Jezinka.Jezinka

Přicházím s inovativní myšlenkou. Pokud má film v žánru komedie a člověk se baví, nemusí to být nutně tím, že tvůrce šlápl vedle, je to trapák a vy jste buď inteligent nade vše povznesený a za krajkový kapesníček přitisknutý ke zdviženému nosíku maskujete decentní uchichtnutí, nebo rozcapený vytlemenec, co se směje všemu. Občas mám pocit, že není většího hříchu pro filmaře, než být Čech a ještě natáčet pohádku, pokud je ta pohádka studiová, to snad už lépe spáchat rovnou čestné harakiri. Výběr hudby pro vábení rusalek je děsivý, proti tomu výběr hudby ke snění vodnického ředitele se povedl. Příběh je pubertálně úsměvný tam, kde je dějová linie u mladistvých studentů vodnické školy, kýčovitě cukrkandlový tam, kde nyje a vyje pí. uč. Tanečková, sentimentální u zmíněných vzpomínek ředitele a vhodně směšný u projevů učitele Ráčka. Chobotnice je přesně tak děsivá, aby se dítě bálo a dospělého zajímalo, co tam hrdinové spáchají. Neříkám, že je to filmový převrat, ale přinejmenším Jiří Mádl se v roli mladého vodníka našel mnohem víc než jako princ zachraňující princeznu Voříškovou ze spárů Satana.

Mimo kategorii pohádek pro děti, kdesi na rozhraní říše pohádek pro adolescenty a dospělé, se zabydlela pohádka nová, ovšem s námětem starým, stařičkým, dokonce si troufám říct, že prastarým. Čeho je člověk schopen pro lásku a to i v konfrontaci s Bohem, v Egyptě pochopitelně ne s jedním, ale s celým nepřehledným zástupem, kdy v organizaci práce je chaos, jednotliví Bozi se rádi maskují, zasahují si do kompetencí, sourozenci se běžně žení a množí mezi sebou, nikdo neví, kdo je čí otec, matka, teta či babička a nad kterou vnitřností danou do hrnce má který z nich mít dozor. Z řečeného je zřejmé, že vzhledem k obecnému chaosu je v této požehnané zemi nejmocnějším Bohem Seth, který, zcela logicky a přirozeně, chce vládnout i oficiálně. Každý mocenský zvrat s sebou nese jistou dávku násilí a dalšího chaosu, což v daném případě posiluje moc samozvaného vládce. V takto pojaté vyprávěnce, ze které dýchá počítačová animace, se dočkáte božsky krásných žen (dobře, tak jedné), lidsky pochopitelných Bohyň, charismatických kladných i záporných hrdinů lidské i božské podstaty (už vidím zas ty mužské názory na představitele hlavního hrdiny, kteří ho kvůli jemným líbivým rysům deklasují na trapného buzíka, takže chlapci, přijměte to, že po světě chodí i jedinci pohlednější než vy a na mužnosti jim to neubírá a prostě se s tím smiřte) a hlavně dobrodružně romantického příběhu. Souboje jsou místy chaotické a nepřehledné, ale upřímně, to je i hokejový zápas a na to se natěšeně dívá většina národa, nevím, proč by to najednou mělo vadit. Vtipy jsou záměrné ("Ó, velký Ra, Bože Slunce a nebes, já, Hor, syn Usirův přicházím s prosbou ... dědečku, potřebuji pomoc!") a nezavánějí trapností, osobně se domnívám, že stejně záměrné jsou i ty scény, které asociují 300: Bitvu u Thermpyl. Pokud nečekáte duchovní hlubiny a dokument o Starověkem Egyptu (pokud čekáte, je chyba na vaší straně), můžete vypnout a skvěle se bavit. Pokud čekáte něco s hlubokým filosofickým podtextem, jděte na jiný film a ušetříte si zklamání. Jen na okraj - ty nejhezčí modré oči skutečně nemá Hor, ať si je třeba tisíckrát Bohem.

Osiřelá těžce neurotická kuchařka zatouží jít ve stopách své paní, která bývala také kuchařkou a provdala se za zámeckého pána. Po kuchařce pokukuje poněkud omšelý zahradník; kdo skousne geronta, musí ještě přežvýkat adolescenta ztvárněného nesympaticky přehrávajícím hochem. A na koho by ani tohle nebyla silná melta, na toho vyrazí v plné polní poťouchlý a věčně nenažraný dědek Hádalík. Tělesným tukem zhlouplou kněžnu navštěvuje poživačný bratránek, který jí vozí nesmysly, a u stolu obsluhuje vlídná, i když lehce pokrytecká , služebná, tetička neurotické kuchařky. Jako jediný ničím nepokřivený charakter z toho tak vychází ten kocour s trambusovým čumáčkem.

Princezna za dukát, jak se chovala na začátku, byla i zadarmo drahá. Ubohý chudý nožíř dostal nevyžádaný dar, hezkou sice, ale naprosto nesnesitelnou družku. První, co mě napadlo, bylo, co kdyby dukát zvedlo dítě, žena či ženatý muž. Vím, že pohádky mají své zákonitosti, ale ty má i život a děti, ženy, starci obého pohlaví a zadaní muži tvoří větší část společnosti, než svobodní, laskaví, krásní a v chudáky zakletí princové, kteří jsou ochotni si nechat na krk pověsit nesnesitelnou rozmazlenou holku. Co rozmazlenou, úplně blbou, když vezmeme v potaz, jak snadno uvěřila skřetovi a jak dlouho jí trvalo, než nahlédla, že když se někdo chová dlouhodobě laskavě, zřejmě to není proto, že je založením prchlivý agresor. Skřet a čarodějnice ještě budiž, proč tam byla hora těch ohavných špatných masek - horda dalších strašidel?

Krást se nemá a to za žádných okolností. Zamilovaný Lešek hodí úsilí svých rodičů o jeho výchovu za hlavu, když mu čert nabídne kouzelné pírko, s jehož pomocí si může otevřít zámek k truhlici se zbožím ve zlatnickém krámě. Získá tak briliantový zásnubní prsten pro milovanou Jolanku a doufá, že s jejím prstenem ozdobeným prstíkem získá nejen její ruku, ale i zbytek Jolanky. Vzdušné zámky a růžové obláčky mu nemilosrdně rozfouká jeho tchán - čekatel, když se dožaduje ještě i vstupního kapitálu k tomu, co má od svatby být společným rodinným podnikem (opět krutý rodič, který chce svoje dítě zajistit). To by v tom čert byl, aby se i tentokrát čert příhodně neobjevil a nenesl další artefakt. Tentokrát se Leškovi otevřou už dveře přímo do královské pokladnice. Lešek je však trochu nedovtipa, vleze do špatného okna a místo aby získal svoje věno v královské pokladnici, učiní první krok k tomu, aby se stal národním hrdinou. Takhle mladinkého jsem Ivana Trojana zatím v ničem neviděla. Jeho poctivý hlavní hrdina měl něco do sebe. Nejvíc se mi ovšem, podle očekávání, líbil čert. Vedle takového pekelníka i král hraje jen druhé housle.

Jako mnoho komentujících přede mnou, i já začnu tím, že pohádky nebyly primárně určeny dětem. Nebyly to sladké příběhy plné hebounkých jednorožců, kde princezna ohrožená drakem draka ani nevidí, natož aby ji opravdu ohrozil, statečný princ, je-li vůbec zraněn, má ten druh zranění, co vypadá dobře na kameru a zahojí se za dvanáct hodin bez jizvy, z nechtěné svatby vždycky sejde, záchrana přítele je něco velkolepého a zakončeného oslavou, král dívku z podhradí chce z čisté lásky a v případě splnění přání bezdětného páru oběť nejvyšší zaplatí tiše a důstojně žena. Příběh královny, která chce dítě je velmi nadčasový, s ohledem na problémy mnohých dvojic stejného rázu i v současnosti aktuální, včetně toho (není pravidlem, ale stává se), že vytoužené miminko je poněkud zvláštní, a řešení s tím, kdo se obětuje, zahřeje u srdce milovníky genderové vyváženosti (navíc ten král byl stejně hnusnej). Příběh chlípného krále mi připadal nejstrašidelnější, tam i to chvilkové štěstí bylo založené na lži a dopadlo špatně i to, co se nemuselo dít vůbec. Být znovu mladý si asi přeje aspoň občas každý, kdo se za strašidelného praskání kloubů ráno co ráno bolestivě sbírá z postele, zestárnout po boku milovaného (tak tady je to se zrnkem pochybnosti) partnera, je přání všech zamilovaných. Jako mnohdy jinde, i tady je rozumné být opatrný na svá přání. Král zamilovaný do blechy, držící slovo až k možné smrti své jediné dcery z toho v samotném závěru vychází jako takový roztomilý podivín, jeho dcera zas díky manželství náležitě zmužněla a do dalšího života si odnesla poznatek, že je dobré nikdy neztratit hlavu. Příběhy, jak jsou vyprávěny dětem, mají jasný začátek a konec. Příběhy, jak jsou žity, mají začátek, který je často nepostřehnutelný, protože pramení z mnoha příčin, nemají často ani jasný konec, dokud jde život dál. Ani tady není vysvětleno, proč královský pár nemohl mít děti, kde se vzala sexuální deviace dalšího krále a pomatenost třetího. Věci se prostě dějí. Pro všechny případy, kdyby se věci začaly dít kolem mě, budu mít nůž, sprej proti parazitům a nějaké to srdce pořád po ruce.

Tohle bylo opravdu hodně slabé, také jsem se s tím potýkala skoro týden a být teď čas vánoční, nejspíš mi z toho zhořkne těsto na cukroví. Od detailů, nad nimiž se člověk zamýšlí, jako třeba jak mohou dva výrazně tmavovlasí rodiče mít platinově blond dceru, jak se může princezna na prahu dospělosti chovat tak dětinsky, proč si v postavě jejího kamaráda dělají tvůrci srandu z postižených (jestli ten chlapec nebyl down, tak jím už nikdy nikdo nebyl), až po - proč to je celé tak neuvěřitelně křečovitá hovadina? Člověk přechází k úvaze, při jaké tragédii se z pohádek vytratilo kouzlo, vtip, poetika, poučení a obsah. Že je Sněhurka II. mezi obry a ne mezi trpaslíky je naprosto neškodná samoúčelná libůstka, která se do děje nijak nepromítne. Stejně tak s dějem nijak nesouvisí Vánoce jako konkrétní svátek ani Vánoce jako období. Když se to tak vezme, tak s dějem kloudně nesouvisí ani Sněhurka.

Orientálně disneyovská poetika, kde Bambi s kamarádem kačerem (miluju kachny) dělají Kecala, aby dali dohromady pracovitého Mudala, lokálpatriota hory Kumkang, a nebeskou vílu Arang. Místy jako by si to samo se sebou neumělo poradit, od jednoduchých hříček jelena a kačera to přeskočí k milostnému sbližování ústředního páru (aby mohly dojatě slzet dvanáctileté slečny) a pak se objeví proradný velitel sráží, aby tam bylo něco i pro kluky. Nevím, jak kdo přišel na to, že z těch asi dvanácti naprosto identických víl je zrovna Arang ta nejhezčí. Oba dva naši šťastně zamilovaní mají okamžiky, kdy se chovají opravdu hodně zvláštně, Arang, která si vymkne kotník, nechá se Mugalem nést a plácá nesmysly o tom, že chce na zemi zůstat, aby pracovala, načež to rozštípne tím, že mu vyskočí z náruče a oznámí, že může jít, což přebije Mugal tím, že poté, co se probere z bezvědomí, se nezajímá, kde má ženu svého srdce, ale hledá flétnu. Když se navzdory tomu, že vlastně oba mluví o něčem jiném, než co mají na srdci, dobabrají ke šťastnému konci, divák, bez ohledu na věk, je za ten šťastný konec rád. Úžasná hudba a půvabná animace (a taky ten kačer) přebijí tu drobnou zmatenost, ostatně cílová skupina jsou tak čtyřleté děti a ty v tom, co mně rvalo uši, zásek v logice asi neuvidí.

Princezna na hrášku je sice jedna z etalónů klasických pohádek, její zápletka je však tak jednoduchá, že si sama o sobě na celovečerní film nemůže vystačit, aby to nerozbředlo do neskutečné trapnosti (vzpomeňme na to, na co jsme se snažili zapomenout, tedy na tu pekelnou německou verzi princezny na hrášku z roku 2010, pokud jsme si to dostatečně v duchu srovnali, opět zapomeňme). Tady je princezna na hrášku legenda a i když se tu o hrášku mluví víc než na zahradě na počátku jara, příběh je o sourozenecké rivalitě, lidské zlobě, lásce a třech malých prasátkách. K tomu hrachu se dá říct jen to, že zatímco na něm se prokazatelně spí špatně, ještě horší by bylo mít hrách v botě, jak řeší jedna klasická židovská anekdota. Pro upřesnění - nedojde ani k očekávanému setkání hrášku a tří malých prasátek u oběda.

Tvrzení vypravěčky, že Honza nebyl líný ani nešikovný, jenom u žádné práce nevydržel, bylo hodně milosrdné. Honza byl lempl, že by mu každý jiný než jeho trpělivý otec flákl z každé strany jednu a v některých chvílích nejraději válečkem na nudle. Vyskytla se však víla, ochotná dělat tomuhle chlapci posluhovačku a pracovat za něj, jen kdyby měl chlapec aspoň dost rozumu na to, aby plnil pokyny. Jak to tak bývá, neplnil a pak nastal čas na jeho nápravu. A co se za celý dosavadní život laskavému otci nepovedlo, zvládl pohlavní pud roztouženého Honzy za tři dny ... a slavila se svatba.