Hurvínka nepřišel vtipný, ale silně se mi rozhoupal žaludek (no jen si přestavte, že by tohle dělal třeba Krteček, chudák). Jde o to být nejen věrohodně nechutný, ale i sofistikovaně. Samotný fakt, že na plátně sere Spejbl nestačí. To, že jsem zachytila pár chvílí (a díky úděsně desorientačnímu tempu filmu je zas zapomněla) mající (asi) hlubší smysl, svědčí o snaze najít nějaký prostředek sdělení čehosi divákovi. Ale možná nad tím moc přemýšlím a měla bych se na to všechno vysrat a jít na pivo (díky doktore, tu jedinou radu si od vás nechám). Ps: Nakonec jsme se rozhodla rozdělit moje 2* : 1. je opocenému kuřeti a 2. bezpočtu pestrobarevných kondomů.

Když se podaří Fanny a Alexandrovi uprchnout do Izákova domu, ocitají se z pekla biskupových hradebních kobek ve světě, který jakoby stál mezi světem rodiny Ekdahlové a biskupovým hradem, ve světě mezi rájem a peklem, mezi zemí a podsvětím – očistcem. V tomto světě se stírají rozdíly mezi skutečností a zdáním, uzavřený prostor domu s nekonečnými chodbami je autonomním vesmírem sám pro sebe a skoro to vypadá, že každá loutka Alexandra mlčenlivě pozoruje a stěny dýchají. Právě zde se Alexandr setkává s šíleným Ismaelem, mužem, kterého však ztělesnila žena, herečka Stina Ekblad. Jeho androgynnost umocňuje jeho zdánlivou (ale možná i skutečnou) nadpozemskou moc. Setkání s Ismaelem je skutečným klimaxem Fanny a Alexandr. Alexandr se musel vypořádat se smrtí svého otce a s ďábelským biskupem a nyní se musí vypořádat sám se sebou. Musí nakonec konfrontovat své vlastní sny a fantazie, a Ismael je ten, kdo mu pomůže porazit sám sebe. Zdá se, že některé momenty z Bergmanových filmů – co se týče jak stylu, tak obsahu - se objeví v tomto filmu. Tím spíše se rozhovor Ismaela a Alexandra podobá rozhovoru z Persony. Persona neustále naznačuje podobnosti mezi dvěma ženami, až narace dojde do chvíle, kdy jsou si totožné a musí se s tímto faktem vypořádat. Ismael a Alexander jsou přesně to, co obě ženy v Personě. Dva lidé, jedna osoba. K tomuto poznání divák ani Alexandr nedochází dlouhodobým vývojem, ale náhle, kdy ve zvědavosti Alexandr nachází bytost, která říká, že je jeho (sou)částí. Ismael zůstává jedinou záhadnou postavou filmu, nikdy se nedozvíme, zda vše, co řekl či co snad z dálky ovlivnil, nebylo jen zkresleno a spojeno dohromady fantazií malého Alexandra, který si vývoj událostí takto představoval, aby se de facto sám pro sebe stal nástrojem zkázy biskupa.

Původní záměr napsat pouze obsah k filmu byl smeten mojí jednočlennou porotou ze stolu, protože při rychlosti, jakou jsou přidávány obsahy na čsfd k sovětským filmům, by tu můj děj strašil až za půl roku..ale hlavním důvodem budiž to, že zde můžu shrnout krásnyj (rozuměj rudý) život Šurikův tak, jak bych (bohudík?) nemohla v obsahu. Šurik zestárl, nebarví si vlasy, má ženu (kam se poděly krasavice z minulých dílů je, po vzoru Jamese Bonda, neznámo) a svoji všehoschopnost zužitkovává jako vědec (čím jiným by se ve jménu pokroku mohl stát). Co můžu usoudit ze všech 3 filmů od Gajdaje, kde se Šurik objevuje, tak slovo vývoj postavy mu asi nic neříká (což zas tak moc nevadí, protože se to ani neočekává a vzhledem k zdejšímu humoru je lepší věčný packal než špionátor). Operace "Y" je parodií na sebe samu a Šurik byl hlavní postavou, sic trochu utlačovanou, ale snad tomu bylo dobře, protože teprve Kavkazskaya plennitsa, ili Novye priklyucheniya Shurika dokázal, že hodně prostoru Šurikovi škodí. Když totiž dojde na vážnější témata a hrdinství, Šurik nemůžu (při své vy-mazanosti a alkoholismu, hehe) být zachránce v pravém slova smyslu a Gajdajovi nezbude než klouzat mezi ruským kýčem jako bičem a komedií. Ale teprve s Ivan Vasiljevič mění povolání nastoupila výmazová extratřída podobná snad (jen co jsem já ve své mysli vyštrachala) francouzským Návštěvníkům. Šurik je jako postava odsunut do pozadí (stejně už nemá co nabídnout a vypadá nějak sešle) a hlavní zástupný prim hrají lůzři, které dřív ničil pohledem. Jim jsem mohla přát vše nejhorší a nehrozilo mi vytvoření "rodinného" vztahu jak v případě Šůry. (poznámka-zdejší Ivan Hrozný se počítá za lůzra) Když už máme postavy, nechme je čelit snad všemu, co ruská kinematografie zažila, snaživě okopčila nebo sprostě ukradla. (Vrtačka, líbání a odflusování, absurdita odchodu carského vojska, Ivan Hrozný hraje Sergeje Bondarčuka, hrajícího Ivana Hrozného, krásný střih mezi carským dvorem a Šurikovým domem, zloděj drží cigarety Mallboro a zpívá národní píseň, zrychlené sekvence, zpětné přetáčení filmu, házení kaviárem a jeseterem, atd.). Konec vše jistí neb nabírá krutě nereálných až dementních rozsahů..naštěstí jsou ihned jako rudý plevel umořeny, hurá. Avšak byla jsem varována už na začátku, že to bude všehochuťový film..něco jako když si dáte smažený květák s horkou čokoládou a máte pocit, že se z toho nepozvracíte..a to je umění.

Fjodor Suchov je takovým nezdolným mužikem v téhle velké, širé poušti, válečným veteránem občanské války, který v imaginárních dopisech vzpomíná na svoji milou ženu, kterou nechal kdesi doma v Rusku. A že turkestánská poušť je veliká a někdy krutá, zachrání z jejího vařícího písku povstalce Saida, který umí být velmi vděčný. Čistou náhodou se mu pak ještě do cesty připlete zachráněný harém jednoho radikálního Abdula. A jeho manželky musí zemřít, když on je už nemůže vlastnit. Jenže Suchov razí heslo : „Žena jest také člověkem.“ a tak těch pár mladých Arabek bude chránit jako poslední kulky v nábojnici. Jelikož nepovažuji eastern za žánr, ale pouze jakýsi kvazipojem, tak nebudu na Bílé slunce pouště pohlížet jako na žánrový film, ale na sloučeninu - a to sloučeninu velmi nekonzistentní - několika žánrů dohromady. Mezi dramatem a komedií je velká propast a překonat ji v jednom filmu není jen tak, s jistou mírou cynismu by se to možná dalo, ale tu Bílé slunce pouště nemá. Takže se tu střílí s vtipy i kulkami a umírá se tu stejně lehce jako mluví. Jediný, kdo tu opravdu zažívá nějaký boj není neprůstřelný janek Suchov, ale bývalý celník Veršagin, který jediný dokáže vytvořit věrohodnou postavu a stát oběma nohama na obou březích propasti bez toho, aby jako janek Suchov neustále přeskakoval z jedné strany na druhou.

"Ingmar Bergman přijíždí do Říma, aby se setkal s italskými filmaři .." a tihle dva nemají, kam hlavu složit. Přestože doba neorealismu byla hudbou minulosti, v dílech od De Sicy z druhé poloviny 50. let je zdání o návratu ke svým kořenům největší. Avšak Střecha (stejně jako Horalka nebo Zázrak v Miláně) není neorealistickým dílem v pravém slova smyslu, ač operuje s naturščiky a sociálně společenským téma, její sonda do příběhu už není nezaujatě dokumentární, ale autor v ní postupně odkrývá své názory a postoje. Ani postavy nejsou pro režiséra (a diváka) jen objekty lítosti, nýbrž je vidět, jak je De Sica "miluje kamerou" a nenechá na ně dopustit (stejně jako já, když mi při scéně "šetření s elektrikou" vyvstala před očima přímo vystřižená realita mé vlastní rodiny, ehm kdysi dávno). Pokud se ale chcete dívat na Střechu ve srovnání s italskou kinematografií let čerstvě poválečných, tak vám bude připomínat takovou Země se chvěje po deseti letech. Snad že bych chtěl Sica navázat na Viscontiho? Imho ne, ač jistá návaznost dějová by tu byla – Visconti ukazuje čistě nestranně neschopnost vymanit se z dluhů u početné sicilské rodiny za musolliniho diktatury a De Sica fabuluje s příběhem partnerů, co se zas chtějí vymanit z onoho početného rodinného kruhu o nějaký ten rok později, kdy se ona "pošpiněná" Itálie staví opět na nohy. Narozdíl od Země.. nedovoluje krutosti reality pronikat všude a lehká deus ex machina scénáristovy ruky připouští činit pozitivní zvraty na poslední chvíli, což neubírá na věrohodnosti, jen ji nabízí nový rozměr, kdy nemusí všechno končit bezútěšně zoufale. Možná to byla právě ona naděje na lepší zítřky, která ukončila éru neorealismu a Il Tetto ukazuje cestu do budoucna. (i v budoucnu se ale budu udivovat nad tím, že ženy podle De Sicy jsou krásné i po sedmi dětech a samotný porod jim nedělá žádné problémy viz.)

Je léto. V Kyjevském semináři končí rok. Nadržení služebníci pána už s nemohou dočkat, až vyběhnou loupit na nedaleký trh a cestou domů ještě stačí svést (nebo unést) nějakou tu děvuchu. Mezi nimi je i vychytralý Choma, který přesvědčí své dva spolucestovatele, aby pod tíhou cesty (a vodky) přespali na samotě, kde bydlí neochotná a nesmírně podivná babice, která se na Chomu vrhne s čistě smilnými úmysly.. Pro zhlédnutí zfilmované Gogolovy povídky ze sbírky Mirhorod nemusíte mít ani dva předpoklady. 1) netušit, kdo je Vij (což věřím, v místních zeměpisných šířkách nebude problém) a 2) nezachytit se do žádné diskuze o jeho žánrovém zařazení. 1) Vij je postava ukrajinských pohádek, trpasličí král, jehož víčka sahají až k zemi, 2) věčné hádky, zda se jedná o pohádku nebo horor nikam nevedou, beztak ani jedno zařazení není přesné. Vij je spíše satyra na všechny pohádky a výsměch klišé západnímu hororu. Ono to házení filmu do jednoho koše s Mrazíkem a jinými ruskými pohádkami není zrovna dobré. Kdybych na tento film měla smolit neformalistickou analýzu (je vidět jak se na ni těším..blé) dostala by název – estetika protikladů : překročení realismu. Vij na jednu stranu nabízí mnoho cest klišé, která člověk od něj očekává (a to jak v příběhu, tak v naraci a stylu – proto doporučuji se vyhnout žánrovému předdistancování), ale na druhou je systematicky boří a nastavuje místo nich ne – nové, ale realistické (ve smyslu věrohodnosti) prvky. Tak je hlavní hrdina ustrašený násoska a jediná důležitá ženská postava je celý film po smrti a ještě k tomu (ze své vůle) zlá čarodějnice. Ty dva se do sebe nezamilují a nebudou spolu žít za sedmero lesy a horami, myslím, že by je to ani ve snu nenapadlo. Ona obyčejnost lidské upachtěnosti je využívána nejen pro postavy, ale hlavně pro prostředí, dekorace, a samotnou mizascénu – což je nejvíce patrné právě z přechodu mezi kostelem a panským dvorem. Kostel je symbolem nadpřirozena, vizuální abstrakce a snů, kdežto mimo něj dýchá výpary požité vodky každodenní špinavá realita. Inu, a o to právě jde. Jednou se totiž může stát, že omylem vejdete do chatrče čarodějnice a spatříte, že je i něco za hranicí běžného žití. (předtím si ale zkontrolujte množství vodky v krvi)

O bože, kde začít? Bratr byl pouhou neoriginalitou festivalového typu, nudně vážnou podívanou jakpak došel Danila "Hood" k vyčištění Leningradu (é Petrohradu) neb zpráva o současné ruské drsné škole. V naprosté hrůze, jaká palba sociálna a sebevykrádačtví mě čeká v druhém dílu (jakýkoliv film, který v nemá dnešní době uzavřený konec si o něj říká), jsem čekala zločinnost, co mi ukradne dvě hodiny života.. .Eh nešť, vše se zdálo přesně špatně podle očekávaní, tedy až do té doby, než Rusákům na letišti odcvakají falešné pasy a letí se za oceán.. Víte, v Americe byl každý ničitel dobrého vkusu (Major Meisner budiž příkladem) a buď ji letěl dobýt nebo být ji dobyt. Na první pohled by se zdálo, že Danila má namířeno k dalším čistkám ve jménu dobra (a zábavy?). Jenže tady není doma v Rusku, aby vyprazdňoval do zdejší mafie zásobník hřebíků.. Konfrontace dvou světů (můžu říct ještě bloků?). Západ a východ. Satyra a pravda? Zábava a vážnost? Zručné podobenství nebo jen prachobyčejná vykrádačka akčních filmů z NDR? Ono je to vlastně všechno dohromady. „Zmačkneme ji.“ „Kde žiješ posledních 12 let? Odkdy můžeme někoho slavného zmáčknout? Napíchneme jí telefon.“ „Jste gangsteři?“ „Ne Rusové.“ A konečně s pořádnou hudbou (i v té se střetává americký pop a ruský Nautilus). PS: Ryze slovanský film-dává facky sobě i tobě a ještě si pěkně zarecituje, he.

Země není tím, čím se snažila být. Místo vyznáním lásky k ukrajinské přírodě je agitační chybou, která si hraje s prvoplánově oslavnými symboly. Harmonicky koloběh života (a smrti) ve vesnickém světě, narušený příjezdem nového traktoru (úmorná davová scéna „Už jede, už jede!“ - nechť se zapíše mezi moje nejneoblíbenější), má sice znázorňovat střet kolektivizace a poklidného bytí vesničanů, nicméně jako samostatné umělecké dílo na mě tahle racionální analýza nepůsobí ani za mák. Věřím, že Dovženkova snaha o lyričnost měla příběhu dodat hloubky, jenže on nevyužívá ani tohohle potenciálu. Dobře, přeháním, ale co bych měla jiného dělat, když narozdíl od jiných němých ruských klasik mi Země nic nedala, ba spíš vyvolala panický úděs nakonec: Jak může být země stejně klidná, po všem tom běsnění, jehož byla svědkem? Filmová Země je fatálně, věčně dokonalá.

Lyrická komedie. Tak stojí v podtitulu filmu. Tři mladí lidé se vlivem náhody setkali na jeden den v Moskvě, aby zažili události, které jsou na jeden den možná moc, ale ve skutečnosti jde to jen zlomky toho, co (pravděpodobně) zažili. Děj neustále vytváří časové elipsy, v kterých věnuje svůj čas jednoho dne MĚSTU. To neznamená, že by příběhy postav byly druhořadé, naopak čím míň o nich víme, a čím méně mají času, aby nám to sdělily, tím více začínáme vnímat samotnou jejich CESTU po MOSKVĚ, která je ukázána v bodech těch nejpregnantnějších příhod dne. Což může okamžitě evokovat styl staré ruské montážní školy. Není tomu úplně tak. Tenhle film je sice o POHYBU, ale nejen mechanickém, ale i životním/psychologickém, kdy je sice důležitý PROSTOR, ale jen proto aby sloužil PŘÍBĚHU a ZVUKU. Tenhle film je od počátku do konce lyrickou symfonií děje, zvuků a melodií, kdy krása ozvláštnění spočívá neuvěřitelném optimismu mládí, letního dne a výsledném silném dojmu. Jak řekl kolega minus : „Když jsem ho viděl poprvé, byl jsem z něj úplně dojatý a šťastný, že jsem taky ještě mladý a měl jsem chuť rozběhnout se do ulic (byl zrovna květen) a zazpívat si písničku.“ A já idú, šagaju po Moskve…

(3x) - text obsahuje spoilery - Za výchozí látku si vybral novelu Arkadije a Borise Strugackých, která u nás v 70. letech vyšla pod názvem Piknik u cesty. Od jejich předlohy se ale Tarkovskij výrazně odklonil a vytvořil unikátní filmové dílo reflektují filosofické otázky bytí, víry a pomíjivosti lidského času. Ač je žánrem filmu sci-fi, nabourává tento žánr od jeho kořenů a nechává do něj vnikat nové prvky. Zóna, ve které se příběh odehrává je magické místo, kdysi navštívené mimozemskou civilizací, přesto se zdá tato oblast divákovi více známější než lidmi obývané prostředí (Stalkerův byt a bar), které je zobrazováno jako rozpadlé, blátivé a industrializované místo, natočené v mnohých filtrech, které evokují rezivění nejen obrazu, ale i světa před Zónou. Z tohoto „padlého“ světa vstupují do Zóny s pomocí průvodce Stalkera dva intelektuálové, kteří si nechají říkat Profesor a Spisovatel (hraní Tarkovského dvorními herci Solonicynem a Griňkou). Oba nevěřící skeptici dnešního světa, oba si přinášejí do Zóny své tajnosti, své hříchy a činy. Důvody co a proč vlastně hledají se různí a v průběhu cesty i mění. Neboť v oblasti Zóny se nečelí ničemu hmatatelně nebezpečnému, každý si tam přináší své já a je podle něj souzen, i když je docela možné, že je sám svým soudcem. Tarkovskij zůstává věrný svému mysticky symbolickému stylu, spíše ukazuje a naznačuje než prozrazuje, pokládá skrze postavy otázky a nehledá na ně přímé odpovědi. Když se nakonec i cíl cesty – komnata, kde by se mělo dojít štěstí a poznání – stává zavrhnutým a nepoznaným (ale pouze z důvodu lidského odmítnutí), přestává být cíl cesty důležitý a místo něj se stává importentní sama cesta meditace.